[Petr Bauman]

Možná to zní "samozřejmě", ale opravdu je to tak snadné? Celá otázka, která padla na semináři pro prezenční studenty, zní "Má smysl učit se, vzdělávat se, pracovat na sobě, hnát se za něčím, když stejně jednou umřeme?" jde vlastně o otázku smyslu života. Co když se teď věnuji něčemu, co mi v budoucnu k ničemu nebude? Jak vlastně odlišit v životě věci, kterým má smysl věnovat se a kterým ne?

[Jitka Lojdová Rejchlová]

Co to znamená "na sobě pracovat"? Myslím si, že to není jen naučit se spoustu vědomostí, být chytřejší než ten druhý. Podle mě to je - být více lidský. V dnešní době plné individualismu a zaměření na sebe, svoji kariéru, je být lidským něco docela jiného - starat se o druhé, dělat něco pro společnost, jít proti proudu. To je podle mě pořádná práce na sobě. Je to úkol na celý život.
Učit se, vzdělávat se je velice důležité, pokud nás to vede k většímu rozhledu, náhledu na život. Myslím si, že vzdělaný člověk s rozhledem je i tolerantnější vůči odlišnému názoru.
Dnešní svět určitě potřebuje lidi vzdělané, ale to nestačí. Vzdělání má přinášet do společnosti lidi, kterým jde o vytváření lepšího světa, vědomí toho, že vzdělání je dar, kterým mám sloužit lidem kolem sebe.
Dále si myslím, že i když se mladí lidé věnují studiu, který poté už neuplatní a pracují v jiné oblasti, vždycky je jim to studium užitečné. Už pro rozvoj jejich myšlení, větší přehled o světě.
_________________
Jitka

[Milena Suchá]

Dobrý den,
také si myslím, že je správné na sobě pracovat. Ať už učením nebo prostě jen rozvíjením svých zájmů. Vždy to přinese něco pozitivního do života. Nepochopím lidi, kteří jsou spokojeni, když sebou plácnou po práci nebo po škole k televizi a vydrží u ní až do noci. Pro ně je možná takto čas smysluplně strávený. Je to každého subjektivní názor. Mým názorem je to, že je důležité na sobě pracovat, kvůli většímu rozhledu, kvůli pochopení jiných lidí. Mám dospívající děti a snažím se je chápat i prostřednictvím učení. Ale je to proto, že sama chci. Samozřejmě si občas pokládám otázku, jestli má smysl se za něčím hnát a jestli má život jako takový smysl. Stále mi v pomyslném sloupečku pro a proti převažují klady. Ano, v dnešní době je nutné se vzdělávat. Čas hrozně rychle utíká, já si přeji co nejvíc znát a dát svým dětem to nejlepší ze sebe, abych v nich nechala takovou pozitivní stopu a nástřel toho co lze, když člověk chce. Souhlasím s Jitkou, že vzdělávat se je důležité, i když se člověk po vystudování nevěnuje oboru, který studoval. Také je důležité rozvíjet své zájmy, kreativitu. Kvůli sobě. Každý člověk si v sobě určitě dokáže najít něco, v čem je dobrý. Myslím, že potom ten svůj čas může trávit smysluplně, ať už je to skládání modelů letadel či vaření nějakých specialit. Je to každého vnitřní pocit štěstí a naplnění. A to je moc dobře.
Má smysl se učit a pracovat na sobě, když stejně jednou umřeme? Jsme tady pře teď. Tak žijme naplno a využívejme příležitostí, které nás osloví.

[Vít Lukesch]

Dobrý den,
když jsem si tuto otázku přečetl, ihned mě napadlo, že odpověď je jasné ano. Když jsem se nad tím zamyslel hlouběji, došlo mi, že já sám jsem ve svém životě v minulosti zastával jiný názor. Zcela zřetelně si vzpomínám, že když jsem byl na gymnáziu a bylo mi asi tak 16 let, chodil jsem do školy jen z donucení, rozhodně jsem nepovažoval za smysl života vzdělávání sebe samého, právě naopak, bral jsem to jako neuvěřitelnou otravu. Myslím, že jsem rozhodně nebyl ojedinělý případ. Naštěstí s dospíváním se mé názory proměnily. Chci tím, naznačit, že se odpověď na tuto otázku může v průběhu života měnit. Krásným příkladem, že vzdělávání má smysl v každém věku jsou univerzity třetího věku. Ti stařečkové a stařenky, kteří jsou již v důchodu, nabyté znalosti již těžko nějak prakticky využijí, ale chodí tam, protože je to baví, má to pro ně smysl, pomáhá jim to nezakrnět a udržovat svou mysl zdravou. Právě to by mělo být i smyslem vzdělávání pro nás všechny, abychom stále měli rozhled a neskončili v nějaké své imaginární ulitě.

[Caroline Pajtlová]

Je to pro mě nesmírně důležitý aspekt v mém životě. Pokud jeden den nemám pocit, že jsem se něco naučila nebo něco nového objevila, jako bych ani nebyla. Den tak pro mne ztrácí význam. Každé ráno se budím s pocitem, že tento den je jako znovuzrozený pro nové myšlenky, nápady a zážitky, které mě obohacují. Po této kratičké úvaze mám tendenci zamýšlet se nad přílišným individualismem. Podle mého názoru, pokud nebudu na sobě pracovat a vzdělávat se, nemohu pak obohatit druhé lidi o mé poznatky, nápady či myšlenky. Mým záměrem je inspirovat druhé, protože každý na tomto světě má svůj důležitý životní úkol. Ať už je to rozdávat radost, pomáhat našim rodičům nebo vydat vlastní knihu. Vlastně to učení je nekončícím procesem. Mohu být jakkoliv dobrá v konkrétním oboru, ale vždy pamatuji na to, že jsem celý život studentem. Každý z nás může mít své ideály, kterými se chceme stát. Dle mého názoru jde o to, že se k těmto ideálům můžeme pouze přiblížit. Každý máme v sobě jiný, o to krásnější potenciál duše a lidskosti.

[Caroline Pajtlová]

Věřím, že úsilí a píle každého člověka bude jednou odměněna. I když máme pocit, že vše, co děláme každý den, do všeho, kam vkládáme svou energii, která se nám nevrací, tak všechno má svůj čas dozrávání. Nikdy nevíme kdy se nám určité vědomosti budou hodit. Tak jako jsem na gymnáziu nevěděla, jaký předmět mi kdy bude k užitku, postupem času si uvědomuji důležitost všeho, co jsem se na gymnáziu naučila. Postupnými krůčky si skládáme svou mozaiku vědomostí a dovedností. A když dojdeme k uvědomění, že možnost vzdělávat se je dar, který jen tak nebyl pro každého dostupný v minulých letech, můžeme být tak vděční za tento svět plný možností. V dnešní době můžeme studovat a pracovat tam, kde si přejeme při vší úctě, pokoře, důslednosti a trpělivosti.

[Jana_Kapustova]

Mě v názvu tématu zaujala především ta část otázky, zda má smysl na sobě pracovat. Znamená tady ,, pracovat na sobě,, opravdu ,,jen,, nějaké organizované vzdělávání, či sebevzdělávání, jako dlouhodobější monotematický proces, nebo by se tak dala nazvat i snaha člověka zachovat se v různých situacích, tak jak je život přináší, jako ,,dobrý člověk,, , i přesto, že to není vždy jednoduché? Pro mě i tato snaha, byť v nahodilých situacích, přesto vědomě regulovaná, znamená ,,pracovat na sobě,,. Vždyť čím víc se člověk sebepoznává, zažívá mimo jiné i zkušenost sama sebe v různých situacích, a to mu mnohdy přináší nepříjemné rozčarování z vlastní reakce, a touhu pracovat na sobě aby příště v podobné situaci mohl reagovat jinak, dle svého svědomí lépe.. Necítíte to také tak?

[Viktor Mandinec]

Ahoj,

líbí se mi, jak se zdá odpověď prostá, jasně má to smysl, musí mít, atd. Co když má ale smysl hodit na záda batoh a naprosto bezcílně (to říkám proto, aby nevznikl pocit, že cestování je vzdělávání) bez jakékoliv ambice pěšky, taxíkem, na kole, na bruslích na tom co si ukradnu bez peněz a jídla procestovat celou planetu a někde na konci zemřít s blaženým pocitem, že nic nevím.

Z mého pohledu se tak nejedná o vzdělání a hnaní se za něčím ve slova smyslu, který je naznačen níže. A přesto takový život může svému zastánci přinést spoustu štěstí. Co když to ústavní vzdělávání, všechno to pracování na sobě, neustálé zlepšování, neutuchající srovnávání všeho se vším a všech se všemi a taky utkvělý pocit, že to je všechno nutné je jen výdobytek znuděné civilizace?

Je zde někdo, kdo dokáže odpovědět na otázku po smyslu života? Mě to stále není jasné, přijde mi, že od té doby, co se v práci už nestaráme o zajištění vlastního života, ale o vyprodukování co nejvíce věcí velmi neosobním způsobem za co nejkratší dobu, jako bychom zažívali prázdnotu, kterou někdo třeba nazývá chybějícím smyslem života a v důsledku toho ho neustále hledáme a hledáme. Nestal se smyslem života nesmysl? Kde se nachází práce v kontextu smyslu života a kde volnočasové aktivity? Co výchova dětí? Spousta lidí po odchodu dětí z domu žije ještě dalších 40 let. Co když je smyslem života šlapat jako křeček v otáčející se prolézačce až do konce?

[Jana_Kapustova]

Do otázky smyslu života bych se tu uplne nepoustela, to je myslim na jinou, pravdepodobne delší diskusi. ,,hodit batoh na zada ,, a bezcilne jezdit svetem není vzdelavani, ale osobní rozvoj urcite. Když nic jiného, je to zkušenost sama sebe v necekanych situacích, reakce na nove,nezvykle podnety, které, nas mohou nutit přehodnotit pevne názory, které jsme si vytvorili drive, nebo také videt věci v necekanych souvislostech. Navíc, tezko by clovek bezcilne bloumal svetem a nenatrefil na lidi, kteří mu mohou poskytnout pohled na zavazne otázky ci zdanlive malickosti, coz mu také pomaha vytvořit si sirsi pohled na svet. Tezko by pak tedy umiral s blazenym pocitem, ze nic nevi, mozna spis s takovym, ze nemusi byt jen jedna pravda a s pocitem naplneni a radosti z toho, ze, co se tyce vyuziti svého lidstvi, nestihl mozna vse co by chtěl, co by za to stalo, ale vyuzil sve moznosti jak jen mohl.... a to prece nemůže nemit smysl.

[Jana_Kapustova]

Do otázky smyslu života bych se tu uplne nepoustela, to je myslim na jinou, pravdepodobne delší diskusi. ,,hodit batoh na zada ,, a bezcilne jezdit svetem není vzdelavani, ale osobní rozvoj urcite. Když nic jiného, je to zkušenost sama sebe v necekanych situacích, reakce na nove,nezvykle podnety, které, nas mohou nutit přehodnotit pevne názory, které jsme si vytvorili drive, nebo také videt věci v necekanych souvislostech. Navíc, tezko by clovek bezcilne bloumal svetem a nenatrefil na lidi, kteří mu mohou poskytnout pohled na zavazne otázky ci zdanlive malickosti, coz mu také pomaha vytvořit si sirsi pohled na svet. Tezko by pak tedy umiral s blazenym pocitem, ze nic nevi, mozna spis s takovym, ze nemusi byt jen jedna pravda a s pocitem naplneni a radosti z toho, ze, co se tyce vyuziti svého lidstvi, nestihl mozna vse co by chtěl, co by za to stalo, ale vyuzil sve moznosti jak jen mohl.... a to prece nemůže nemit smysl.

[Jitka Lojdová Rejchlová]

Chtěla bych reagovat na Viktorovy otázky. Myslím, že i to cestování po světě pěšky je vzdělávání, poznávání sebe sama v různých životních situacích, které mě obrovsky obohatí. Mnohokrát je toto více než celá vysoká škola. Podle mě by přece v životě nemělo jít o to snažit se být lepší než ten druhý, vidět v druhém konkurenci. Smysl života vidím v tom vidět v druhém bližního a pomáhat mu v tom být lepším člověkem. Což se nejlépe děje v rodině, kde by to mělo být dané jako úkol nejen rodičům vůči dětem ale i mezi manžely.A i když děti odejdou z domu, tím přece rodičovství nekončí, ale děti rodiče potřebují stále, i jako dospělí lidé. A pokud jsou rodiče zralými lidmi, tak děti v nich stále nacházejí oporu a zázemí, vědí, že za nimi mohou kdykoli přijít a najdou zde útěchu a pochopení. Omlouvám se, asi je to trochu mimo téma, jen jsem chtěla trochu zmírnit tu skepsi, která na mě dýchla ve Viktorově příspěvku. Shrnu to - smysl života vidím v dobrých vztazích - k sobě samému a druhým lidem.
_________________
Jitka

[Viktor Mandinec]

Ahoj Jani a Jitko,


otázka po smyslu života to zcela jistě je. Pokud by to nemělo mít smysl pro život, případně v životě, tak kdy? Myslím si, že ten dotaz, který definuje téma je položen jasně. Otázka zní: "Má nějaký životní smysl se CÍLENĚ vzdělávat?"

Takže s Vašimi odpověďmi vlastně souhlasím. Jen se stále nemohu zbavit pocitu, že ať už vidí člověk smysl v čemkoliv, jedná se snad o nějakou potřebu si potvrdit svůj pocit, že je užitečný, k něčemu, že život, který žije je nějak výjimečný.

Dobrá otázka je: "Jak vlastně odlišit věci, kterým se má smysl věnovat a kterým ne?" Ta touha najít smysl se zdá taková dřevnatá. Proč to my lidé potřebujeme? Strašně rád bych na to uměl odpovědět, ale jen hledím do temnoty

[Jana_Kapustova]

Otazku jsem vnimala sireji. Krome toho cileneho vzdelavani me tam prave zaujalo to ,, pracovat na sobe,, do toho by se prave, podle me, veslo i to cestovani, poznavani, rozsirovani obzoru, vlastniho pohledu na svet.

[Viktor Mandinec]

Jani,


já Ti nejspíš rozumím, jak to myslíš. Ale pak pro mě trochu ztrácí smysl se o tom bavit. Proto si myslím, že je taky možné, že ti nerozumím

Totiž mám pocit, že kdyby pracovat na sobě znamenalo cestovat, ve smyslu odjet na dovolenou, nebo přehodnocení situace, ve které jsem se zachoval neadekvátně, či jízda na kole parkem a podobné činnosti, pak snad toto téma je o tom, zda je dobré ve svém životě dělat cokoliv jiného, než sedět u televize. Protože to je asi jedna z mála věcí, u které se (bez podivu) většina studentů pedagogiky VOLNÉHO ČASU shodne na tom, že se jedná o skutečný stupidní konzum (viz ulice).

A to si myslím, že je trochu málo. A nebo je to trochu moc ve vztahu k hledání smyslu života, smysl má pak prakticky všechno, co není úplným nesmyslem.

Jestli by ti nevadilo, odpovědět na otázku, kterou formuluji já, protože by mě teď skutečně zajímal tvůj názor, sám jsem na rozpacích, má smysl se cíleně vzdělávat, nikoliv ve vztahu k provozované práci? Má to větší smysl, než praktická činnost? Má smysl označovat věci nebo činnosti jako smyslné nebo nesmyslné? Případně reaguj na to, co jsem napsal nad tímto odstavcem

Těším se na reakci

[Caroline Pajtlová]

Podle mých dojmů a myšlenek je každý člověk přínosem pro lidstvo. Každý z nás má v sobě poslání, jak tuto Zemi obohatit o svůj potenciál, talent nebo pomoc. Mnoho lidí má ale ono vědomí a srdce zastřené a nevidí, v čem spočívá jejich vnitřní síla. Proto je dobré na sobě pracovat ve všech směrech, ať už v práci, v zálibách, v rozvoji vztahů s rodinou, blízkými a přáteli nebo v čemkoliv, co mi přináší radost. Je pro mě velikým darem mít schopnost cítit, tvořit, hrát si a prožívat okamžiky života. Narodili jsme se sem, abychom tu objevili naši vnitřní sílu a začali léčit svět kolem nás, který je mnohdy temný a může nám připadat velmi složitý. Všechny naše odpovědi, které chceme znát, máme už v sobě. Prostřednictvím různých kurzů, seminářů, přednášek nebo díky četbě knih se můžeme blíže dostat ke své podstatě a znovuobjevit kdo jsme. Celý život se můžeme hledat, ale nikdy to nebude dokonalé, což si myslím, že je v pořádku.

[Jana_Kapustova]

Caroline, take si myslim, ze mit radost ze zivota a uzivat ho plnou merou se nevylucuje s tim, byt tu uzitecny. Cim vice na sobe clovek pracuje, vzdelava se, tim lepe poznava sebe sama a diky tomu lepe nachazi zpusob, jak si zivot uzit mimojine praci, ktera jej naplnuje, dela ji dobre a timpadem je prospesny i ostatnim. A kdo by chtel prozit zbytecny a nestastny zivot! Takze je podle me pro kazdeho zadouci, na sobe pracovat, vzdelavat se, rozsirovat obzory a tim lepe urcit co nam samotnym vlastne vyhovuje, v cem muzeme byt dobry a diky nabytym znalostem a dovednostem v tom skutecne dobri byt.

[Viktor Mandinec]

Díky holky, sám bych se nad tématem zamýšlel spíše skepticky a až patologicky se snažil udržet si svůj skeptický postoj. s tím, co jste napsaly nelze nesouhlasit

Bohužel nemám nápad, jak v tématu pokračovat

[Jana_Kapustova]

Viktore, rozvin tedy svuj skepticismus k dane veci, pravda neni jen jedna a plan je, nemylim-li se takovy, zamyslet se nad smysluplnosti ci nesmyslnosti usili, ktere venujeme praci na sobe a sebevzdelavani, z ruznych uhlu, no ne?

[Jana_Kapustova]

A jeste me k tomu napada tohle? Jestli to smysl ma tak co nam jej dava? Nejake nase biologicke naprogramovani?vychova? nebo opravdu nase svobodne rozhodnuti? S tim souvisi - pokud to smysl ma, tak pro koho predevsim? Pro nas osobne, nebo pro spolecnost, pro kterou jsme diky tomu le,,pouzitelnejsi,, , uzitecnejsi?

[Caroline Pajtlová]

Jani a Viktore,

reaguji na Vaše zamýšlení nad smysluplností či nesmyslností našeho úsilí ve vzdělávání a seberozvoji. Myslím, že je to o prioritách člověka. O tom, jak si nastavíme my samy život. Lítá mi hlavou myšlenka o tom, zda má člověk nastavené prožívat život se zaměřením na výsledek, či na samotný proces, kdy mu ani tolik nejde o daný cíl, ale způsob, jakým prožívá život. Opět je to o prioritách.
Zamýšlím se nad tím, zda vše, co vykonáme a dokážeme, vše, co má nějaký hmatatelný výsledek, má vůbec smysl. Tahle konkrétní skutečnost se naplní, dojde ke svému cíli a člověku to nestačí a hledá něco více. Jestli my, lidé, v této době až příliš přemýšlíme nad hmatatelnými věcmi.
Sice možná odbočuji, ale myslím, že to má určitou spojitost s tématem.

[Viktor Mandinec]

Ahoj, já stále nevím, jak je to se smyslem a nebo vlastně s prioritami. Například mé studium je otázkou čistého zájmu a vlastně mě to baví. Nejsem sice zaměřený na výsledek jako takový (alespoň si to myslím), ale za to jsem zaměřený na to vše co se dozvím. Z nějakého důvodu mě baví zjišťovat, dostávat se hloub, ale nevím proč Řeknu-li to bez velkých rozmyslů, mám prostě pocit, že smysl je jakýsi civilizační, možná společenský výmysl. Na co by byl smysl lidem, kteří mají dost jiných starostí, třeba přežít. Přijde mi, že všechen smysl je prostě výsledkem nudy. Výsledkem zaměstnání bez smyslu, které nás nutí přemýšlet nad tím, jak kompenzovat tu znuděnost. Něco jako, čím větší kreativita, tím menší touha najít smysl života.

[Caroline Pajtlová]

Zaujala mě myšlenka, jestli vše, čemu říkáme smysl našeho života, není opravdu pouze výsledkem nudy? V této době je ideálem být stále činný a produktivní za co nejmenší dobu a úsilí. Pokud není všechno hned, tak jsme netrpěliví a přijde nám, že to nemá smysl dělat. Trpělivost přínáší plody své práce, a proto si cením trpělivých lidí. Neustálým učením se a vzděláváním nemůžeme přeci dojít k vysněnému cíli hned. Člověk si pak více váží výsledku, ke kterému se dostal tíženou cestou s překážkami.

[Jana_Kapustova]

Viktore, rikam si, ze tu praci na sobe, seberozvoj a vzdelavani se nahlizis mozna dost podle sebe, nebo chces-li, podle nas, nasi kultury, seberozvoj jako nejaky ne zcela nutny bonus, ktery muze, jak rikas, zahnat nudu. Ale nema pro lidi, kteri resi jak kazdy den prezit, sebevzdelavani a prace na sobe naopak daleko nutnejsi neli nezbytny vyznam? Tento proces prece nemuzes zuzit jen do roviny ,, vecernich kurzu,, apod. Pro lidi, kteri resi kazdy den jak preziji dalsi dny muze byt sebevzdelavanim snaha ziskavat dovednosti a vedomosti, ktere jim pomohou uplatnit se na trhu prace a uzivit tak rodinu. Tady uz prece nemluvime o zaplacnute nude, ale o existencnich otazkach: Pokud nebudu dost konkurenceschopny, dokazu zajistit rodinu? Budou mit me deti zitra, pristi tyden co jist?

[Viktor Mandinec]

Ahoj Jani,

řekl bych, že nemá smysl to slovo nahlížet z jiné perspektivy, než je naše kultura, ve smyslu této diskuse. Podle pana Baumana byla studenty položena otázka, zda má smysl se učit, vzdělávat, hnát se za něčím atd... Pochybuji, že to řešili s přesahem do všemožných lidských kultur a různých společenství a podobně. Ti studenti si nejsou jistí, jakým způsobem by se měl ubírat "smysluplný" život v tomto světě, našem světě.

A pro lidi, kteří řeší přežití v pravém slova smyslu není nezbytné nic z toho, co toto téma pro českou kulturu nabízí. My totiž nebojujeme o život, maximálně o luxus, výsadní postavení, mít víc, než někdo jiný, vzdělanost, uznání a co já vím ještě všechno. Rozhodně je pro nás mnohonásobně těžší zemřít, než tomu bylo dříve.

Proto říkám, že v boji o přežití, představ si tu dobu, kdy lidé pojídali kořínky a občas na ohni ožahli kus mamuta, nebo si možná představ Afriku, Irák, ..., nezbýval čas zabývat se hluboce nějakými smysly života a podobně. Stejně tak si dovolím tvrdit, že ne v době moc vzdálené, kdy lidé dřeli na poli, nejspíš často ne na svém, od úsvitu do soumraku a pak šli spát, protože byla tma, PRAVDĚPODOBNĚ také nebyl tak silný zájem objevit smysl života a možná to bylo právě proto, že ten smysl už život prostě měl, i když to asi nebylo tak růžové, jako když jej dnes někdo "objeví". Smyslem života bylo přežití. Dnes se člověk inteligentní, plný ideál jednoduše asi nudí.

Možná mi právě bleskl hlavou Freud "Milovat a pracovat", to je smysl, který mnoha lidem nějak nestačí.

Snad je to pochopitelnější.

[Jana_Kapustova]

Viktore, ja nemam pocit, ze bych te prve nepochopila, proste s tebou jen nesouhlasim.. Myslim, ze neni mozne otazku zuzovat na zaklade tvych dojmu, co tim studenti mysleli.. Otazka byla polozena tak, jak je a z te roviny nad ni uvazuji, nebot jsme se v teto diskuzi nedomluvili na tom, ze bychom ji nahlizeli jen z jednoho smeru a tim se dale ubirali... Nejsem si jista, zda to vnimam spravne, ale rikam si, v kontextu jsoucen a idealnich jsoucen, ze pokud neco(v nasem pripade vzdelavani, uceni se, prace na sobe) MA nebo NEMA smysl( a ja tvrdim,jak uz jsem psala vyse, ze ma, dokonce existencni ) pak je to neco co je vseobecne platne, pro jakoukoli kulturu, cas, misto, proste to platne JE/NENÍ. Proto si myslim, ze neni mozne tvrdit, ze pro nekoho to smysl ma a pro jineho ne. Ma to smysl pro nej osobne, podle toho jak to sam soudi? To je podle me podotazka. Ma to smysl jako takovy, vseobecne platny? Podle me ano.

[Gabriela Gálová]

Ahoj, zdravím Vás všechny.

Otázka, zda má smysl se vzdělávat a pracovat na sobě se zdá být prostá a odpovědet na ní se nabízí jednoznačné ano. Avšak pojí se s dalšími souvislostmi, které už tak jasné nejsou (líbily se mi příspěvky Viktora). Vysvětlím situaci na mém příkladě: jak asi víte, jsem voják z povolání, úspěšně jsem absolvovala jak bakalářské, tak inženýrské studium. V rámci touhy po dalším rozvoji mé osobnosti, rozšíření si obzorů a "broušení" mozkových závitů jsem se pustila do dalšího studia. Vybrala jsem si schválně veskrze humanitní a sociálně-vědní obor tak, aby byl diametrálně odlišný od toho, co již ovládám. Studium nemá a ani nebude mít absolutně žádný vliv na mou práci, vlastně mi k ničemu není, je jen pro mou radost. Jenže... Není to trochu sobecké? Místo toho, abych trávila čas s rodinou, jsem si vybrala něco, co bude přínosem jen pro mne, nikomu kromě mne nebude užitečné (a taky mám podezření, že za pár let stejně všechno zapomenu ). Taky tu třeba na škole zabírám místo někomu, kdo toto vzdělání nutně potřebuje k výkonu své práce. Z mé pozice se jedná tedy o čistě egoistickou záležitost.
Ještě mne napadá jedna myšlenka, kterou bychom mohli v souvislosti se sebevzděláváním apod. probrat. Myslíte si, že jsou vzdělanější lidé šťastnější?

[Viktor Mandinec]

Možná to zní "samozřejmě", ale opravdu je to tak snadné?

Jasně, je to snadné

[Caroline Pajtlová]

Zamýšlím se nad tím, zda vzdělávat se dává smysl životu samotnému. Mnozí z nás by chtěli určitě vědět a znát všechny existující vědomosti a znalosti, nebo je znát v nějakém životním období. Jdou stále hlouběji a dále, učí se čím dál tím více a nakonec stejně dojdou k tomu, že mnoho informací neví. A právě v tomto problému se podle mě skrývá důležitý bod spočívající v relativní neznalosti světa. Právě tato nejistota neznalosti světa mne dává myšlenku, že takto neznalí a nedokonalí jsme vlastně dokonalí. Kdyby všechny bytosti na světě všechno znaly, nemohli bychom jeden druhému nic nabídnout.

[Gabriela Gálová]

Caroline přednesla zajímavou myšlenku: proč se hlava nehlava hnát za nějakou imaginární dokonalostí, která je ve své podstatě nedosažitelná? Navíc smyslem života by asi nemělo být to, abychom byli co nejvzdělanější, ale to, abychom byli co nejšťastnější?!? Nebo jak to vnímáte vy?

[Caroline Pajtlová]

Děkuji, Gábi, za navázání.
Myslím, že mnoho lidí hledá smysl svého života v tom, až někdy v budoucnu, zdůrazňuji právě v budoucnu, budou mít velké věci jako bohatství, majetek, obdiv nebo uznání. Ale z toho člověk nebude šťastný napořád. Lidé se mění, jejich názory a postoje taktéž. Štěstí máme každý ve svých rukou. Být štastný je pojem pro každého z nás jiný, ale přesto společný. Štěstí je cestou i cílem našeho života.
Myslíte si, že je důležitější být vzdělaný ve smyslu mít vystudovanou vysokou školu, nebo mít selský rozum, který mě učí zdravému posuzování a jednání?

[Caroline Pajtlová]

Dnes mě napadá konkrétní téma, na které bychom mohli diskutovat. Zamýšlím se nad otázkou, zda má smysl se vzdělávat na střední škole už s určitým zaměřením? Nebo je v pořádku ještě nevědět ve věkovém rozmezí od 14 do 16 let jakým směrem se mám v životě pracovně ubírat? Jaká práce mě bude naplňovat? Pokud mladí lidé nevědí jaká práce je bude bavit, jedinou možností je asi jít na gymnázium všeobecného zaměření. A co když si nakonec podvědomě vybírají podobná povolání svých rodičů?

[Gabriela Gálová]

Chi chi, Caroline, ani nevíš jak jsi mě (v dobrém) rozesmála. Jako by se mi při čtení Tvých řádků promítnul můj život.

V páté třídě mi rodiče navrhli, jestli bych nechtěla na víceleté gymnázium, protože jsem byla "šprťoun" se samýma jedničkama. Že se tam budeme učit o trochu víc věcí než na základní škole, ale pak že bych měla jít na vysokou školu, protože jenom s gymnáziem člověk vlastně nic není. No, přiznám se Ti: ta výška mi jen tak prošuměla hlavou, ani jsem si moc nedokázala představit, co to znamená, bylo to zkrátka až příliš imaginární (v 11 letech jsem si ani neuměla představit studovat v podstatě stejný časový horizont jako byl můj dosavadní život: 7 let gympl, 3-5 let vejška).

Celej gympl mi pořád probíhalo hlavou, co budu dělat, na jakouže vejšku se to mám teda dát a trochu to byl takový strašák ve stínu, stále přítomný. Ráda jsem měla hodně předmětů, ale jaké zaměření by bylo to pravé?

A víš, na jakou vejšku jsem pak teda šla? Na Vojenskou akademii v Brně, protože taťka byl voják a doma jsme byli dost zvyklí poslouchat. Jo, a taky jsme samozřejmě měli nástěnku známou z Pelíšků, akorát že na ní nebyl jídelák, ale dokonale zpracované schéma našich (dětí) úkolů v domácnosti včetně přehledu našich úspěchů (červené body) a provinění (černé body), jež pak byly vyhodnocovány. Komínky ve skříni snad ani nemusím zmiňovat, stejně jako dokonalý pořádek v našem pokojíčku. No řekni, mohla jsem já být něčím jiným než vojákem?

Rodiče nás určitě velmi ovlivňují ve výběru povolání, ať už vlastním příkladem nebo jejich cíleným tlakem na nás. Někdy ve svém okolí pozoruju, že ambiciozní rodiče si snaží mnohdy vynahradit jejich ztracené sny a nutí své děti k aktivitám, které by si vlastně přáli kdysi sami pro sebe. Takže tady bych dala trochu prostor hlasu rozumu a nenechala bych se strhávat minulostí, ale zase v nízkém věku (kolem těch 14-15 let) probrat s dětmi různé alternativy, zmínit platové ohodnocení, ale i nevýhody konkrétní práce. V těch 15 už člověk snad nějaký ten minimální rozum má.

Co se týče toho zmiňovaného gymnázia v 11 letech - no, já být rodičem, počkám těch pár let, myslím, že dítě takového věku ještě není dostatečně připravené odpovědně se rozhodovat o své budoucnosti.

Noooo, ale tak mě napadá, vy jste všichni rozhodnuti zůstat na stávajících pracovních pozicích? Nechce někdo třeba změnu? To, co jste vystudovali na střední škole, vás nemusí až tak v dnešní době vázat. Co si o tom myslíte?

[Jana_Kapustova]

Otazka, zda je clovek cca ve 14 zraly se rozhodnout, jakym smerem se bude ubirat jeho profesni zivot, je pro me velmi zajimava jiz delsi dobu. Za cely ten cas, co ji mam v hlave a zvazuji ji z ruznych uhlu jsem dosla k tomuto: jsem presvedcena o tom, ze je rozhodujici najit tu spravnou miru dulezitosti rozhodnuti, kam bude dite pokracovat ze zakladni skoly. Myslim, ze stejne jako je dulezite takovou volbu nepodcenovat (coz si, podle me, uvedomuje vetsina), je dobre nedavat ji zase prehnany, nezvratne-osudovy nadech - ,,jednou se tak rozhodnes a neni cesty zpet..BUBU!,, , takovy pristup totiz muze vest ke zbytecne uzkosti, krecovitosti volby(radsi jistotu nez sebemene riskovat), vetsimu podrizeni se nazoru rodicu, nez vlastni intuici. Verim, ze 14ti letý člověk může být dost zralý na to, aby věděl, co ho BAVÍ, v čem je DOBRÝ a s podporou svych rodicu, dokaze ucinit vedome rozhodnuti.Role rodice by podle me mela byt spis ve zvedomovani vyhod i uskali rozhodnuti ditete, aby pak nebylo nemile prekvapeno, ale rozhodne ne dite zastrasovat, zrazovat, davat mu najevo jeho osobnostni ,,nehotovost,,. To nejhorsi, co se cloveku v tomto veku muze stat, je podle me to, ze je ,,navezen,, do neceho, co ho netesi. Naopak, patnactilety clovek, ktery se vyda cestou co ho bavi, tesi, podle me dokaze opravdu divy (ve skolni pili i v budoucim pracovnim uplatneni). A i kdyby se po case ukazalo, ze tento smer nebyl idealni, a preci jen by ho bavilo ubirat se jinudy(opet nemam na mysli vrtkave rozhodnuti ze dne na den, ale predpokladam zralou uvahu vsech pro a proti za pomoci rodicu)je to podle meho nazoru rozhodne lepsi cesta, jak pomoci svemu diteti uchovat si TOUHU poznavat, ucit se, pracovat na sobe. Obavam se ze takove to ,,poprdene,, : ,,chces jit na truhlare/keramicku/osetrovatelku koni....? no ja ti nevim, myslim ze mas navic(ja bych te rad videl jinde), je spis znamka nezralosti rodicu, jejich neschopnosti deti na jejich zivotni ceste provazet, duverovat jim a misto toho pohodlnejsi vnucovani, vzbuzovani v detech neduvery v sebe sama. Cela tahle slepa ulicka pak podle me vede jen k tem zastupum nastvanych lidi, kteri delaji za par supu neco, co je nebavi a zaroven presycenost pracovniho trhu v oblastech takovychtech ,,jistota - oboru,,. Verim, ze uplne kazdy clovek, je v necem dobry do te miry, ze kdyz se nezklame sam v sobe, kdyz si udrzi chut ucit se vzdelavat se, pracovat na sobe, pak je uplne jedno, jestli na sve ceste treba casem pozmeni smer, dulezite je, ze bude mit stale vuli na ni pokracovat. Jedine tak muze byt clovek ve sve profesi stastny, zazivajici pocity seberealizace, radosti z odvedene prace.

[Caroline Pajtlová]

Podali jste opravdu dobré myšlenky a názory o tématu výběru povolání ve věku náctiletých. Myslím, že vše co se naučíme ve škole, vystudujeme, nabereme vědomosti, v životě dále uplatníme. Ve větším procentu budou pravděpodobně pracující lidé, kteří většinou daný obor nestudovali. Obdivuji ty, kteří u daného povolání vydrží spoustu let, což je otázkou hlubšího vztahu k povolání.
Například studuji všeobecnou sestru. Mimochodem moje maminka pracuje jako staniční sestra, takže o mém podvědomém výběru nepochybuji. Mou velkou zálibou je tanec a výuka tanců dětí, mládeže a dospělých. Mám v podstatě dva obory, kterými se chci zaobírat. Občas u mě vyvstává otázka, zda se člověk může naplno věnovat dvěma oblastem, které ho baví a naplňují. Snad mne i uklidňuje fakt, že za celý život se vše nemůžeme naučit, ale pouze se tomu přiblížit.
Myslíte si, že i ten nejstudovanější a nejznalejší člověk v daném oboru může o sobě říci, že se toho má ještě učit?

[Caroline Pajtlová]

Ráda bych reagovala na otázky výběru povolání ve věku, kdy je jedinec po základní škole s tím, že ve volném čase má zálibu, které se dlouhý čas věnuje. U mě je to tanec jako umělecký obor. Hodně slýchávám, že vydělávat si uměním není snadné, že člověk nevydělá. Ale co když to tak člověk miluje a připadá mu, že je to jeho poslání být umělcem? Rodiče pak mohou říci, domnívám se ve většině případů, že se uměním neuživí nebo to není na celý život. Jak už bylo zmíněno, že člověk potřebuje "jistou" práci, kolik pak máme kolem sebe takových lidí, kteří dělají svou "jistou" práci?
Ale jsem přesvědčena o tom, že pokud nelze vydělávat uměním ze začátku, dříve či později to půjde. Člověk bude naplněný tím, co tvoří každý den, nejen si nějak odbýt čas v práci, kde ho to nebaví. Ne nadarmo pak slyším kolem sebe lidi, jak už se těší na víkend a ať už mají práci dnes za sebou.
Věřím, že každý člověk má své poslání v práci a nemyslím tím pouze v umění. Může být i prodavačkou, která je pro daného člověka posláním, ať už je to jakékoliv povolání.

[Jana_Kapustova]

Myslim, ze nejen prace muze byt sferou ktera cloveka podnecuje, ci , v nekerych pripadech dokonce nuti se rozvijet v oblasti, jez je mu blizka. Pracuji jako asistentka pedagoga, coz je prace podle me sice zasluzna, nachazim v ni jisty smysl, me ego, ci jesitnost, ci co to vlastne je mi vsak neustale pripomina, ze jsem preci jenom jakasi ,, pridrztaska,, a neni to o tom, ze by mi tato pozice nedavala smysl, ze by neprospivala memu osobnimu rozvoji a nepodnecovala me na sobe pracovat. Zaroven se mi vsak naskytla moznost pracovat pro kulturni komisi malinke obce a mohu rici, ze me to naplnuje velmi podobne jako me zamestnani, stejne tak je to pro me prostor nejen seberealizace, ale take, a to predevsim, zdokonalovani se v oblastech, ktere jsou pro me zajimave,dulezite. A tezko rici, zda mi to v budoucnu, bude ,, k necemu dobre,,. Za prve si myslim, ze kdyby k nicemu jinemu, tak k vyznamne zkusenosti, ktera nemuze byt k zahozeni, uz jako dilci faktor utvarejici mou osobnost, za druhe, jelikoz se snazim delat opravdu to, co me bavi a v cem jsem dobra, muze mi to pripadne pomoci rozsirit obzory a najit si treba jeste lepsi praci, ktera mi nejenom bude davat smysl, ale i mou jesitnost necha napokoji