[Petr Bauman]

Otázka doplněna na přání několika z Vás: "Chtějí rodiče pro své děti opravdu to nejlepší a co je vlastně nejlepší?"

[Táňa Machová]

Položím-li si tuto otázku já jako rodič – odpověď bude znít: „Ano, rodiče chtějí pro své děti to nejlepší“.
Odpovím-li však z pohledu dítěte svých rodičů, již si tak jista kladnou odpovědí nejsem.
Respektive určitě pro mě rodiče nechtěli nic, o čem by byli přesvědčeni, že je špatné. Ale bylo to pro mne dobré?
Jako příklad mohu uvést zápis do plaveckého oddílu, proti mé vůli.
Plavat jsem již uměla velice dobře, jen jsem, v souvislosti s plaváním, neměla větší ambice a ani mne tato aktivita nebavila. Moji rodiče byli vášniví plavci a řídili se ne tím, co bych ráda já, ale tím, co by se líbilo jim. Prosila jsem je, ať mě z oddílu odhlásí, ale nechtěli o tom slyšet. Zkrátím to -
dnes se bojím hluboké vody a plavu nerada.
Na druhou stranu mě odhlásili z tenisu, který mě naopak bavil.
Rodiče, z mého pohledu, nedokázali odhalit a rozklíčovat mé schopnosti, nezabývali se mými vlohami a dispozicemi a rozhodovali o tom co je dobré, z jejich pohledu. Na základě toho, co se líbí jim nebo snad co by chtěli sami dělat, kdyby jim to bylo v dětství umožněno.
Poučila jsem se ze svého dětství. Dnes jsem já v pozici rodiče.
Mé děti nyní chodily se školkou plavat. Jednu holčičku plavání baví, druhá holčička se po pár lekcích odmítla účastnit, plakala a prosila nás, ať jí neposíláme do bazénu. Po domluvě s paní učitelkou kurz pro tento rok ukončila.
Nemyslím si, že se kvůli tomu nenaučí plavat. Ten pravý čas jistě přijde.
Nechci, aby měla z vody trauma a nepříjemné vzpomínky, jako já.
Stejně tak dávám holčičkám vybrat, jaký kroužek by chtěly navštěvovat. Každá si vybrala něco jiného.
Přestože jsou dvojčata, nejsou stejné, každá má jiné zájmy, jiné dispozice.
Nechci, aby ležely doma a sledovaly televizi. Ke sportu i jiným aktivitám je vedu, ale dávám jim na výběr z více možností. Jóga nebo tanec? Procházka nebo jízda na kole? Tahle kniha nebo ta druhá?
Komunikuji s nimi a poslouchám jejich názory. Všímám si, co je baví a co naopak ne.
Zajímá mě, v čem je mohu podpořit, chci pro ně to nejlepší.
To, co bude opravdu nejlepší pro ně a ne pro mě.
Nechci, aby chodily někam s odporem a pláčem a aby mi to jednou vyčetly.

Zajímalo by mě, zda-li má někdo podobnou zkušenost z dětství

[Brigita Libová]

Dobrý den, ahoj, děkuji za vložení této otázky, děkuji i za Tánin příspěvek.
Zareagovala bych na něj z pohledu rodiče, ale i z pohledu dcery své matky.

Mám podobnou zkušenost ze svého dětství, ale možná s jiným dopadem na můj “ dospělácký” život.

Jako malá jsem začala navštěvovat LŠU - obor hudební - klavír a obor výtvarný.
Kolem páté třídy ZŠ mě oba tyto kroužky přestávaly bavit, ale nakonec jsem celou docházku ZŠ absolvovala i klavír i výtvarku s menším donucením maminky i ucitelek. Měla jsem navíc velkou trému před veřejnými vystoupeními a většinou se mi podařilo se jich neúčastnit. Nebyla jsem ze strany maminky nějak moc nucena. S klavírem jsem v 15 letech skončila.

Pak se klavír prodal a o hru na něj jsem se začala zajímat až jako maminka šestileté dcerky, kdy jsem ji chtěla nechat zapsat do ZUŠ. Pořídili jsme piano, dcera začala navštěvovat hodiny ( plus ještě pěvecký sbor) a přišlo období páté třídy, kdy jí denní cvičení přestávalo bavit. Já sama jsem si občas sedla k notám a zahrála si a bylo mi neskutečně líto, že jsem se tomu nevěnovala jako dítě více a maminka mě více nenutila. Teď bych byla schopna jistě hrát lépe....

Dcera hraje moc krásně, pokud už se k tomu trochu přinutí, tak ji to baví a má ze hry radost, ale myslím, že trochu “biče” je potřeba.
Je jí 12 let a doufám, že absolvuje alespoň 1. Stupeň ZUŠ.

Tak i po přečtení příspěvku Táni nevím, jak přesně se zachovat. Nechat děti ať se rozhodnou samy nebo i díky svým zkušenostem jim k jejich rozhodnutí pomoci???

Připojí se někdo další se svým názorem ?
Ahoj Brigita

[Táňa Machová]

Brigit, moc děkuji za reakci.
Zaujala mě věta - "trošku biče je potřeba".
S tím naprosto souhlasím, přestože tak můj předešlý příspěvek možná nevyzněl. Mé děti by zřejmě (asi i vzhledem ke svému věku, kdy z toho ještě nemají takový rozum) nechtěly navštěvovat žádný kroužek, samy by si žádný nevybraly. Samozřejmě jim nemohu naslibovat "hory doly", cokoliv by je zrovna napadlo, že chtějí dělat. Vybrat musím z aktivit, které se vlastně "hodí" i mně časově. Z práce přijedu v 16 hod. a tudíž nemůžeme na balet od 14:00 jako jejich kamarádka ve školce. Dostaly tedy na výběr (trocha biče = někam prostě chodit budete) tanečky a jógu. Ale co když by je balet bavil více? A už se v tom "plácám". A už vybírám z toho, co se hodí i mně. To znamená, že sice pro ně chci to nejlepší, ale i kdyby chtěly chodit na balet, nejsem schopná to v současné situaci zajistit.
Zajímalo by mě, jak to řeší ostatní.
Táňa

[Sarka Svecova]

Ahoj holky,
taky bych se přidala k tématu, z pozice mojí a mé dcery.
Také jsem byla v dětství přihlášena na klavír. Ne proti své vůli, prostě se koupilo piano a tudíž jsme se sestrou hrály. Po asi 6 letech jsem s hraním skončila, sice jsem byla ještě chvíli maminkou a učitelkou přemlouvána, že je to škoda, ale i tak jsem si prosadila s výukou skončit.
I já jsem před 2 lety pořídila piano a má šestiletá dcera začala hrát. Vydržela přesně půl roku. Styděla se učitele. To jsem podcenila já, měla jsem jí vyslyšet a zkusit požádat o změnu vyučujícího..neudělala jsem to, ale dcery přání po nějaké době přemlouvání vyslyšela a dcera skončila. Nyní hraji doma já, dcera si opět k pianu sedne a podaly jsme novou přihlášku do jiné ZUŠ. Nyní velmi chce.
Myslím si, že volnočasové aktivity by měly děti těšit, takže jsem toho názoru, že s odporem nebo strachem by na kroužky chodit neměly.. a Táňo Tvůj příklad je toho bohužel důkazem..
A jinak Táňo logistika a organizace kroužků je náročná, takže i podle toho doma vybíráme..kdy a kam jsem schopna je pravidelně přes mojí nepravidelnou pracovní dobu vozit..
Má někdo další názory?
Šárka

[Brigita Libová]

Ahoj holky,
samozřejmě, že kroužky se u nás také do jisté míry řídily i pracovní dobou. A to zejména, když byly děti menší.
A s věkem souvisela do jisté míry i samotná zapálenost pro různé aktivity. ( volnočasové i “rodinné”). S vyšším věkem u nás klesá.

Dle mého názoru je dobré, pokud se dětem nabídne víc možností ( jako u vás Táňo) a ony si mohou vybrat a vyzkoušet. Ať je to sport, nebo rozvíjení hudebního, výtvarného nebo jiného talentu. A pokud to děti nenaplňuje nebo je to dokonce činí nešťastné, tak jim nechat svobodné rozhodnutí kroužek nenavštěvovat ( jako u Aničky, Šárko).

Byla pro mne velmi nepříjemná zkušenost, když dcera 2 roky chodila na basketbal a viděla jsem tam některé nešťastné i plačící děti, které rodiče nutili k tomuto sportu.
Chování trenérů i některých rodičů bylo důvodem, proč jsem se nerada účastnila víkendových zápasů. Malé děti byly “motivované” jen neustálým křikem. Možná to ke sportu patří, ale mně i mé dceři se toto chování nelíbilo.
Někteří rodiče promítají do svých dětí své nesplněné cíle a to asi není dobrá cesta.

Nejdůležitější by pro rodiče mělo být, aby jejich děti byly šťastné, spokojené a určitě pro ně chtějí to nejlepší.

Velmi zajímavá byla diskuze na semináři, kde jsme se z poloviny sešli studenti kombinovaného a denního studia.
Názory i díky věkovému rozdílu byly rozmanité a určitě i inspirující.

Jak nahlížíte ostatní na tuto zkušenost?

Těším se na Vaše reakce.
B.

[Táňa Machová]

Ahoj všichni,

děkuji Brigit, že připomněla seminář, na kterém jsme shlédli film Fair play.
Zde matka podávala dceři anabolika. Usilovala o to, aby dcera dosáhla takových sportovních výkonů, díky kterým bude moci vycestovat z komunistického Československa na zahraniční závody a v zahraničí již zůstat.
Řešila zde dilema - svoboda versus zdraví své dcery.
Po filmu se rozpoutala diskuze. Neslyšela jsem názor, že by někdo ze zúčastněných volil v tomto případě svobodu. Snad jsme se shodli, že zdraví dítěte je naprosto na prvním místě.
Nebo měl/ má někdo jiný názor?
Díky za reakce
T.

[Brigita Libová]

Ahoj všem!

Táňo, moc děkuji za názor. Film Fair play na mě silně zapůsobil. Nemohla jsem vůbec pochopit, jak matka může vědomě poškozovat zdraví své dcery podvodným podáváním anabolik, navíc když byla přítomna kolapsu dcery. Jediným možným trochu pochopením jejího jednání byl okamžik, kdy jí dcera řekla, že si nedovede představit nic jiného než běhání.
Samozřejmě, že matka pro dceru chtěla to nejlepší, chtěla pro ni svobodu, ale při volbě zašla až za hranice.

Co je tedy pro děti to nejlepší?
Společnost je velmi často orientovaná zejména na výkony. Již od školy chtějí rodiče po dětech, aby se dobře učily a byly nejlepší nebo alespoň velmi dobří. Aby vystudovaly vysokou školu, získaly výborné zaměstnání a byly finančně výborně zajištěné. To je častý cíl.
Ne vždy ale mají děti předpoklady tohoto cíle dosáhnout.
Mohou být z nároku svých rodičů, nešťastné, nespokojené až traumatizované.
Daleko lépe a raději by se uplatnily například v řemesle.
Takže vedle výkonu je určitě důležité, aby děti byly šťastné a spokojené.
Harmonické rodinné prostředí, pochvala, opora při řešení problémů, empatie, motivace, dobré příklady rodiny - to vše určitě vede k tomu, aby rodiče vychovali ze svých děti ty nejlepší lidi.

Je to můj cíl jako rodiče. Někdy, zvláště v problematickém období adolescence, se to dětem nemusí tak jevit, ale je to tak.

Je to vlastně i společný cíl pro nás, když znovu pročítám příspěvky a to je výborný základ pro novou generaci.

Bohužel dnes jsem zažila jednu negativní zkušenost spojenou s rodičovstvím.
Při společném posezení s manželem a dětmi na zahrádce hospůdky místního kempu, jsme byli svědky výstupu mezi otcem a syny. ( zejména mladším, asi 5-ti letým).
Přijeli do kempu na kolech a sedli na lavičku. Malý plakal. Otec ho velmi zvýšeným hlasem “vychovával”. Používal při tom i hrubé výrazy a celkový projev byl nevybíravý. I starší syn ho občas okrikl a byl na straně brášky.
Nám i jiným lidem již byla situace nepříjemná, a významně jsme se otáčeli.
Když padl několikatý vulgarismus na adresu malého, brečícího kluka, tak jsem se zvedla a šla k jejich lavičce. Vůbec jsem nevěděla, co udělám, ale cítila jsem obrovskou potřebu zasáhnout.
Sedla jsem si k chlapečkovi a tátovi řekla. “Tatínku, nekřičte na něj.” A on: “ Já nekřičím, já mu jen domlouvám, je to mamánek, nic neujede, bolí ho nohy, pořád fňuká......”
Snažila jsem se utěšit malého a zároveň umravňovat velkého, což se nakonec celkem podařilo.
Po mém odchodu táta s oběma kluky celkem rychle odjeli. Po cestě domů jsme je ještě jednou potkali a malý opět plakal, protože se vyboural na kole a otíral si odřené koleno. Táta to komentoval slovy: “Malej má dneska den.”

Tak nevím. Chtěl tatínek pro kluka to nejlepší, když se snažil zvýšit jeho výkon na kole tím, že na něho křičel?
Nebo prostě neměl svůj den? Nezhoršila jsem já svým “zásahem” situaci?

Ale dcera mi doma řekla, že na mě byla pyšná, že jsem to udělala, akorát měla o mě trochu strach.

Byl to pro mě dnes silný zážitek a chtěla bych znát vaše názory

[MARIE SVANDOVA]

Ahoj všem,
ráda bych se zapojila do vaší diskuse a zareagovala na příspěvky Brigit. Nad otázkou co je nejlepší pro mé děti, se zamýšlím neustále a musím se přiznat, že mé odpovědi se v čase hodně mění. Mění se podle toho, jak moje děti rostou.

U Brigit souhlasím s tvrzením, že současná společnost je orientovaná na výkon. Podle výkonu jsme zařazeni do společenského žebříčku, podle výkonu má většina z nás nastavený plat, podle výkonu jsou rozdělovány dotace. Rovněž souhlasím s tím, že ne vždy mají děti předpoklady dosáhnou rodičem stanoveného cíle. Z vlastní zkušenosti vím, že právě ono nestavení cíle je jedna z nejobtížnějších věcí při výchově. Pokud je cíl příliš nízký, dítě nemá motivaci, pokud je příliš vysoký, dítě rezignuje. Razím stejný názor s Brigit, že při výchově je trocha “biče” je potřeba. Se svými dětmi jsem to měla při hledání volnočasových aktivit na rozdíl od jiných rodičů jednodušší. Protože se mi narodily dvě kachny nebo lépe dva delfíni, kteří od malinka sami bez výuky plavali a potápěli se, tak jedinou správnou volbou byly vodní sporty a plavání. Protože starší syn není soutěživý, tak jsem ho nechala, aby si o svém volném čase rozhodoval sám. Plaval nakonec jen jednou týdně a začal se od třetí třídy věnovat turistice a tábornictví. A výsledek? On je spokojený, k plavání se před rokem sám a dobrovolně vrátil naplno, ale chybí mu ty roky tréninků a plavecké dřiny. Velmi těžko se to dohání a já si nejsem jistá, zda se to v sedmnácti letech ještě vůbec dohnat dá. Říkám si, zda jsem neudělala chybu a zda jsem ho neměla více nutit.

Je to otázka pro vás ostatní. Nutit nebo nenutit? Trocha “biče” a nebo dítě nechat, ať si svobodně samo zvolí, co ho bude v dané chvíli těšit.

[Václava Medalová Hůdov]

Hezké odpoledne všem

diskusi mám pročtenou a holky tu hezky zrekapitulovaly to, o čem jsme se s dalšími studenty bavili na semináři. Já bych teď ráda za sebe odpověděla na poslední položený dotaz, tj. nutit, nebo nenutit?

Já spíš nenutím. Vychází to z mé povahy a z povahy mého syna. Já sama nejsem ráda do něčeho nucena a tlak ve mně vyvolává spíš opoziční jednání (just nebudu!). Mám teď na mysli hlavně tlak vycházející od jiných osob. Naopak, pokud na mě tlačí čas nebo okolnosti, dokážu se vybičovat a zvládnout v podstatě nemyslitelné. Syn to má velmi podobně. Dokud nenastane jakýsi skutečný důvod (ne pouze to, že "máma to chce").

Jinak myslím, že na otázku odpoví každý stejně - ano, rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Neznám rodiče, který by řekl, že ne. Je to zcela automatické, protože to prostě patří k rodičovství, starat se, chránit, učit a tak dál. Mírně si ale pohrávám s myšlenkou zaměnit ono "chtějí to nejlepší" za "chtějí to nejlepší tak, jak nejlépe umějí". V tom potom ty rozdílnosti ve výchově, v požadavcích na děti a na sebe samé jako rodiče, dávají (alespoň mně) smysl.

[Milena Suchá]

Krásné odpoledne.
také jsem se zúčastnila tohoto semináře a mohu říct, že ve mě zanechal spoustu otázek. Já sama jako matka bych samozřejmě pro své děti chtěla také to nejlepší. Mám dva syny, a protože jejich tatínek byl fotbalista tělem i duší, prakticky ani nemohla být jiná volba, než fotbal. Starší syn, kterému je nyní devatenáct let, neměl ani žádný jiný zájem. Prostě tatínek řekl a syn šel. Dnes vím, že to byla dobrá volba, fotbal ho stále baví. Pro mě je důležité, že netráví odpoledne vysedáváním po hospodách, jako to spousta mladých lidí dělá. Prostě má nějakou povinnost. Nicméně teď už je z něj mladý muž. Fotbal ho stále chytá za srdce, ale už trošku rebeluje. Dělá tento sport s nasazením sobě vlastním, je to soutěž, není to kroužek jako takový. Samozřejmě chce vyhrávat a dát do toho vše. Nyní mu tedy vadí přístup ostatních hráčů. Na tréninky skoro nechodí, na víkendové zápasy se hodně kluků dostavuje ve stavu, kdy by asi po probdělé noci měli být raději doma a léčit se z kocoviny. Jsou mladí. Budiž. všichni jsme byli. Proč tedy jejich trenér při zápase křičí jen na ty, kteří pravidelně trénují a očekává od nich výkony i za ty kluky, kteří jsou indisponovaní? To je teď momentálně věc, kterou můj syn nejvíce řeší. Rozhodl se pro přestup. Ale chyba lávky.... tatínek nechce dopustit, aby syn přestoupil tam, kam chce, neboť by spadl o soutěž níž. Shrnula bych to. Já jako matka si přeji, aby syn nadále tento sport provozoval, protože ho naplňuje. Vybral si jiný tým, kde dobře zná trenéra i spoluhráče. Vím, že by tak byl šťastný. Druhý pohled, to jest pohled mého manžela je takový, že to udělat prostě nesmí, poněvadž ho to jednou určitě bude mrzet. Co je tedy nejlepší? Poslouchat své dítě nebo apelovat na to, že "když už tam hraješ tak dlouho, tak ještě vydržíš".

Můj druhý patnáctiletý syn se aktivně věnuje od školky též fotbalu. Prošel si různými fázemi, kdy chtěl dělat všechno, ale hlavně i ten fotbal. Při škole hraje dodnes florbal a od čtvrté třídy docházel do DDM na kytaru. V té době jsem byla moc ráda, že si takto zvolil. Nicméně bohužel, vydrželo mu to jen tři roky, kdy poslední půlrok dochodil s protáhlým obličejem. Teď vím, že jsem měla být tvrdší a trvat na tom, že si přece tu kytaru vybral sám. Nynější odpoledne, vyjma tréninků, totiž tráví na počítači. Když mu řeknu, aby šel ven za klukama, tak mi odpoví, že kluci jsou taky na počítači.

Pro mě je to smutné. Vím, jak jsme trávili čas my, dnešní čtyřicátníci. Je tedy tohle přizpůsobení se době? Jak se vy díváte na srovnání devadesátých let a této doby?

Já mám na dětství hodně krásnách vzpomínek. I bez počítače a bez mobilního telefonu. I když přiznávám, bez telefonu si již nedokážu představit den.

[Táňa Machová]

Přeji hezké prvomájové dopoledne,

ráda bych zareagovala na Milči příspěvek. Jsme stejně staré a i já mám hezké vzpomínky na dětství bez mobilů a počítačů. Většinu volného času jsme, jako děti, trávily venku. Běhaly jsme se sestrou kolem řeky v Č. Budějovicích, dnes je zde cyklistická stezka. Měly jsme tam "svůj strom", na který se dalo dobře vyšplhat a sedět v jeho větvích. Na místě, kde dnes stojí Globus, byla louka s obrovským stohem sena. Z toho jsme skákaly a jezdily po něm jako po klouzačce. Z okna paneláku na sídlišti Vltava jsme v létě každý večer poslouchaly kvákání žab z rybníčků, které zmizely pod stavbou silnice.
Rodiče se o nás tenkrát nebáli. A to jsme neměly mobil, aby nás mohli kontrolovat.
Moje známá nyní řešila, kdy koupit dítěti na základní škole mobil.
Nechtělo se jí již v první třídě. Ale některé děti v tomto věku mobil mají. Nemám s tímto zkušenost, mé děti jsou předškolního věku, ale zajímalo by mě, jak se na to díváte vy ostatní.
Je to dobré pro dítě? Neposmívají se děti, které mobil mají těm bez mobilu? Porovnávají se na základní škole značky přístrojů? Může se některé dítě cítit jako outsider, pokud mu rodiče mobil ještě nekoupili?
Ráda bych věděla, na co se připravit.

Děkuji za vaše reakce.

[Tomáš Vondrák]

Dobrý den,

Od 3.4. do 13.3. jsem absolvoval praxi v mateřské škole v Jihlavě. Toto zařízení je určeno pro děti se speciálními potřebami. Ve škole jsou třídy zaměřené na děti s poruchami autistického spektra, logopedické třídy, oční třída, rehabilitační atd. Prošel jsem za dva týdny 5 třídami. Poté jsem nastoupil jako záskok za nemocnou paní učitelku do MŠ ve Velešíně. V obou zařízeních jsem se setkal s jedním problémem. Rodiče některých dětí si nechtějí přiznat, že jejich děti mají například poruchu autistického spektra nebo nějaký jiný problém. Dítě umístí do normální třídy a to se tam potom trápí. Problém to způsobí i mě protože pokud mám ve třídě 1 autistu a 20 zdravých dětí těžko se mi s ním pracuje. Rodiče pro své děti chtějí jistě to nejlepší ale zároveň si nechtějí přiznat pravdu. Učitelé ani ředitel s tím nemohou nic dělat. Vše je na rozhodnutí rodičů. Školní systém si s tímto problémem neví rady a doplácejí na to všechny strany. A přitom stačí tak málo. Aby si rodiče přiznali pravdu a chtěli pro své dítě opravdu to nejlepší.

[MARIE SVANDOVA]

Krásné odpoledne všem,

ráda bych trochu s Tomášem polemizovala. Pracuji jako asistentka pedagoga, ale s autismem jsem se pracovně ještě nesetkala. Pouze jsem prošla školením pro pedagogy, kteří mají v rámci inkluze pracovat s dětmi s tímto hendikepem. Školila nás matka autistického dítěte, která své dítě dala na normální základní školu. Dítě ji zvládalo s obtížemi a bez asistenta by to nebylo nemožné. Sama ale přiznala, že najít hranici mezi tím, co je možné a co už nikoliv, je velmi obtížné. Že i ona sama si nebyla často jistá, zda se správně rozhodla. Pokud bych se sama dostala do její situace, asi bych jednala stejně. Stále bych hledala to nejoptimálnější a stále bych doufala. Nevím, možná máte ostatní jiný názor. Na druhou stranu je určitě špatné, že vše závisí jen na rozhodnutí rodiče.

[Tomáš Vondrák]

Matka o které mluvíte mohla své dítě dát do speciální a praktické školy. Pokud ho tam nedala tak nemá srovnání. Můj bratr je také autista a do základní školy by chodit nemohl protože jeho postižení je příliš velké. Ve speciální a praktické škole se dětem věnují podle mého názoru daleko více a celé to tam funguje značně jinak než na standardní základní škole. Ale celé je to o názoru a ten má každý jiný.

[Milena Suchá]

Určitě je špatné, že vše závisí na rozhodnutí rodiče. Nicméně pokud dítě ani s asistentem nebude schopno zvládat výuku, nezbyde rodičům jiné východisko, než ho do speciální školy umístit. Dle mého názoru, a to souhlasím s Tomášem, je o ně opravdu ve speciálních školách lépe postaráno. I ohledně hendikepu a zvládnutí učiva.
Samozřejmě bych také doufala, týkalo-li by se to mého dítěte. Ale dnes si myslím, že úroveň školství a zdravotnictví do jisté míry stoupla, proto si myslím, že bojkotovat názor lékařů a výchovných poradců, není správné. Jde přece hlavně o dítě samotné, aby bylo ve školním kolektivu spokojeno. A to se týká i toho, že bude bez větších problémů zvládat učivo.

[MARIE SVANDOVA]

Ahoj všem,

chtějí opravdu rodiče pro své děti to nejlepší? Určitě ano, jen to co oni pokládají za nejlepší, ještě nemusí pokládat za nejlepší jejich děti. A já, jako pedagog, mohu mít úplně odlišný názor na to, co je pro dané dítě to nejlepší. Má smysl s nimi diskutovat? Jak moc můžu z pozice pedagoga rodičům radit a co si mohu dovolit navrhovat, aby změnili ve výchově svého potomka? Stále mám problém při hledání hranice mezi tím, co je optimální a co už není.
V prvním příspěvku píše Táňa, že se poučila ze svého dětství. Je určitě dobré, jako rodič si připomínat, čím jsme si jako děti prošly a snažit se výchovu dělat lépe, než naši rodiče. Diskutovali jsme o tom, zda děti nutit, či nenutit. I toto je individuální. Zastávám názor: nutit tam, kde to má smysl. Manžel , poučen ze svého dětství (kdyby mne naši dali do fotbalového klubu, tak bych dneska určitě hrál za Barcelonu), syna zapsal do fotbalového klubu. Po asi dvou týdnech trápení, ho odhlásil a nechal ho doma u maminky, kde byl syn v tu dobu nejspokojenější. Dnes na ten měsíc oba vzpomínají, syn nemá trauma z fotbalu, protože mohl včas skončit a nijak nám negativní zkušenost z kolektivních sportů nevyčítá.

[Pavel Micka]

Ahoj všem.
Chtěl bych se dotknout tématu ještě i z poněkud jiné strany. Mám dvě dcery, snažím se je vychovávat tak aby byly hodné, štědré, empatické, sebevědomé, ale nenamyšlené, prostě tak, jak by asi vychovaný člověk měl byt. Když ale někdy sleduji dění v naší společností a vidím jak často vyhrává arogance, sobectví, zloba a podobně, říkám si, zda je pro mé děti nejlepší to, že se je snažím vychovat správně. Nebylo by pro ně v životě snazší a lepší pokud by se naučili býti sobeckými, bezohlednými a zlými?

[Václava Medalová Hůdov]

Pavle, to je právě to, co musí rodič ze svého pohledu zhodnotit a určit to "své nejlepší" - tohle se vždycky bude odvíjet od vlastních životních zkušeností a postojů, od toho, v jakém životním období se zrovna kdo nachází, ale třeba i to, jaký druh lidí ho v životě obklopuje a tak dál...

K otázce rozhodování rodiče vs. jiní - já si myslím, že rozhodování by na rodičích být mělo. To, zda rodiče využijí možnosti konzultace s odborníky, je věc druhá (a nejspíš se všichni shodneme, že by měli). Ale možnost rozhodného slova a samozřejmě pak i odpovědnosti by měla náležet rodičům.

[MARIE SVANDOVA]

Také ahoj všem,
jako Pavel se stále zamýšlím nad výchovou svých dětí. Empatičtí jsou, někdy až moc, sebevědomí jim v pubertě nechybí, právě naopak by ho mohly po hrstech rozdávat. Namyšlenost se snažím omezovat, hlavně u dcery. Občas se chová jako suverénní hvězda a podstatné věci jí unikají. Máme za sebou i drobný problém se sociálními sítěmi, kdy pustila do světa informace, které neměla a pěkně se jí to vrátilo. Už pochopila, že ne všechny holky, které s ní závodí, jsou kamarádky, ale že jí dovedou pěně závistivě pomluvit. Jak vychovávat vlastní děti? Tak abych se za ně nemusela stydět. Aby z nich byly, jak Pavle píšeš, štědré, empatické, sebevědomé osobnosti, které se dovedou ozvat a rázně zakročit, když se je někdo snaží okrást nebo využít a které se dovedou zastat slabších.

[Milena Suchá]

Hezký večer,
během čtení příspěvků jsem se zamyslela, jak vlastně vychovávám sví děti já. Odmalinka jsem jim vštěpovala slova: "nechovej se k druhým tak, jak nechceš, aby se chovali oni k tobě". Myslím, že do určité doby se tím oba synové řídili. Teď, s jejich přibývajícím věkem, mohu konstatovat to, že samozřejmě se slušně chovají, ale umí se bránit. Proto, že zjistili, že život je boj a všude číhá nebezpečí, nespravedlnost, intriky. A tomu se bohužel nikdo nevyhne.
Je tedy správné učit děti jen to, aby se chovaly k ostatním dobře? Aby byly milé, chápavé, vstřícné ať se děje cokoliv? Nebudou potom více středem útoků? Není spíš dnes zapotřebí učit je co udělat, pokud se jim stane křivda nebo nějaká nespravedlnost? Spousta dětí pak v sobě dusí to, co se jim třeba stane a neumí se s tím poprat. S tím souvisí spousta dalších problémů. Je třeba si uvědomit, že dnes je svět plný zla a děti by na to měly být připravené.
Je správný názor: " Když ti dá někdo ránu, vrať ji?"

[MARIE SVANDOVA]

Zdravím všechny,
Mileno, zajímavé téma k diskusi: " Když ti dá někdo ránu, vrať ji?" Jako pedagog musím odpovědět, že dětem toto řešení konfliktů není doporučováno. A prát se mají zakázáno. Ale na druhou stranu musím říci, že leckdy děti své spory se spolužáky takto řeší a je to velice účinné řešení. Protože agresor, pokud dostane ráznou a pádnou odpověď, si už podruhé většinou na dotyčného netroufne.

[Milena Suchá]

Maruško, nemyslela jsem to samozřejmě tak, že bych dětem doporučovala se prát. Jen jsem se s tímto názorem u hodně maminek setkala. Proto jsem tuto otázku položila.

[Milena Suchá]

Jinak nechtěla bych úplně měnit téma, nicméně si myslím, že to vlastně s otázkou do diskuze též souvisí. Chtějí rodiče pro své děti opravdu to nejlepší a co je vlastně nejlepší? Četla jsem zajímavý článek a ráda bych znala Váš názor.

POVAŽUJETE ZA VHODNÉ, ABY BYLO OČKOVÁNÍ DĚTÍ OTÁZKOU DOBROVOLNÉHO ROZHODNUTÍ RODIČŮ?

Zamýšlíme se nad problematikou co je pro dítě správné, nejlepší. Do teď to bylo spíše pedagogického rázu, co se na to podívat z jiné strany? Je povinné očkování to "nejlepší"?Na druhé straně si pokládám otázku, co se stane, když se rodiče rozhodnou, že jejich dítě očkováno nebude. Mám kamarádku, která má dnes pětiletého syna. Rozhodla se neočkovat a chlapec byl podle našich zákonů prakticky diskriminován, nebyl přijatý do školky. Ze začátku to kamarádka řešila tzv. lesní školkou, ale nakonec musela se synkem absolvovat alespoň základní očkování, aby byl přijat do normální školky.

Každý rodič má svůj subjektivní názor na to, co je pro jeho dítě nejlepší. Je tedy na místě očkovací povinnost? Nebo by tato volba měla zůstat na rodičích?

Děkuji za Vaše názory.

[Viktor Mandinec]

Ahoj,

očkování je dost zajímavé téma. Nabízí se určitě logická otázka: "proč že neočkovat?" Existují nějaké nevyvratitelné důkazy o tom, že je lepší spalničky, zarděnky, černý kašel, obrnu a jiný ... prodělat, než se nechat očkovat?

Mám pocit, jako by chlapce diskriminovala spíš matka, než ostatní lidé, kteří nechtějí své děti vystavit následkům těchto onemocnění. Matka nemůže snést pocit, že se zachová konformě, nebo má snad jiný mnohem závažnější důvod neočkovat?

Co kdyby měla možnost vybrat mezi lepším vzděláním pro své dítě účastí v nějaké konkrétní politické straně a horším vzděláním pro své dítě za pomoci "zachování své tváře" neúčastí v této politické straně, jak by se rozhodla?

Také mě napadá (nejsem doktor), jestli by třeba očkování ostatních nestrádalo trochu na efektivnosti, kdyby se například 20% matek mohlo svobodně rozhodnout, že jejich neočkované děti budou také docházet do stejné školy.

[MARIE SVANDOVA]

Ahoj,
určitě dobrá otázka k našemu tématu. Co je nejlepší pro naše děti? Očkovat a nebo neočkovat? Určitě nejsem proti studiím možných vedlejších účinků očkování. Dětí, které měly těžké reakce na očkování, mám ve svém okolí několik. Přesto rodiče jejich mladší sourozence nechali také naočkovat. Mladší děti byly očkovány pod zvýšeným dohledem lékařů a v jiných intervalech (prodloužení doby mezi jednotlivými dávkami). Když jsem se rodičů ptala, proč nechávají mladší děti očkovat, odpovídali, že sice jejich první děti měly těžké alergické reakce, ale že podle nich je riziko s proděláním závažné choroby daleko větší, než riziko toho, že po očkování dětem zůstanou trvalé následky z alergických reakcí. I přes negativní zkušenost u prvního dítěte si netroufnou mladší děti vystavit riziku spalniček, obrny, žloutenky ..... .

[Tomáš Vondrák]

Tak ockovani to by me ani nenapadlo, ze se tady o tom povede diskuze. Vzdyt je to uplne normalni dite ockovat proti zloutence, encefalitide, tetanu atd. Mozna o ockovani proti chripce by se dalo podle meho nazoru polemizovat ale jinak ne. Ale mozna jsem prilis staromodni i kdyz mi je jen 25

[MARIE SVANDOVA]

Pro všechny zájemce o téma očkování (konkrétně proti spalničkám) uvádím slova docenta Rastislava Maďara, prezidenta Fóra infekční, tropické a cestovní medicíny a odborného garanta sítě Center očkování a cestovní medicíny Avenier. „Odpůrci očkování volají po tom, aby se očkovalo co nejméně, čehož by skutečně v případě spalniček bylo možné dosáhnout, kdyby se podařilo udržet dostatečně vysokou proočkovanost a spalničky by se tak přestaly vyskytovat. Svým zastrašováním ale dosahují pravého opaku, a proto vyspělé země jako Rakousko nebo Německo mají se spalničkami větší problémy než třeba Honduras či Guatemala, kde je dostatečně vysoká proočkovanost“ .

Citace: Zdravotnický deník, Spalničky se znovu objevují v Česku. Na vině jsou odpůrci očkování i liknavost státu, ze dne 22.4.2018
http://www.zdravotnickydenik.cz/2018/04/spalnicky-se-objevuji-cesku-vine-jsou-odpurci-ockovani-i-liknavost-statu/

[MARIE SVANDOVA]

Ráda bych se ale vrátila k původnímu tématu naší diskuse. Co je nejlepší pro naše děti? Ještě tu nezaznělo, podle mne to nejdůležitější, že nejlepší pro naše děti je spokojená a šťastná máma a táta, který se o rodinu stará a tráví s ní svůj volný čas. Dítě potřebuje úplnou rodinu.

[Václava Medalová Hůdov]

Ono i rozhodnutí o očkování / neočkování je o tom "nejlepším pro moje dítě".

Viktore - pro neočkování důvod být může, například já jsem u syna s pediatričkou řešila každou vakcínu. Má všechna povinná očkování, ale vzhledem k tomu, že já mám už sedmnáct let poměrně vážné autoimunitní onemocnění, je očkování v jeho i mém případě vždy diskutabilní.

A ano, o tom, zda se zrovna teď nechá on nebo já očkovat, chci rozhodovat já, vždy po pečlivé konzultaci s lékaři. Zároveň vím a počítám s tím, že pokud bude nějaký problém spojený s odložením, nesu odpovědnost.

Nicméně mám poslední roky tu zkušenost, že například i stran léčby mi moje lékařka nabízí možnosti a nechává na mně, pro kterou se po shrnutí pro a proti rozhodnu já sama. Je to taky o tom nejlepším, tentokrát pro mě. Možná, že ne vždy to dopadá podle původních předpokladů, ale v tu chvíli se rozhoduji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a stejné je to i u toho, co v danou chvíli chci pro svoje dítě...

[Václava Medalová Hůdov]

[Brigita Libová]

Chtěla bych zareagovat na pár posledních příspěvků. Nejdříve téma očkování.
Touto problematikou se zabývám téměř denně a jako matka 2 dětí si kladu otázky, zda rodiče chtějí pro své děti to nejlepší - budou a chtějí je chránit proti onemocnění formou vakcinace.
Má odpověď je jednoznačně kladná a pro hovoří jasné medicínské argumenty, epidemiologická data.
Byly zde zmíněny například spalničky .
Aby se spalničky nešířily, mělo by vakcínu dostat aspoň 95 procent obyvatel. Skutečnost? "Nyní je očkováno kolem devadesáti procent české populace," říká náměstek ministra Roman Prymula.dle ministerstva zdravotnictví je hlavní příčinou aktuálního šíření choroby nízký počet očkovaných, ačkoli tuto prevenci nařizuje zákon.

[Brigita Libová]

A nyní ještě k příspěvkům Marie a Vendy.

Jednoznačně souhlasím s názorem, že to nejlepší pro dítě je šťastná máma a táta, ale bohužel ne vždy se toto potká společně ve spokojeně rodině. V takovém případě, pokud úplná rodina z jakýchkoliv důvodů nemůže fungovat ku prospěchu a spokojenosti všech zúčastněných, je lepší volit rozdělenou formu výchovy......

[Brigita Libová]

A ještě jeden příspěvek jako reakce na zmínku Mileny ohledně Lesních školek.


JSOU LESNÍ ŠKOLKY MÓDNÍ VÝSTŘELEK NEBO CHTĚJÍ TÍMTO ALTERNATIVNÍM VZDĚLÁVÁNÍM RODIČE PRO SVÉ DĚTI TO NEJLEPŠÍ ?

Jak bylo v příspěvku popsáno, do těchto zařízení se dostanou děti neočkované.....
Jsou děti v lesních školkách méně nemocné?
Jsou vychováváné v souladu s přírodou?
Jsou samostatnejší?
Jaký pro ně bude přechod do systému klasického vzdělávání na základní škole?

Nemám mnoho zkušeností, kromě charitativního dne stráveného v jedné z těchto školek, s touto formou, tak by mě zajímaly vaše názory....B.

[MARIE SVANDOVA]

Ahoj všem,
reaguji na odpověď Vendy.
Pokud rodina nefunguje, rozdělit a aplikovat rozdělenou formu výchovy. Toto je bohužel v naší společnosti současný trend. Nechci kritizovat rozvedené rodiče vychovávající samostatně své potomky. Ráda bych kritizovala stát a celou naši společnost, za to, že pro úplnou rodinu a tím i šťastné děti dělají hodně málo. Stát v poslední době více než úbytek rozvodů a hlavně úbytek dětí, které žijí jen s jedním rodičem, zajímá návrat matek dvouletých dětí do zaměstnání. Nikdo už neřeší, co to bude znamenat pro dětskou dušičku být od dvou let bez mámy. Na prvním místě jsou peníze. Rodina přeci musí mít na splátky hypotéky a úvěrů. Aby kapitalista vydělal. Odevšad se na nás valí reklamy, co všechno musíme mít abychom žili jako ostatní. Za co všechno musíme utrácet, dvě auta v rodině, letecké dovolené a o elektronice už ani nemluvím. Na to všechno musíme vydělat, a děti? Ty nikoho z těch reklam nezajímají. Pouze nás bombardují informacemi, co jim všechno musíme pořídit od drahých kočárků až po mobilní telefony a tablety atd.
Co by stát mohl udělat pro rodiny? Ne jak je materiálně podpořit, ale jak je podpořit morálně a legislativně?

[Táňa Machová]

Přeji hezké poledne,

shodou okolností jsem se bavila s ředitelkou školky, kde jsem byla na praxi, na téma lesní školky a zde vidím příspěvek od Brigit.
Mám tedy tyto informace - k paní ředitelce dochází na přezkoušení chlapeček, který chodí do lesní školky a tam se nemůže vzdělávat v předškolním vzdělávání, proto ty povinné kontroly v "klasické" školce. Dle paní ředitelky je dobře připravený a v tomto případě je to v pořádku. Je to výběr rodičů a děti jsou prý lépe připravené a motivované než ve státním školství. Většinou později chodí na víceletá gymnázia.
Myslím, že pro děti v lese je hlavně prospěšný čerstvý vzduch, jsou pak jistě více otužilé a neonemocní tak snadno, jako děti v kamenné budově. Také si myslím, že je zřejmě více učitelek na méně dětí a mohou se jim tím pádem více věnovat. S lesní školkou nemám ale žádné zkušenosti, představuji si ji jako takový "tábor", kde se děti učí vařit čaj z malinového listí, vykřesat oheň apod.
Máte někdo konkrétnější informace, případně vlastní zkušenost?

[Táňa Machová]

A ještě k tématu očkování...
V zimě mě v práci vyslali na kontrolu k "firemní" paní doktorce.
Ptala jsem se jí na názor ohledně očkování proti chřipce.
Paní doktorka mi ho jednoznačně nedoporučila (prý chřipku dostanu stejně, jen jinou variantu) a rezolutně zavrhovala i očkování proti žloutence, encefalitidě...
Doufám jen, že maminkám takto nevymlouvá očkování dětí.

[Táňa Machová]

Ještě jednou k očkování, stále nad tím přemýšlím.
Své děti jsem naočkovat nechala úplně samozřejmě, ani mě nenapadlo, že bych to neudělala. Alergickou reakci měly, ale myslím si, že je lepší vydržet pár hodin zvýšenou teplotu než potom řešit ošklivé choroby.
Najdou se určitě lidé, kteří tento názor nesdílí. Četla jsem rozhovor s jednou modelkou, která sdělovala, že její bratr na základě očkování onemocněl autismem...

[Brigita Libová]

Děkuji, Táni, za ještě jeden příspěvek o očkování.
Nedá mi to a ohledně očkování a autismu ještě příspěvek i ode mne.
Mýtus ohledně propojení očkování a autismu vznikl na základě publikované studie v časopisu Science, která vyšla v devadesátých letech minulého století. Andrew Wakefield se úmyslně dopustil vědeckého podvodu, kdy zkreslil data. Přišel o licenci a žádná další z mnoho studií nikdy nic neprokázala.

Čerpáno z http://www.zdravotnickydenik.cz/2016/04/lez-se-siri-ceskem-ockovani-uz-zase-zpusobuje-autismus/

[Viktor Mandinec]

Co se týká těch neúplných rodin. Nevím čeho se na mě moji rodiče dopustili. Ale pamatuji si, jak se hádali odděleni od nás dveřmi do kuchyně a když se dveře otevřeli, třeba se tvářili, jako že se nic neděje, než se rozvedli. Nemyslím si, že to bylo optimální. Nicméně chápu, že k sobě lidé mohou začít cítit nevyřešitelné špatné pocity.

A po jejich rozvodu různé manipulace, příkazy, jak s kterým komunikovat a kdy koho můžu vidět a podobná svinstva. Nemyslím si, že úplná rodina je výhra, když je disfunkční a ani rozvedená rodina nemusí být lepší.

Rodiče, kteří chtějí pro dítě to nejlepší by měli po rozvodu zachovat tvář a k dítěti se chovat s láskou, která překoná hostilitu k partnerovi a povede k vzájemnosti i u samotných rodičů. Nikdy jsem nepochopil, proč se dva dospělí lidé po rozvodu (případně jeden z nich) chovají hůř než děti. Ale rozvody bych jednoznačně podpořil u lidí, kteří spolu prostě být nemohou. Jsou to také jejich životy a když budou veškerou energii věnovat přetvařování se v nefunkčním vztahu, kterému obětují sexuální život i štěstí, 20 let se budou drtit v hrozných pocitech, těžko těch 20 let budou svému dítěti dávat to nejlepší ze sebe.

Není to objektivní popis, ale zcela jistě je to kus osobní zkušenosti. Předem díky za případné další odpovědi na toto téma

[MARIE SVANDOVA]

Také přeji hezké dopoledne,
zaujal mne příspěvek Táni o lesních školkách a o připravenosti dětí z těchto zařízení. Osobně s lesními školkami zkušenost nemám. Myslím si, že lidé, kteří své děti do těchto vzdělávacích zařízení dávají, jsou dobře informováni a mají zájem o to, aby se jejich dětem dostalo jiného přístupu než v tradiční školce. Zkrátka se o vzdělávání svých dětí zajímají a rovněž se jim doma hodně věnují. Také určitě musí mít pro své děti více času než ostatní rodiče, protože do takovéto školky je musí dopravit (pravděpodobně autem). Vozit dítě autem do školky několik kilometrů, když jsem doma měla novorozence, bylo pro mne nemyslitelné. Ale pokud bych tuto možnost měla v místě bydliště, tak bych jí určitě zvažovala. Chci jen říci, že úspěšnost v přijetí dětí na víceletá gymnázia nesouvisí podle mne s lesní školkou ale s tím, čí děti do ní chodí. Není to o financích, ale o zájmu lidí o vzdělávání svých dětí o jejich životních prioritách.
Napadá mne další otázka do diskuse o tom, co je nejlepší pro naše děti. Co víceletá gymnázia? Kdo máte s touto vzdělávací institucí osobní zkušenosti?

[Sarka Svecova]

Pěkný večer všem,
ráda bych také reagovala na téma, zda rozvedení nebo rozvádějící se rodiče chtějí pro děti to nejlepší.
Při jedné návštěvě Krizového centra pro děti a rodinu jsem se dozvěděla, že děti jsou schopné se celkem rychle adaptovat na novou rodinnou situaci a než žít v nesouladu a v hádkách rodičů, je pro ně lepší mít spokojenou maminku a tatínka žijící odděleně.
Tak mě napadá otázka: chtějí rodiče pro děti to nejlepší, když “kvůli nim” zůstávají spolu?
Sama jsem dlouho řešila a dnes už si myslím, že pro děti je důležitá láska a harmonie a pokud v nefunkční rodině děti nevidí nic pěkného, v budoucnu můžou mít bohužel problém ve vztazích. Tak podle mne raději odděleně, když to jinak nejde..
A co si myslíte o střídavé péči, která je hodně propagována? Podle mého názoru musí být v tomto režimu rodiče velmi spolupracující, jinak děti běhají s batůžkem a neví, čí jsou...smutné pak je, když si rodiče přes děti touto cestou vyřizují účty.. spíše nevidím moc klady této péče o děti, natož pak říct, že v tomto případě volí rodiče s tím, že chtějí pro děti to nejlepší.. asi spíš pro starší děti. Ale to je můj názor, který vychází z mé zkušenosti s rozvodem.

[Brigita Libová]

Co víceletá gymnázia? Kdo máte s touto vzdělávací institucí osobní zkušenosti?

Mám osobní zkušenost s víceletým gymnáziem.
Obě mé děti jsou studenty osmiletého gymnázia.
Syn si vybral tuto možnost, protože šel se svým nejlepším kamarádem a já jsem tuto možnost jen vítala, protože jsem měla pocit, že se na ZŠ moc neučil a nechtěla jsem, aby “ zakrněl” . Doporučila mi to i jeho třídní učitelka v 5.třídě.
Je pravda, že v primě nastal problém, že se neuměl učit a září - říjen bylo velmi zatěžové období pro něho i pro mě. Ale pak to začal zvládat a jsem moc ráda, že letos nemusel řešit přijímací zkoušky na SŠ.
Dcera začala na gymnáziu studovat o 2 roky po synovi a opět z důvodu odchodu kamarádek, tam jich šlo již 14 ze třídy.
Dcera byla zvykla se učit i na ZŠ, takže přechod byl celkem v klidu.
Takže jsem moc ráda, že jsou oba na osmiletém gymnáziu.
To je moje zkušenost.
Ahoj B.

[Sarka Svecova]

A paralelně jsou zde další zajímavá témata, na která bych také ráda reagovala:

- očkování - určitě ano, díky očkování nemusíme mít z mnoha vážných nemocí strach, moje děti mají všechna povinná očkování a některá nadstandartní

- lesní školky- shodou okolností je jedna taková pár KM od naší vesnice kousek za Č. Budějovicemi. Z vyprávění jedné maminky spokojenost, holčička prý vůbec nemarodí, maminka přisuzuje pobytu v přírodě. Zázemí zde tvoří vytápěná jurta. Berou i neočkované děti, děti dostávají vegetariánské obědy - opět mě napadá otázka, jestli jsou tyto dvě “výhody” pro děti to nejlepší..
Finanční náročnost je vysoká, ale to je spíše již otázka možností rodičů.

- víceletá gymnázia - pro všestranně studijní typy určitě ano, syn navštěvuje víceleté gymnázium již třetím rokem a bez problémů učivo zvládá, ale například pro dcery by mi vůbec nevadilo, kdyby zůstaly na ZŠ a měly ještě čas na rozhodnutí a při volbě střední školy jsme eliminovaly některé předměty, ve kterých by se na gymnáziu “trápily”..

Těším se na vaše názory

Šárka

[Brigita Libová]

Ještě mě zaujala otázka střídavé péče.

Mám za to, že může fungovat, pokud půjde jen o zájmy dětí. Pokud si však touto cestou budou rodiče jen vyřizovat účty, či se jeden druhému mstít, vždy to odnese jen dítě.
Nedovedu si představit fungování dítěte ve dvou domácnostech, neustálé si zvykání, kde zrovna s kým je, v nejhorším případě i navštěvování 2 rozdílných škol.....
Optimální by mohlo být naopak střídání rodičů v jedné domácnosti, kdy by dítě žilo. V tom případě jde dle mého skutečně jen o dítě a oba rodiče pro nej chtějí to nejlepší.
Nemám, ale zkušenost, jsou to jen mé názory.

Ale určitě, pokud to nejde jinak, je lepší žít s jedním rodičem spokojeně, než byť v úplné, ale disfunkční rodině. Děti velmi dobře vnímají, co se kolem nich děje....

[Sarka Svecova]

Ještě jedna polemika k péči o děti v rozvedených rodinách.
Tzv. společná péče - to by mohl být případ, kdy chtějí rodiče pro děti to nejlepší - děti zůstanou doma a naopak rodiče “běhají s batůžkama”, náročné nikoliv pro děti, ale pro rodiče - potřebují ještě každý další své bydlení, takže asi dost finančně náročná varianta a opět shoda rodičů ohledně výchovy dětí by měla být samozřejmostí. Znám jen jednu takovou rodinu, která se touto cestou vydala a bohužel to nevydrželo, prostě na prvním místě opět ne děti, ale nenávist rodičů..

[Táňa Machová]

Dobré ráno,

ohledně střídavé péče získávám v práci informace od své kolegyně, kdy ona stále do kola řeší, že si vzala partnera s malou holčičkou, kterou mají její rodiče ve střídavé péči. Neustále jeden na druhého sepisují přes právníky stížnosti, řeší takové malichernosti, jako že holčičce neobléknou věci, koupené tím druhým, holčičku jeden proti druhému navádějí, navzájem se pomlouvají, asi něco podobného, jak psal v příspěvku Viktor.
Holčičku jsem viděla. Je jí 5 let, je zakřiknutá, nemá prý jediného kamaráda, nedokáže si ve školce hrát s dětmi, neprojevuje své city a rodiče s ní dochází k psychologovi. Mé kolegyni a tatínkovi holčičky se nedávno narodilo dítě a stala se z ní skutečná macecha, jako z pohádky. Holčičky je mi upřímně líto a myslím, že střídavá péče musí být pro ní peklo.

[Táňa Machová]

Přeskočím z vážného tématu na lehčí - náhodou jsem narazila na internetu na článek, kde se uvádí, že rodiče, v dobrém úmyslu, přidělí dítěti ten největší pokoj, ale pro dítě to dobré není, velkého prostoru se děsí a snaží se jej zaplnit nepořádkem. Kdo by si to byl pomyslel, že mé děti mají v pokoji neustálý "čurbes", protože jsou vyděšené

Zdroj: https://www.flowee.cz/esprit/duchovni-smery/3444-proc-se-deti-citi-dobre-kdyz-maji-v-pokoji-neporadek

[Milena Suchá]

Ahoj lidi.
Ráda bych reagovala na Šárky příspěvek. Lesní školka a vegeteriánské obědy?

I u nás je lesní školka, kousek od Strakonic. Dle popisu kamarádky, která tam své dítě dávala, funguje lesní školky v Kraselově takto:
Rodiče své Dítě odveze na určitou hodinu (v rozmezí půl hodiny) na rozcestí u lesa, kde si je učitelky přebírají. V lese mají srub, kde přebývají ve špatném počasí a v době stravování. Většinu času tráví samozřejmě venku, v zimě i v létě. Svačinky si děti děti připravují sami pod dohledem paní učitelky, i když toto se děje dnes už i v mnohých státních školkách, děti tím učí samostatnosti. Děti se učí poznávat přírodu, dle mého názoru jsou vnímavější k životu v ní, více se s ní dokáží sžít. Možná klobouk dolů před improvizací pedagogů, protože počasí je nepředvídatelné a oni musí plánovat a měnit program z minuty na minutu. To je všechno fajn. Ale podávání vegetariánské stravy? To jsem opravdu slyšela prvně a upřímně mě to docela udivuje. To je možné? Myslela jsem si, že splňování "spotřebního koše" pro školní stravování platí i pro lesní školky. Milena

[Milena Suchá]

Ohledně očkování.... své dva syny jsem nechala podstoupit povinné očkování, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Samozřejmě jsem si přečetla spoustu článků o negativních reakcích na očkování, i o dopadech, které očkování mělo. I přes to jsem to "riziko " podstoupila a očkovala. Dle mého názoru stále převládají klasické reakce , které se dají zvládnout.

Tím nechci odmítat názor Venduly. Má osobní zkušenost, sama má problémy s reakcemi na vakcínu a snaží se tedy chránit svého syna.

Moje kamarádka, která se neočkovat rozhodla, má bohužel zkušenost také z vlastní rodiny. Její starší dcera následkem očkování prodělala febrilní křeče, což je reakce, kterou by nikdo nechtěl zažít, natož vidět v těch křečích své dítě. Vše nakonec dopadlo dobře, bez žádných následků. Její neteř však dopadla tak, že po záchvatu ochrnula na jednu stranu těla. Péčí lékařů a rodičů poté je holčička dnes zdravá, i když se dlouho nevědělo, jestli se motorika vrátí. V tu dobu maminka byla při cvičení Vojtovy metody zoufalá. Není nic horšího, než slyšet pláč dítěte, i když víte, že mu tím vlastně pomáháte. Proto se kamarádka rozhodla pro neočkování.

Vím, že je to každého subjektivní názor, ale jak by jste se zachovali vy po dvou takových případech v rodině a s malým miminkem v náruči? Po téhle zkušenosti bych asi i já zvažovala.

S pozdravem Milena.

[Brigita Libová]

Ahoj všichni a Táňo,
Jsem moc ráda za tvůj příspěvek, moje děti jsou tedy také jen vyděšené Nejsou, ale ve věku do sedmi let, což už mě trochu znervózňuje ....
A ani v tomto případě nefunguje “ jít dětem příkladem” .
Uklízím skoro pořád i děti nedávno s trochou nadsázky řekly, že buď uklízím nebo se učím , ale vzor nepřebírají.
Snad se to ale zlepší, když si občas vzpomenu na své dětství, tak.........
A známá, která má dospělou dceru a je dvojnásobnou babičkou, mi nedávno vyprávěla, jak jí dcera v 20 letech řekla, že už by skoro mohla mít miminko a známa na to odpověděla, že to by jí leda tak “shnilo”, jak byla nepořádná.
A teď, když jde k nim na návštěvu, tak je všude až sterilní čisto.

Takže snad děti z té vyděšenosti vyrostou a v dospělosti budou pořádné.
Jen my rodiče to musíme vydržet, chceme pro ně přece to nejlepší

Jak řešíte s dětmi úklid pokojíčku nebo i pomoc v domácnosti?

Těším se na vaše názory
B.

[Sarka Svecova]

Ahoj všem,
také mám vyděšené děti... nekonečný příběh.. mají každý pokoj 20m.. řekla bych, že při neustálých debatách mám asi lepší zrak - stále vidím, co je ještě potřeba douklidit, když mě dcery volají, ať se jdu podívat, jak uklidily.. Syn - brzy 15 let - má zrak dobrý - jemu se prostě nechce..

Ale chtěla bych se touto cestou dostat k zajímavému článku Marka Hermana. Ten si myslí, že již tříleté dítě by mělo mít 2 povinnosti. Souhlasím, že tím jim budeme vštěpovat správné návyky, ale určitě je to o naší důslednosti.. raději někdy vyklidím myčku sama, protože děti mají navíc i něco se sluchem..

Marek Herman také říká, že mozek je šťastný, když usiluje, neboli aby byly děti šťastné:

- potřebují zažít hlad, žízeň, zimu, námahu
- potřebují nemít
- a těšit se, jaké to bude, až to mít budou
- potřebují nedostat věci hned
… a některé nedostat vůbec
- a hlavně, hlavně musejí mít doma povinnosti

Já s tím naprosto souhlasím..asi mají dnešní děti opravdu všechno, my rodiče to určitě myslíme dobře, dělá nám to radost, ale pro děti je to samozřejmost a často si ničeho neváží..
A tak já beru své děti celkem pravidelně na Kleť, ano, nahoře je čeká polévka a limča, ale výstup je stojí pěknou námahu

[MARIE SVANDOVA]

Zdravím všechny,
reaguji na Brigitin dotaz, jak řešíme úklid pokojíčku a pomoc v domácnosti? V mém případě je toto spíše téma do diskuse "Bít, či nebít.''

Dovolila bych si z diskusního fóra Filozofické otázky ve výchově a vzdělávání - téma "Bít, či nebít.'' ocitovat část příspěvku Marcely Soukupové ze dne 7. 05. 2018 13:43:40

,,Co na téma výchova dětí říká samotná Bible. Našla jsem dvě místa v knize Přísloví, kde se autorství připisuje nejmoudřejšímu člověku zde na zemi - králi Šalamounovi. Ten na prvním místě říká : "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 13,24) Na jiném místě píše : "Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce." (Přísloví 29,15).
Výchova potomků se řešila už od samého počátku civilizace, myslím si, že děti jsou pořád stejné ve smyslu, že jsou zvídavé, zvědavé, neumí ještě ovládat plně svoje emoce - i ty negativní, jsou žárlivé, neumí se přetvařovat a hodně také napodobují své okolí potažmo své rodiče. Ale dítě také potřebuje hodně lásky, doteků, trpělivosti a čas od dospělých a pokud se mu tohoto bude bohatě dostávat, tak nějaký ten fyzický trest jednou za čas, pokud opravdu překročí pravidla a ví za co je trestáno, mu rozhodně neuškodí ani nezanechá nějaké dlouhodobé následky." Konec citace.

Souhlasím s Marcelou, že nějaký ten fyzický trest jednou za čas, pokud dítě překročí pravidla, je potřeba. U nás je situace taková, že když se neuklidí ani po několika mých upozorněních, tak se dotáže otec, proč stále není hotovo, co máma řekla. Občas se stává, že i on dostane drzou pubertální odpověď a pak bohužel musí trestat tak, aby příště dostal odpověď přijatelnější. Pravda je, že už dlouho situace s úklidem takto nevygradovala, ale je to neustálý boj. Těším se na dobu, až moje děti dostanou rozum a já nebudu muset neustále řešit nepořádek (slovo nepořádek je velmi mírný výraz) v jejich pokoji. V domácnosti mi docela pomáhají, ale musím vždy přesně zadat úkoly a zapamatovat si, co jsem komu zadala. Syn a dcera jsou schopni se hodinu hádat, kdo měl vyndat myčku a proč to neudělal.

[Táňa Machová]

Ahoj všichni a Šárko,

také souhlasím s Markem Hermanem. Jeho článek je velice zajímavý a nutí k zamyšlení. Když si vzpomenu na své dětství, kdy jsme, my děti, šly do lesa na borůvky a za odměnu nám z nich babička upekla koláč a uvařila knedlíky nebo jsme s dědou šly na louku, kde sekl kosou trávu pro králíky a my pak šly všechna zvířata v hospodářství krmit, je mi smutno, že mé děti toto vůbec neznají. Borůvky jsou celoročně v Lidlu, králíky v příbuzenstvu nikdo nechová.
Děti sledují pohádku o pračlovíčkovi a diví se, jak vykřesal oheň, jak si postavil domeček z klád, něco uvařil v kotlíku..., my tohle zažívaly v létě na táborech a dodnes si pamatuji na vůni čaje z maliníku a borůvčí. Možná jsem děti měla "šoupnout" do lesní školky, když nad tím tak přemýšlím, aby z nich nevyrostly zhýčkané fiflenky. A nebo s nimi zkrátka vyrážet do lesa za zážitky, ne jen na procházky. Možná, že by bylo prospěšné, přihlásit je do skautského oddílu. Máte se skautingem někdo zkušenosti?

[Táňa Machová]

A ještě k té zhýčkanosti - rodiče nám kupovali věci (oblečení, knihy, hračky) vždy jen k svátku, narozeninám a Vánocům. Neexistovalo, že bych něco dostala "jen tak". Byly jsme tak vycvičené, že jsme v "mezidobí" už ani nic nevyžadovaly. Dnes děti, pokud mohu posoudit, vejdou do hračkářství (případně jiného obchodu) a něco si odnášejí. V mnoha rodinách jsou kvůli tomu rozbroje. U nás též. Tatínek holčičkám kupuje, maminka je proti. Nechci být tak přísná jako moji rodiče, ale tohle je zase druhý extrém. A jak to máte vy?

[Milena Suchá]

Ahoj všem.
Pousmála jsem se nad Tániným příspěvkem ohledně oblečení k svátkům, narozeninám a Vánocům. I u nás to tak bylo. A opravdu jsme si věcí vážili. Dnes je všeho v každém obchodu plno, vše poměrně levné... tak proč třeba tričko nekoupit ve všech barvách? Je pravda, že i já jsem se nechala tímto fenoménem strhnout. Dětem už hračky nekupuji, ani dříve, když byly malé, jsem s tímto problém neměla. Ale oblečení? Kupuji kdykoliv během roku, když potřebují. Ale když se nad tím zamyslím, zjišťuji, že poslední dobou potřebují podezřele často. Asi jsme rozmazlení.

[Milena Suchá]

Rada bych reagovala na Šárky příspěvek.
Asi se všichni shodneme, že to, co říká Marek Herman je pravdivé. Každý rodič by si přál, aby jeho dítě takto fungovalo. Ale docílí toho všichni rodiče, kteří si to přejí? U nás se povinnosti také zavedly, ale nevedlo to k ničemu, protože kluci na to prostě kašlali a já jsem uklízela a uklízela a omlouvala jsem to tím, že si to stejně uklidím nejlíp sama. ŠPATNĚ. To vím, ale přesto jsem to dělala a dělám.

[Václava Medalová Hůdov]

[MARIE SVANDOVA]

Máš pravdu Vendy, čas určitě ukáže, co se nám ve výchově a nejen ve výchově, ale i v zajištění lepší budoucnosti našich dětí podařilo a co nikoliv. Snad jednou přijde doba, že si začnou uklízet svůj čurbes sami a dobrovolně a řeknou: ,,Mámo, měla jsi pravdu. " Dočkáme se toho? Co myslíte?

[Karel_Kotalik]

Ahoj, hezké odpoledne a tak všechno kolem.
Dovolím si vyjádřit se jako dítě (své děti ještě nemám), které dospělo.
Byl jsem mnohokrát nucen něco dělat ve svém dětsví, ať už to bylo rodiči nebo učiteli. Nejsem si jistý, kde bych byl nyní, když bych se rozhodovalt svobodně. Vím, že je dneska všude slyšet, jak dítě ví nejlépe a my mu máme být průvodci.
Ale nějak si nemyslím, že bych vyrostl bez omezování dobře. Uměl bych se skutečně dělit s druhými? Chápal bych se jako součást společnosti?
Tím se ale skutečně dostávám k tomu, co mě na diskuzi zaujalo.
Očkování. Podobnou všc řeší nyní rodiče mého synovce. Očkovat, nebo ne? Všude se píše, co očkování může způsobit. (Moc děkuji Brigitě za článek.)
Není tady stát v roli rodiče a rodiče v roli dítěte? Nemusíme se každý přispůzobit proti své vůli tak, aby společnost mohla fungovat? Není tedy žádost něčeho prospěšného, co zároveň omezuje mne, v civilizaci naprosto normální?

[Milena Suchá]

Hezký večer,
Kájo není nikde psáno, že rodiče musí své dítě nechat očkovat. Do předškolního zařízení ho nevezmou, ale do školy ano. Nechápu systém toho, proč to tak je. Dítě bude pobývat v kolektivu s očkovanými dětmi, jen se nemůže účastnit mimoškolních aktivit, výletů, letních táborů a podobně. To je to, co na tom moc dobře nechápu. Co to má tedy za význam? Dle tvých slov... nemusíme se proti své vůli přizpůsobovat. Jen ve výsledku bude omezované dítě.

[Viktor Mandinec]

Ano Karle, zdá se, že to tak je. Riziko alergické reakce je nízká, což dokazuje samotný fakt, že drtivá většina lidí nechá dítě očkovat a vůbec nepochybují o prospěšnosti tohoto rozhodnutí.

Nehledě na to, že podlehnutí "konformitě" v tomto případě vlastně znamená sociální výhody pro dítě.

Napadá mě, za minulého režimu (čerpám z doslechu, můžu být nepřesný, ale principielně to bude asi ok), když se rodič nechtěl přizpůsobit a "vyvěsit do oken červené vlaječky" a pak to teoreticky odneslo dítě například výší vzdělání nebo jinými nevýhodami, proč daný rodič radši nepřevlékl kabát? Je vždy důležité být nekonformní, nebo je někdy lepší upřednostnit "vyšší" cíle? Například pro dobro svých dětí? Mé děti jsou přeci jen něco, co mě s trochou nadsázky převyšuje, je to nový život, lepší, čerstvější, s potenciálem, já jsem "služebníček", který by měl podpořit potenciál a dát mu možnost se rozvinout a to možná i za předpokladu, že ohrozím svoji hrdost (trochu mi to koreluje s očkováním/neočkováním).

[MARIE SVANDOVA]

Ahoj všem,
zasílám odkaz na aktuální článek ohledně mimořádné tiskové konference v Poslanecké sněmovně. Odborníci a politici vyzývají rodiče, aby nepodceňovali očkování svých dětí.
Sama mám osobní zkušenost se zápalem mozkových blan, který mohou vyvolat dnes hodně diskutované spalničky. Rodiče, kteří nenechají své dítě očkovat, pokládám za velmi nezodpovědné.

https://www.novinky.cz/domaci/472814-politici-i-lekari-varuji-pred-spalnickami.html

[Karel_Kotalik]

Viktore, Mileno, reaguji nyní na vás, na myšlenku očkování a omezování dítěte.
Prvně pro Milenu. Nezdá se mi to jen jako omezení dítěte za trest, ale také možná ochrana před přenášeči takových nemocí, které neočkované dítě snadněji pochytí. Ale chápu tvé rozhořčení. Jen chci poukázat na to, že jsem svou myšlenku o omezení vnímal jako jasné ANO, tedy, omezujeme se každý.
Nyní již přecházím k Viktorovi. Myšlenka proočkovanosti za socialismu je mi blízká, vím, jak se k ní vyjadřují odborníci. Očkovalo se a tak to bylo, konformita byla vyžadována. Nejsem ovšem pro konformitu jen pro zábavu z ní, jsem pro konformitu podloženou argumentem. Proč nekrást? Protože by mohli krást všichni a tak to nebude dělat nikdo, každý má radost ze svého. (příklad onoho argumentu) V případě očkování ten argument ale vnímám.
Proč? Spoléhám se na odborníky a jejich znalosti. Také nevím, jak namalovat dům a vypočítat, jak tlustá musí být stěna. Proč tedy věříme odborníkům na stavbu, ale ne na očkování? Vždy, když vidím diskuzi, kde proti sobě stojí rodič, která se srozumitelně bojí o budoucnost svého dítěte a odborník, který se již 30 let věnuje očkování, mám jasno v tom, čí názor beru jako podložený argumenty. Neznamená to, že nerozumím rodiči, jen si vyberu pro mě pochopitelnější názor. Pokusím se možná zeptat jinak. Proč je v případě dětí taková nedůvěra,když jindy názor odborníka akceptujeme? Nemyslím si, že když dítě černý kašel skutečně chytne, bude rodič polemizovat o roli antibiotik. Vy?

[Viktor Mandinec]

Ano, to je zajímavé, spousta lidí je přesvědčena, že oni přeci svému zdraví "rozumí" nejvíc, stejně tak někteří u svých dětí. Je otázka, čím je to dáno. Věřím, že existují lidé, jejichž pohled je částečně oprávněný a vysvětlím na osobním příkladu proč.

Dlouho mě bolelo v podkolení jamce. Chodil jsem k doktorům, mazal mastičky, byl na rentgenu, kde nic nenašli a tak dále. Slušná anabáze. Pak mi jeden doktor mezi řečí řekl, že proč mám pocit, že je to z podkolene? Nechal jsem se od něj vyslat na vyšetření páteře, které odhalilo výhřez ploténky. Takže jsem dostal rozhodnutí o výřezu a doporučení, že se mám šetřit a čekat, zda se to nezhorší, přičemž až se to zhorší obstřiky a až se to zhorší ještě víc, tak operace.

Chvíli jsem tedy čekal, až se to zhorší (ve 24 letech), než mě napadlo se do toho trochu začíst a zjistil jsem kolik existuje různých metod na "léčbu" tohoto poškození. Co je na tom nejhorší? V nejmenované nemocnici, kde mají údajně specializované oddělení na záda jsem dostal doporučení, ať počkám na operaci a o pár měsíců později jsem prováděl rehabilitační metody právě v této nemocnici, ale na jiném oddělení.

Lidé, kterým tímto způsobem třeba doktoři způsobí doživotní následky mohou být určitě velmi skeptičtí k zdravotnictví a jistě mohou mít oprávněně pocit, že krmí prachama velký systém, který se pravděpodobně tímto způsobem sám záměrně udržuje v chodu.

[Karel_Kotalik]

Viktore, plně chápu tvou myšlenku i celý názor. Je jednoduché být vnímavý k argumentům, dokud neobdržíš argumenty proti, více osobní, které tě přesvědčí o opaku. Chápu, že když jdeš k doktorovi a potřebuješ pomoc, a onen doktor tě poté sklame, tak následuje to, že doktorům jako skupině přestáváš věřit, protože tě sklamal jeden. Je to lidské a srozumitelné... Skutečně ale správné?
Když ti ujede červený autobus, který řídila paní řidička, budeš pak pochybovat o každém červeném autobusu řízeného ženou? (jen nastiňuji, že z jednoho případu nelze vyvodit obecnou myšlenku)
Ale na druhou stranu zdůrazňuji, že chápu.
Jen chci vymezit rozlišeníé mezi tvým příkladem a očkováním. V tvém příkladu proti sobě stojí 2 odborníci, kteří o dané věci něco vědí, u očkování je to často profesionál proti laikovi. A to je právě to, an co jsem narážel. Ne souboj dvou zdůvodněných myšlenek, ale spíše zdůvodněnou myšlenku proti myšlence řízenou... (nevím čím, zkusím strachem?)
Nevím, jestli je můj názor pochopitelný, zkusím kdyžtak doplnit argumenty.

[Václava Medalová Hůdov]

[Sarka Svecova]

Ahoj všichni,
i já jsem byla minimálně omezována a asi i proto jsem na vysoké škole až teď. A myslím si, že všechno má v životě svůj důvod a čas, takže je to v pořádku.

Ještě k očkování - v kojeneckém věku jsem černý kašel prodělala, nebylo to vůbec pěkné, takže by mě ani na setinu sekundy nenapadlo odmítnout očkování pro své 3 děti. A dokonce, když jsem byla těhotná, raději jsem nechala naočkovat syna i proti neštovicím z toho důvodu, že jsem je v dětství sama nejspíš neprodělala. Protože jsem nechtěla ohrozit svou nenarozenou dceru. Jak jistě víte, neštovice jsou u těhotných velmi nebezpečné v určitých fázích těhotenství. A měla jsem strach, že je syn ze školky “donese”.
Přikláním se tedy k názoru Marušky, že je nezodpovědné nedat očkovat děti, v této problematice skutečně odborníkům důvěřuji.
A když jsme v diskuzi, zda chceme pro děti opravdu jen to nejlepší, napadá mě v této souvislosti jeden takový “zlozvyk”: maminka jde úmyslně “nechat nakazit” své dítě neštovicemi ke kamarádce, jejíž dítě je má (aby už je měly také za sebou)...to mi přijde naprosto strašné a nechtěla bych být v kůži takové maminky, jejíž dítě může mít velmi těžký průběh (a že může být) onoho onemocnění...bohužel i s následky.. pak si bude celý život vyčítat, že tomu šla naproti. Chtěla to nejlepší pro své dítě?????

[Karel_Kotalik]

Musím trochu vysvětlit, jak jsem to myslel. Omezování jsem vzal ad absurdum, prostě i nejmenší omezení je už omezení. Tedy kdybych jako Rousseaův Emil pobíhal a dělal si co chtěl. Tak to bylo myšleno. Mohu poprosit o vysvětlení tvých příkladů, Václavo (rád bych oslovil více kamarádsky, ale nenapadá mě jak), která zmiňuješ? Jak se chovají v tomto ohledu oni rodiče?

[Václava Medalová Hůdov]

[Václava Medalová Hůdov]

[Václava Medalová Hůdov]

[Sarka Svecova]

Ahoj Vendy,
respektuji samozřejmě Tvůj názor.
Myslím, že tady jsou dohromady spojeny 2 věci:
1. Průběh nemocí v dětství a v dospělosti - ano, říká se to, ale odborník nejsem, data, jak to je s komplikacemi v určitém věku, nemám
2. Chci to nejlepší pro své dítě, když půjdu nemoci aktivně naproti? A to je to, o co mi tu hlavně šlo.. já věřím v přirozenost věcí a dějů, že nic není náhoda, že všechno má svůj význam (tím nechci říct, že vždy ten význam pochopím - někdy až mnohem později)... a tady si stojím za tím, že nemůžu chtít pro své dítě to nejlepší, když uměle chci, aby bylo teď nemocné. Ruku na srdce, nechtějí v tuto chvíli ty maminky pro sebe to nejlepší? Mají na neštovice čas, jsou na mateřské, až půjdou do práce, “nebude se to hodit”.. i s těmito názory jsem se právě setkala, když jsem byla sama na mateřské..takže já nemocem sama naproti určitě ne..

Ale je to diskuze, je to fajn číst další názory, byť spolu nemusíme ve všem souhlasit, to je úplně v pořádku

[Karel_Kotalik]

Šárko, Vendy, nakažení neštovicemi je vlastně očkování, když si to vezmeme z biologického hlediska. Do těla se dostane virus Varioly a tělo si s ním nějak poradí. Jen očkování nabízí oslabenou formu, která by se neměla projevit příznaky, jen protilátkami. Takže v takovém případě matka jen zvolí nejpřírodnější očkování - nemoc samu. Pro dítě to však v mém pohledu není ani trochu, rodič si tím dostojí modernímu trendu. Z mého pohledu řešení krajně nešťastné, i když neštovice jsou nemoc, která je prodělatelná bez větších komplikací v našem prostředí.

Ale to, co zmiňuje Šárka je vlastně volba obecná - vyššího dobra či menšího zla. Vzpomněl jsem si právě na myšlenku jednoho příběhu - rodiče si pořídí druhé dítě, protože první má nevyléčitelnou nemoc a potřebuje orgány. Nechci ani v nejmenším srovnávat tyto 2 situace jako stejné, ale argumentace je podobná. Není?

[Václava Medalová Hůdov]

[Václava Medalová Hůdov]

[Milena Suchá]

Ahoj lidi,
neštovicím jsem s dětmi také naproti nešla, souhlasím se Šárkou, nechápu maminky, které to tak dělají. A je jich opravdu hodně.

Dala bych třeba příklad mého syna. V jeho roce a půl jsem ho nechala očkovat proti příušnicím, vše dle očkovacího kalendáře. Předpokládala jsem, že příušnice nikdy nedostane. V jeho sedmnácti letech nám je však pediatrička diagnostikovala. Všichni víte, že prodělání příušnic u chlapců právě v tomto je docela nebezpečné.Na můj dotaz jak je to možné...odpověděla, že ty vakcíny,které byly v tomto období použity byly vadné a že teď prostě příušnice řádí. Je tohle možné?

S pozdravem Milena

[Brigita Libová]

Ahoj všem,
chtěla bych se také ještě zapojit do diskuze o očkování a rozhodování, zda ano či ne.

Milen, k Tvému poslednímu příspěvku. Není asi úplně pravda, ze by vakcíny byly vadné, ale nic není stoprocentní a není tomu tak ani tak v medicíně.
Je prostě možné, že došlo k vyvanutí imunity a je potřeba podat posilovací dávku.
U některých vakcín je tomu naopak- žloutenka se oproti dřívějším názorům již nepřeockovává a podané vakcíny v dětství by měly zajišťovat dostatečnou a dlouhodobou ochranu.

Otázka je, zda očkovat. Myslím, že o tom by měli rozhodovat odborníci, protože rodiče laici prostě nemají odborné znalosti, aby to mohli dostatečně rozhodnout. V dnešní době začíná být trend neočkovat, protože se již “ nevidí” ta onemocnění, proti kterým se očkuje, ale řeší se pouze reakce.
Zatím stále i většina neočkovaných těží z kolektivní imunity, ale tomu tak s klesající proočkovaností nemusí již dlouho být. A pak mohou onemocnět i ti jedinci, kteří prostě opravdu nemohou být očkování ze zdravotních důvodů.
A to je pro mne velmi sobecké jednání rodičů neočkovaných dětí z “rozmaru”

Respektuji ale názory každého z vás.
Ahoj B.

[Karel_Kotalik]

[Karel_Kotalik]

[Sarka Svecova]

Ahoj Kájo a ostatní diskutující,
to je opravdu silný příběh, byť ve filmu fiktivní, nicméně podle článku není v reálném světě ojedinělý.

Určitě bych nesoudila, nikdo neví, jak by se v takové situaci zachoval. Když vezmu skutečný příběh z NY Times, tak na leukémii umírá 19 cti letá dívka a jediný možný dárce dřeně je její neexistující sestra. Důvod početí dalšího potomka je tedy záchrana potomka staršího. Pro starší dceru je asi neoddiskutovatelné, že chtějí rodiče to nejlepší...A pro tu malinkou? V asi 18 měsících podstoupí zcela jistě ne jednoduchý zákrok, pro ní to určitě nejlepší není. Nemůže se rozhodnout, to za ní udělají rodiče. V tomto případě by se tedy diskutovat dalo..

Jak jsem se dočetla, není to úplně ojedinělé, jen asi tato rodina to medializovala..jaký máte názor?

[Václava Medalová Hůdov]

[Václava Medalová Hůdov]

S tím mě napadá ještě jedna věc - ono to "nejlepší pro mé dítě" je vlastně vždycky spojeno s etikou, morálkou. Protože každé "nej" je jistým způsobem na úkor ostatních a co si budeme povídat, člověk zcela pudově jedná v zájmu vlastních dětí často sobecky, protože ho zkrátka a dobře chce zajistit, ochránit, podpořit a tak dále...

[Sarka Svecova]

Ahoj Vendy,
uvažovala jsem přesně tak, jak popisuješ..když jsem se přiklonila k variantě takové, že chápu pohnutky rodičů zachránit starší dceru, hned mi bylo líto té malé, jak k tomu přijde.
Stav ideál by samozřejmě byl, aby se dárcovství povedlo a obě dcery byly zdravé. Jednou by ta starší té mladší poděkovala, rodičům také a sestry by k sobě pojil celoživotně krásný vztah.
Ale v opačném případě by rodinu postihlo neštěstí neskutečných rozměrů.

Sama mám tři děti a když jsi zmiňovala Sofiinu volbu, z té představy, co musela matka prožívat při rozhodování, mi vůbec není dobře. Byť ta byla nucena se rozhodnout..

Takže rozhodnutí, co je pro mé dítě nejlepší, bude vždy subjektivní a zcela určitě bude souviset s etikou a morálkou..ta závažnější rozhodnutí určitě.

[Sarka Svecova]

A ještě k “vyvěšování vlaječek” za minulého režimu. Rozhodně sympatizuji s těmi, kteří dali jakkoliv najevo nesouhlas s nesvobodným komunistickým režimem.
Ale vznikla tu polemika vzhledem k tématu, jestli to pak bylo to nejlepší pro děti - nemohli studovat, StB v patách atd. Zase bych také neodsuzovala ty, kteří režim tzv. “trpěli” (ale nikomu neubližovali) pro budoucnost svých dětí..ale zas na druhou stranu budoucnost v totalitním režimu?
Nic není jen černé a bílé..
Mám oblíbené filmy s touto tématikou, které jsou i vtipné, ale i vedou k zamyšlení: Občanský průkaz, Báječná léta pod psa, Zemský ráj to napohled.

Po shlédnutí děkuji za to, že žijeme v demokratické zemi. Zrovna nedávno jsem dcerám popisovala, jak se chvilku po revoluci jezdilo do Pasova pro tzv. “Dvojčata”..nevím, jestli to dokáží pochopit, že “nic nebylo, nic se nemohlo říct, nikam se nemohlo jet”..

[Václava Medalová Hůdov]

Šárko, taky to cítím spíš tak, že je mi sympatičtější ten, kdo byl schopen dát najevo nesouhlas.. ale popravdě - já absolutně nevím, jak bych se sama zachovala jestli bych dokázala vzdorovat, právě kvůli vlivu na rodinu.

Ale řekla bych, že v mnohých případech pak děti coby dospěláci oceňovali tu morální převahu, co jejich rodiče měli, že se nepodvolili. Tím jim vlastně byli do života velkým vzorem právě z morálního hlediska. Tady je pak opravdu na rodičích, o čem rozhodnou, že bude do života větším vkladem (a nikomu podobné rozhodování nezávidím).