[Ríša Macků]

...

[Ríša Macků]

ZDENKA PALOUSOVA NAPSALA:

datum: 15 .1. 2011 – první setkání s novou skupinou

cíl: seznámení se s „novými“ dětmi, pětičlenou skupinou ze tří různých ZŠ

časová dotace: 13:15- 14:00. hod. (45 minut)
5 dětí (4 děvčata, 1 chlapec – děvčata 10-11 let, chlapec 7 let – bratr jedné z dívek)

plánovaná struktura setkání: (45 minut)
1) vzájemné přivítání -5 minut
2) rozhovor o znalosti nebo neznalosti této problematiky – 10 minut
3) povídání o tématech -30 minut
4) závěr setkání, shrnutí, rozloučení -5 minut


skutečná struktura setkání: (45 minut)
1)vzájemné přivítání -5 minut
2) rozhovor o znalosti x neznalosti problematiky (některé děti již filosofii pro děti znají z vlastní zkušenosti) – se mírně zvrhával do snahy každého, kdo prošel „filosofií“, sdělit své zkušenosti, názory - bylo však nutné toto nechat proběhnout, abychom se dobraly, odkud a jak vlastně začít – 20 minut
3) témata – děti se nám snažily sdělit, která témata znají, nemohly si vzpomenout na jména témat, nakonec jsme se domluvili, že začneme příště s kapitolou Nemocnice pro panenky. (Malý bratr otráveně prohlásil:“To jsem si moh´myslet, že to budou zas nějaký panny!“ Když byl ubezpečený, že si nebude muset s panenkami hrát, ale povídat si o všem možném, tak se upokojil a řekl: „povídat si můžu, to jo“.) - 15 minut
4) závěr setkání, ujistili jsme se vzájemně, že se sejdeme - 5 minut

Zatím nemůžeme hovořit o tom, že by se nám něco podařilo – snad jen vyjádřit naději, že děti se snad nebudou nudit. Zjevně je pro ně příjemné jiné prostředí než ve škole – doma u jedné z trojice nás studentek. Celkem jsme byly pozitivně překvapeny ohlasem – když jsme si povídaly, že „si budeme povídat“, jedna z dívek řekla, že se na to těší, protože ji baví rozebírat slova a významy vět – „co vlastně vopravdu ty věty znamenají a nebo co si pod tím můžu představit“.
Nemáme obavy, že malý bratr neobstojí nebo bude zaostávat, je poměrně dostatečně vyškolený od své sestry a jejích kamarádek – jak poznamenal- „s holkama se klidně bavím a se sestrou jsme nacvičili muzikál, co jsme složili a taky vám ho pak zahrajeme.“ Začaly jsme se na to těšit, předpokládáme, že kromě toho, že se člověk neustále učí, bude i zábava.

[Zdenka Paloušová]

ZDENKA PALOUSOVA NAPSALA:

datum: 15.2. 2011 – druhé setkání s novou skupinou

cíl: konečně začneme číst a možná povídat
časová dotace: 13:15- 14:00. hod. (45 minut)
5 dětí (4 děvčata, 1 chlapec – děvčata 10-11 let, chlapec 7 let – tatáž sestava)

plánovaná struktura setkání: (45 minut)
1) vzájemné přivítání -5 minut
2) několik otázek ke knížce – 5 minut
3) začetli jsme se do 1. kapitoly - 15 minut
4) tvorba otázek k přečtenému textu 15 minut
5) závěr setkání, shrnutí, rozloučení -5 minut
skutečná struktura setkání: (45 minut) ¨
1)vzájemné přivítání -5 minut – Štěpán, Adi, Teri, Šárka, Emi
2) Zeptaly jsme se, jak se kdo dostal daleko v Nemocnici pro panenky, Štěpán odvětil, že nikam, ale že si to přečte dodatečně, ten začátek, protože ON už číst umí! Děvčata povyprávěla, spíše kuse, prostě bylo vidět, že se to četlo. Raději jsme přečetli(y) první kapitolu, aby východiska byla rovná. Štěpán se trochu vzpouzel, ale četl (čte již od 4 let). Nechaly jsme ho číst jako prvního.
3) 4)
Bylo to zajímavé. Vykřikoval téměř po každé větě: „Panenku“? – mám ji v posteli, když si na ní Adi s holkama hraje!“ Ale potom pravil, že nemá panenku, ale Norberta – to je plyšák – pes, velký asi jako živé morče. Na otázku, jak se mu s ním žije, řekl, že Norbert má zvláštní život – jezdí všude i na výlety a je tam dokonce fotografován (trochu nám to připomínalo trpaslíka, který posílal pohledy odevšad).
Toho jsem využila a zeptala jsem se, proč ho fotografuje – „Protože se chce vidět, když se vrátíme a mít vzpomínky!“ Připadalo mi to jako dobré téma, se Štěpánem zavést řeč: „A povídáš si potom s Norbertem, jak se mu ty fotky líbí?“Odpověď: „Norbert je spokojenej, že se vidí a oba vzpomínáme.“
Otázka: „Myslíš, že by si vzpomněl, kdyby neviděl tu fotku?
Štěpán chvilku na mě kouká a sonduje, jestli si nedělám legraci, holky se dostaly do polohy posluchaček, protože je rozhovor se Štěpánem zjevně baví.
Netušila jsem, že se z toho stane one man show, ale proč ne, třeba by jindy nechtěl mluvit.
Štěpán: „Norbert si vzpomíná úplně na všechno, ale má psí oči.“
Konečně se zeptala Adi – „Co tím myslíš“
Štěpán: „No, že to vidí jako trochu smutně, ale jenom jako smutně, to se nám zdá lidem. Mně říkal, že to psi jen tak dělají, aby dostali víc jídla.“
Adi povídá: „Tak to ty taky děláš psí oči, když chceš hrát na počítači!“
Já se honem ptám – jak to přesně Adi myslí?
Adi: „On fakt chodí za mamkou a vyje a pofňukává“. Mamka mu někdy řekne: „Jdi do boudy k Norbertovi nebo jděte na procházku!“
Štěpán vykřikl: „Ale Norbert mi jasně říká, že chce vidět, jak hraju“!
Já: „Štěpí, myslíš, že by to opravdu Norbert chtěl? Psi jsou raději venku, ne?“
Na to Štěpán nic, holky se smály a Teri mu řekla –„Ty ho ale většinou máš v posteli, ne?“ Štěpán: „Já ho učím mluvit, když usínám, pak už ne.“
Já: „A myslíš, že je mu v postýlce u tebe hezky?“ Štěpán: „No, má tam hodně kamarádů. Voni tam lenoší, je jich asi 15.
Já: „Co je to lenošení? Baví tě? Proč myslíte, že lidi lenoší? A rozjetý Štěpán: „Protože jsou líný! Otázka: „Všichni?“ – Štěpán: „To je otázka!“ – A hned pokračuje – „Já teď musím udělat umělý dýchání Adinky pandě – Panďourovi – protože ho Emily zasedla!“ Show tedy zdárně pokračuje, bavíme se už všichni – a to je myslím ono, holky jen číhají, co se bude dál dít.
Osmělila se Šárka a povídá, že to nemoh Panďour cítit.
Štěpán vykřikl: „No, jasně že to cítil, když ho Emi dusila, úplně mu lezly voči z ďůlků!“ Honem se ptám: „Co myslíte, proč se říká – oči lezou z důlků?“ – Když dlouho nikdo neodpovídal, řekli jsme si, že si to necháme na příště.
Ale ještě přišla zajímavá tečka. Štěpán povídal, že Norbert má syna. Tak jsme se hned zeptali, jak to, když ho Štěpán má teprve chvilku? – „Protože už zestárnul!“
Emily řekla: „Myslíš, že Norbert stárne?“
Štěpán: „Jó a bude pelichat.“
Já: „ Co s ním potom uděláme?“ Štěpán: „ Zase mu je tam nandáme, ty fousy.“
Otázka: „Co to je, to stárnutí?“
Štěpán: „Prostě, jak se člověk mění. Víš, co udělal Honzík?, to je ten Norberta syn. Myslel jsem, že za týden bude starej dva měsíce.
Já: „ Čím to asi bude?“ Štěpán: „Asi, že jsou menší.“
5)
Najednou nám čas uplynul strašně rychle, museli jsme pomalu končit.
Shrnuly jsme vlastně čas na čtení i na otázky do celku, měly jsme pocit, že to skoro bylo ono.
Děti byly skutečně celou dobu naprosto „in“, skutečně jsme měly pocit, že je to baví, i když je Štěpán překřikoval, nějak to nevadilo.
Těšíme se na příště, patrně všichni.

[Zdenka Paloušová]

ZDENKA PALOUSOVA NAPSALA:

datum: 15.3. 2011 – třetí setkání se skupinou ze tří různých škol

cíl: minule jsme si slíbili, že si budeme povídat o „oči lezou z ďůlků“ a o stárnutí
časová dotace: 13:15- 14:00. hod. (45 minut)
4 děti (3 děvčata, 1 chlapec – děvčata 10-11 let, chlapec 7 let – chybí Emi)
Celá skupina prodělala chřipku, domnívali jsme se, že se třeba uvidíme častěji, ale z těchto důvodů a ještě pro naši značnou časovou zaneprázdněnost to úplně nefunguje, jak bychom si představovaly. Také nejsme schopny okamžitě napsat a přepsat zprávu. Při minulé schůzce jsem měla co dělat, abych stihla psát, co se tu dělo, nechtěla jsem použít diktafon.

plánovaná struktura setkání: (45 minut)
1) vzájemné přivítání -5 minut
2) otázky k minulé schůzce – co tomu kdo říkal – 5 minut
3) zkusíme se pustit do prvního tématu, popř. do druhého – 30 minut
4) závěr setkání, shrnutí, rozloučení -5 minut
skutečná struktura setkání: (45 minut)
Otázky většinou pokládám já, Mirka se snaží psát, píšeme vlastně potom rychle obě, abychom dokázaly zachytit kolorit schůzky.

Děti se k minulému setkání vyjádřily jako k dobré zábavě – snad nám to nesklouzlo do úrovně estrády. Ale domníváme se, že jsme se k nějakému přemýšlení dobrali.
3)
Sotva jsme začali, Štěpán opět zaperlil. Bez dlouhého úvodu se zeptal jestli jsme už viděli Spejbla nebo Hurvínka. Po chvilce mi to došlo – oči z ďůlků - už jsme tam. A pak se zeptal, jestli se můžou taky oni dva vzít jako panenky. Takže – máme zato, že jsme zasely semínka na úrodnou půdu.
Ostatní děti – holky se toho také ujaly.
Myslím, že Teri položila otázku, jestli si máme myslet, že na nich taky někdo seděl? – Všichni skoro upadli smíchy.
Štěpán řekl, že si asi myslí, že jsou Šp. a Hurv. vejce, nebo co? A zase smích. (To si samozřejmě nikdo nemyslí, ale to je ta typická reakce.)
Adi řekla, že to by asi nebyly loutky táty a syna, ale dvě kuřata. To se nám to hezky rozvíjí. (Štěpán se mohl „potrhat“ – „Špejbl – kuře!!!“.)
Raději jsme zkorigovaly potenciální směr rozhovoru, asi bychom se k „očím“ nedostali.
A tak tedy znovu.
Samozřejmě, je to krásný příklad, Štěpánku, obě loutky mají skutečně oči ven z ďůlků. Zeptala jsem se, jaký máme pocit, když se na ně podíváme?
Holky se honem rozpovídaly, aby je ten malý showman zase nepředběhl.
Šárka – jako když chtějí něco dobře vidět.
Adi – mně to spíš připadá, jako že se mají divit a taky, když jsou na jevišti, aby všichni ty jejich oči dobře mohli vidět. My jsme byli v jejich divadle a oni fakt těma očima koulí.
Otázka – proč se koulí očima, co to znamená?
Štěpán vykřikl, že táta na něj koulí očima, když neposlechne, ale že je to hodně srandovní.
Adi na něj vrhla káravý pohled, že jí teda taťka nepřipadá srandovní.
Řekla jsem, jestli si všichni všimli, co udělala Adi s očima, když to Štěpánovi řekla.
Obecný pokřik – lezly jí z ďůlků!!!
Otázka – co tím tedy chceme docílit?
Postupně jsme rozlišily několik současných odpovědí – upozornit na sebe, že se něco děje, že něco není v pořádku, že se někdo diví.
Otázka – jak se asi na to přišlo, na to úsloví? Bylo chvilku ticho, potom se ozval – kdo jiný, než Štěpán – třeba když někdo někoho škrtí, tak mu ty oči lezou!, že to viděl v jedné pohádce kreslené. Opět se strhly odpovědi, jak všichni viděli, jak je někdo škrcen!
Otázka – mohlo by to ještě vzniknout i jinak? Co tomu říkáš, Teri?
Terezka řekla, že se asi nejvíc lidi divili a vypoulili oči.
Otázka – jak vlastně oko vypadá? Proč může lézt z důlku? – Zase trochu ticho, čekaly jsme trpělivě, jaká bude odpověď.
Adi na to přišla – oko je přece jako šišatá kulička a tak asi bydlí v ďůlku!
5)
Čas nám rychle vypršel, 30 minut, když to hezky jde, uplyne strašně rychle.
Pokusily jsme si to pro sebe shrnout – děti vlastně rozvíjely téma samy, stačilo jen trochu postrčit či nasměrovat.
Dá se konstatovat, že menší skupina je určitě lepší – z hlediska udržení pozornosti, z hlediska vzájemné osobní znalosti a vzájemných předpokladů. Je snazší potom zjistit, zda se schopnost rozvíjet abstraktní myšlení mění, resp. zvyšuje. Na příště nám zbývá stárnutí nebo budeme pokračovat ve čtení Nemocnice a povídat si dál.
_________________
Sidonia Cyr