[Petr Bauman]

Předpokládám, že na "měkké í" v otázce nemusím zvlášť upozorňovat.

[Vít Lukesch]

Ahoj,
tohle je opravdu pikantní otázka. Co si budeme povídat, fyzické tresty praktikované na dětech do moderní společnosti nepatří. Ale vysvětlete to rodičovi, který už po stopadesáté zdůrazňuje svému potomkovi, aby něco nedělal, nebo aby naopak něco udělal a milý potomek to má tzv. „na háku“ a vesele se na rodiče usmívá… Pak se těžko hledá jiná cesta, chápu. Ale dělat se to nemá, v mnoha případech se v důsledku jedná o selhaní právě rodičů a fyzický trest je pak pouze cesta k vynucení něčeho, čeho měl rodič dosáhnout jinou cestou, ale nebyl toho schopen. Samozřejmě jsou různé situace, ale když se člověk hlouběji zamyslí, každá z nich by měla mít řešení bez použití fyzického násilí. Už vůbec by neměli fyzické tresty používat učitelé, či vychovatelé. Chápu, že to také často nemají jednoduché, ale to bychom se vrátili o padesát let zpět. Zajímalo by mě, jak se na to dívají spolužáci, zda jako rodiče připouštějí fyzické tresty, či jsou jejich odpůrci. Co vy na to?

[Táňa Machová]

Ahoj Vítku,

děkuji, že jsi odstartoval tuto diskuzi. Souhlasím s Tebou, že bít se nemá, ale přesně jak píšeš - co když na žádná přemlouvání, domlouvání, vysvětlování ani prosby dítě nereaguje? Musím se přiznat, že jsem párkrát své děti "vzala" přes zadek. Ale měly jej tehdy vycpaný plínkami, takže stejně nic necítily a nepřineslo to předpokládaný efekt. Jinam jsem je neplácla. Ani přes ruku a jak bylo v jednom filmu: "Do hlavy neeeeee!"
Jediné co u nich zabírá, když nechtějí poslechnout je, že začnu počítat do tří. Odkoukala jsem to od jednoho tatínka, který to praktikoval na svém synovi. Nevím, co bych udělala, až bych dopočítala a ony neposlechly. Zatím na "trojku" nedošlo. Zmiňovaný tatínek se také dál nedostal.
Čím jsou mé děti větší, tím by mi bylo i tak nějak trapnější na ně vztáhnout ruku. Nedokážu si to představit. A to by kolikrát tedy "zasloužily".

Těším se na poznatky, rady a zkušenosti ostatních.

[Vít Lukesch]

Ahoj Táňo,
já mám děti malé, ale přiznám se, že jsem je už také párkrát plácnul po zadku. Jsem přesvědčen, že to nebylo na škodu, ale pokaždé jsem si to vyčítal a přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat jinak. Je to o sebekontrole, udržet v tu chvíli nervy a zkusit použít jiné řešení. Souhlasím s Tebou, že se mi osvědčilo počítání do tří, to je hodně dobré a zabírá to. Bohužel u nás už se mi párkrát povedlo dopočítat do tří, pak jsem musel jednat… Ale postupně se to zlepšuje, k trojce jsem už delší dobu nedošel  Jinak také pomáhají zákazy. Prostě dokud si nesplní své povinnosti, zakázat například televizi, počítač, mobil (moje děti tedy ještě mobil nemají, ale dle mého je to skoro nejúčinnější varianta) atd. Občas ještě přivolávám čerta, to bych asi také dělat neměl, ale u nás je to velmi účinné, řekl bych skoro nejúčinnější. Pak se ale trochu bojím, že až přijdou „skuteční“ čerti, aby nám děti nevyskočili z okna.

[Pavel Micka]

Ahoj Vítku a Táňo,

dovolte, abych se také připojil k Vaší diskuzi. Nevím, v jakém věku jsou Vaše děti, respektive Vím, že Víťa má děti malé. Mým dvěma dcerkám je 7 a 12 let, obě dvě přes zadek taky dostaly, ne často, ne moc, ale dostaly, většinou právě jako reakci na číslovku 3. Počítání opravdu fungovalo. Jinak souhlasím s Táňou, že čím jsou děti starší, tím jsou fyzické tresty (ve smyslu násilí) nesmyslnější. Dneska už velmi dobře poznají i bez bití, že je něco špatně, jen občas ještě neodhadnou míru. Zákaz je opravdu účinná forma trestu, jen se v některých případech obtížně hledá co by mohl rodič zakázat.

[Jana Sopovova]

Ahoj všem, ráda bych se připojila k již rozběhlé konverzaci, téma zní opravdu zajímavě...Já mám taktéž dvě děti, obě stále relativně malé (dceři 5let a synovi 20měsíců). Ani já se nepovažuji za ideální matku, stejně jako vy i já jsem dcerce dala párkrát přes zadeček a většinou to bylo ve chvíli, kdy jsem neudržela své emoce tzv. na „uzdě“. Nikdy jsem z toho neměla dobrý pocit a většinou jsem se pak dceři za své chování omlouvala. Řekla jsem si, že takhle už stresové situace řešit nemůžu, že to nemá absolutně žádný efekt. U malé to stejně nezafungovalo a já naopak vnitřně cítila, že jsem jako matka selhala. Mé přesvědčení nevztahovat na své děti ruku umocnilo to, že jsem se stala svědkem situace, kdy bité dítě nebylo schopné normálním způsobem vyjádřit, že se mu něco nelíbí, jeho komunikací při sebemenším konfliktu s kamarády ve školce, na hřišti nebo i na návštěvě bylo kousání, kopání a házení s věcmi. Z mého pohledu si myslím, že se na jeho chování opravdu z velké části podepsaly fyzické tresty. Je hodně živý a málokdy své rodiče poslechne, tím pádem je asi snadné podlehnout přesvědčení, že jedna „rychlá přes zadek“ vyřeší nevhodné chování. Nicméně se domnívám, že pokud se takový trest používá příliš často, pak se zákonitě mine účinkem... Za mě palec nahoru pro „nebít“.

[Marketa Smrhova]

Zdravím všechny. Ani já nejsem příznivcem fyzických trestů, ovšem párkrát už jsem se dostala do situace, kdy jsem je na vlastní děti použila. Sice na to nejsem hrdá, přesto věřím, že existují případy, kdy je to nevyhnutelné. Například když dítě cíleně a opakovaně ubližuje jinému, ačkoli je upozorňováno, aby to nedělalo. Poprvé (a doufám i naposledy) jsem dala dcerce na zadek proto, že se mi na parkovišti rozběhla a zrovna přijíždělo, celkem rychle, auto. Jak je malá, nebyla vidět. V tu chvíli šlo o pár centimentrů a mohlo se stát neštěstí. Zareagovala jsem impulsivně, samozřejmě jsem byla ráda, že se nic nestalo, pravidla přecházení silnice, chování se na ulici, dávání pozor na auta si vysvětlujeme každý den, proto mě to tak zaskočilo.
Jaké konkrétní situace vás přivádí k šílenství a jediné na co v tu chvíli myslíte, je plesknout dítě přes zadek?

[Marcela Soukupová]

Ahoj všichni, jsem ráda, že se rozjelo vlákno "bít či nebít", Přijde mi to jako zajímavé téma, protože hodně lidí z kombinovaného studia má rodiny, potažmo malé děti a potýká se denně s výchovnými problémy nebo řeší, jak kterou situaci vyřešit co nejlépe. Sama mám dvě děti, mladší syn má 5 let a starší dcera 11 let a nastupující pubertu. Sama jsem odpůrcem jakýchkoli extrémů v jakékoli oblasti a i ve výchově dětí razím střední cestu tj. děti se snažím usměrnit, napomenout, varovat, a pokud z toho nic nezabírá, dám rukou na zadek. Někdy symbolicky, někdy i přitlačím, ale snažím se trestat pokud možno s chladnou hlavou.
Myslím si, že příliš demokratická výchova, kdy dítě má v podstatě dovolené cokoli a tělesné tresty jsou tabu, přispívá ke zmatku a nejistotě samotného ditěte, kdy pořádně neví, kde jsou hranice a co je už "přes čáru" a měl by za to nést následky. Samozřejmě i opačný extrém je špatný, kdy se dítě mlátí hlava nehlava už jenom proto, že má rodič špatnou náladu. Když bych to měla shrnout, jsem pro umírněné tělesné potrestání potomků, pokud dítě nedbalo předchozího varování anebo se dopustilo něčeho, co dítě ví, že je špatné a přesto to udělalo. Trestat by měl zásadně pouze rodič (pokud možno s chladnou hlavou) nebo popř. prarodič, ale jsem zásadně proti, aby tělesné tresty vykonával pedagog, vychovatel apod. Co si to tom myslíte vy ostatní ? Jsem zvědavá na vaše reakce. Marcela
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Soukupová]

Ještě jednou ahoj všichni, znovu a pečlivěji jsem si přečetla vaše příspěvky a všichni do jednoho se shodnete, ze fyzické tresty do moderní doby nepatří, že fyzické trestání není v pořádku a že pokud ta situace nastala a vy jste na svá dítka vztáhly ruku, tak to berete jako selhání a máte u toho špatné svědomí apod. Zajímavé. Já si totiž myslím opak. Myslím si, že do určitého věku dítěte je plácnutí po zadečku daleko výmluvnější a efektivnější než apelování na jeho svědomí či dobré vychování nebo sáhodlouhá vysvětlování. S věkem dítěte se ten výchovný efekt ale snižuje. Svoji 11-letou dceru jsem fyzicky už pár let nepotrestala (rozuměj dát přes zadek), protože vím, že na ni daleko více platí, když jí vezmu za trest mobil nebo tablet anebo musí z vlastní kasičky uhradit škodu apod. Ale u mého 5-letého syna je plácnutí přes zadek pořád ještě efektivním výchovným prostředkem, který neuplatňuji často, ale občas, když syn potřebuje usměrnit a potřebuje dostat zpětnou vazbu, že už překročil jasně stanovená pravidla. Ale i zde zpravidla ještě varuji, že dostane na zadek anebo počítám do tří. Ale i v tomto případě můj syn ví, že nevaruji naprázdno a že na ten zadek dostane.
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Soukupová]

Jsme na teologické fakultě a mě napadlo si vygooglovat, co na téma výchova dětí říká samotná Bible. Našla jsem dvě místa v knize Přísloví, kde se autorství připisuje nejmoudřejšímu člověku zde na zemi - králi Šalamounovi. Ten na prvním místě říká : "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 13,24) Na jiném místě píše : "Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce." (Přísloví 29,15).
Výchova potomků se řešila už od samého počátku civilizace, myslím si, že děti jsou pořád stejné ve smyslu, že jsou zvídavé, zvědavé, neumí ještě ovládat plně svoje emoce - i ty negativní, jsou žárlivé, neumí se přetvařovat a hodně také napodobují své okolí potažmo své rodiče. Ale dítě také potřebuje hodně lásky, doteků, trpělivosti a čas od dospělých a pokud se mu tohoto bude bohatě dostávat, tak nějaký ten fyzický trest jednou za čas, pokud opravdu překročí pravidla a ví za co je trestáno, mu rozhodně neuškodí ani nezanechá nějaké dlouhodobé následky. Nebo se úplně mýlím ? Co říkáte vy ostatní ?
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Soukupová]

[quote="Marcela Soukupová"]Jsme na teologické fakultě a mě napadlo si vygooglovat, co na téma výchova dětí říká samotná Bible. Našla jsem dvě místa v knize Přísloví, kde se autorství připisuje nejmoudřejšímu člověku zde na zemi - králi Šalamounovi. Ten na prvním místě říká : "

[Marketa Smrhova]

Je zajímavé pročíst si argumenty někoho, kdo fyzické tresty úplně nezavrhuje, naopak občas sám praktikuje. Samotné je mi blízký názor, že dobře mířená je v určitý moment mnohem efektivnější než sáhodlouhé diskuze a vysvětlování, ovšem v tomto směru se mi ze strany partnera nedostává absolutně žádného pochopení. On je naprostým odpůrcem jakéhokoli plácnutí a konfliktní situace řeší dlouhými monology, domluvami, objasňováním, někdy více někdy méně zvýšeným hlasem. Já tomu říkám psychické trestání. Takovéto domluvy trvají neúnosně dlouho, jsou nepříjemné pro všechny zúčastněné a podle mě se stejně minou účinkem.
Co si myslíte vy? Neustále dokola vysvětlovat to samé nebo důrazně zakročit? Co je podle vás efektivnější?

[Pavel Micka]

Ahoj, chtěl bych reagovat na Marcelin příspěvek z 07. 05. 2018 13:32:15.
Osobně nepokládám za rodičovské selhání to, že naše dcery přes zadek dostaly, většinou jako reakci na číslovku 3, špatné svědomí s toho taky nemám, spíše mi to bylo líto. Souhlasím totiž s tím, že pokud se rodič rozhodne užívat „metodu“ počítání do tří, je nezbytně nutné, aby dítě vědělo, co přijde po číslovce 3, ale na tom se s Marcelou zřejmě shodneme. Na druhou stranu většinou existuje možnost jak to udělat jinak. Zajímavá byla třeba zkušenost z praxe ve školce. Musím opravdu pochválit paní učitelku, kterou dítka poslouchali na slovo a to aniž by byť jen zvýšila hlas. Myslím, že to bylo způsobeno opravdu důsledným vyžadováním plnění pravidel, na kterých se spolu domluvili. Ještě bych si dovolil jednu malou vzpomínku. Je zvláštní, že jeden z mých nejoblíbenějších učitelů na základní škole byl známý tím, že užívá fyzické tresty. Ne, nebil nás, ale tzv. burák v jeho provedení si člověk dlouho pamatoval :D.

[Jana Sopovova]

Ahoj, já pro změnu reaguji na Markétky otázku ohledně domlouvání a osobně zastávám názor, že všeho moc škodí. Troufám si říct, že ani dlouhé vysvětlování není vhodnou výchovnou metodou. Myslím si, že například malé děti nejsou schopné takové množství informací vstřebat a často se v takovém monologu ztrácejí a určitě z něj nepochopí, co se po nich vlastně žádá. Zatím nemám s výchovou jiných než svých dětí velké zkušenosti, ale jsem toho mínění, že každé dítě potřebuje individuální přístup. To, co platí na jednoho nemusí platit na druhého. Každé dítě by mělo mít určité hranice a už je jen na rodičích, jak jim je nastaví. Jak už psala Marcel, ve své podstatě je jedno jakou formou své děti potrestáme, pokud je netrestáme neúměrně a dokud jsou stále ujišťovány, že je máme rádi a že nám jde především o jejich dobro... Zajímalo by mě, jaké výchovné postupy na vás praktikovali vaši rodiče? Máte pocit, že vás to hodně ovlivnilo ve výchově vašich ratolestí? Je váš přístup stejný nebo naopak zcela odlišný?
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Ahoj, téma mě pohltilo natolik, že jsem se pokušela najít jěště pár dalších informací ohledně využívání tělesných trestů ve výchově. Dokonce jsem narazila na jeden velmi zajímavý dokument, o který bych se s vámi ráda podělila. Říkala jsem si, že by mohl zaujmout i vás. Název dokumentu je „Bít a Nebít“, což je pro naše téma dosti příhodné. Pořad trvá zhruba 50min. Nepředpokládám, že byste ho chtěli shlédnout celý, protože máte samozřejmě i spoustu jiných povinností. Nicméně pokud by se vám podařilo vidět alespoň kousek z dokumentu, tak by mě moc zajímal váš názor. Jaké pocity to ve vás vyvolává a zda to váš postoj k fyzickým trestům nějak ovlivnilo?

www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10396797814-bit-a-nebit/
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Já si například z tohoto dokumentu odnesla, že ve své podstatě inklinujeme k tělesnému potrestání svých dětí z důvodu toho, že je to pro nás přirozený způsob výchovy. Naši rodiče nás tímto způsobem vychovávali a jejich rodiče takto vychovávali je. Velice zajímavé je, že rodiče, kteří v dětství nebyli tělesně potrestáni, tak ani oni sami nemají tendenci své děti takto vychovávat. Pátrala jsem po tom, jak jinak bychom mohli své potomky potrestat, aniž bychom je museli bít či zdlouhavě poučovat. Objevila jsem tabulku, která by měla takový postup vyjadřovat... (Tabulka je uvedena na konci textu)
Co tomu říkáte?...

http://www.evalabusova.cz/clanky/tresty.php
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Samozřejmě nechci nikomu z vás mluvit do výchovy a tak mé komentáře prosím neberte nijak osobně, jen se snažím téma pojmout ze všech možných stran...(Přece jen 10 příspěvků je 10 příspěvků)
Na internetové stránce, která je uvedená výše jsem se ještě dočetla zajímavou ideu, že bychom se vždy než potrestáme naše děti měli nejdříve zamyslet sami nad sebou. Často totiž reagujeme neúměrně v dané situaci, například někam spěcháme či potřebujeme ještě dodělat večeři a za to, že si nedokážeme lépe zorganizovat náš čas trestáme naše děti, které se nám v tu chvíli zdají být nezvladatelné...Na mě to docela sedí, co na vás? 
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Myslím, že Pavel psal, že rád vzpomíná na učitele, který je občas potrestal tzv. „burákem“. Takové tresty asi někdy nebyly na škodu, viď? Nikdy jsi to určitě nevnímal tak, že vás učitel trestá neprávem. Nicméně by mě zajímalo, jak myslíte, že by v dnešní době reagovali rodiče, kdyby se „burák“ aplikoval na jejich děti? Domníváte se, že by to akceptovali jako vhodné výchovné metody vyučujícího? A jak vnímáte dnešní bezmoc učitelů, kteří jsou ve své podstatě šikanováni od žáků nerespektujících autoritu? Učitelé proti takovým žákům nemají absolutně žádnou pravomoc a bohužel ani v rodičích často nenaleznou potřebnou oporu, protože ti mnohdy předpokládají, že jejich děti jsou obviňované nespravedlivě...
_________________
Jana Šopovová

[Vít Lukesch]

Ahoj,
pěkně se nám to tu rozjelo  Zaujal mě přístup Marcely, musím říct, že s ní v podstatě souhlasím, ale přesto se pokud možno snažím praktikování fyzických trestů vyhnout. Pořád mám pocit, že pokud budu své dítě nějakým způsobem fyzicky trestat, ponese si do života, že násilí je něco přirozeného. Ono každé dítě je jiné a na každé platí jiný přístup. Já se snažím spíše domlouvat, ale jak jsem již psal, několikrát jsem to už nevydržel a „udeřil jsem“. Když jsem se nad tím více zamyslel, došlo mi, že toto řešení jsem volil spíše v situacích, kdy jsem sám nebyl úplně v klidu. Myslím to tak, že jsem byl třeba v časovém presu, nebo jsem přijel naštvaný z práce, proto jsem to bral spíše jako osobní selhání, protože, když jsem v klidu, snažím se spíše domlouvat, maximálně zvýším hlas.

[Vít Lukesch]

Ještě bych se vyjádřil k dotazu Jany ohledně výchovy mých rodičů. Z mého pohledu byla poměrně přísná, fyzické tresty byly naprosto běžné. Je pravda, že jsem v dětství měl pár průšvihů, tak které jsem si to možná zasloužil, ale nevzpomínám na to úplně v dobrém. Mnohokrát jsem to mými rodiči při dlouhých večerech zpětně rozebíral, oni to brali jako něco přirozeného, fyzické tresty byly v té době normální a nebylo nic neobvyklého (jak psal i Pavel), když je užívali učitelé ve škole. Já jsem si z toho odnesl to, že nechci, aby se mě moje děti bály, aby si se mnou dokázaly povídat a měly ve mně důvěru. Chci být pro ně autoritou, ale nevynucovat si to fyzickými tresty. U nás doma je spíše problém v tom, že s námi v domě bydlí babička (manželky maminka), která je také ze staré školy, a když občas hlídá děti, rozhodně fyzickými tresty nešetří. To mě docela vadí, snažím se jí to vysvětlit, jak si to představujeme my, ale ona už asi jiná nebude. Jak je to u vás s prarodiči? Máte podobný problém jako já?

[Pavel Micka]

Přeji dobrý večer.
Jana mého učitele přesně odhadla, nikdy jsem neměl pocit, že by byl nespravedlivý navíc nás opravdu dokázal hodně naučit. Jako rodič bych ale takovou metodu akceptoval jen velice obtížně, tím spíše, že mám dcery a holkám se prostě neubližuje. Tím jsem nemyslel, že kluci se bít můžou, ale asi by mě to vadilo o něco méně. A bezmoc učitelů? Věřím, že v některých situacích se opravdu mohou cítit bezmocně, ale zkuste se zeptat například prodavačky, jak se cítí, pokud se v práci setká nějakým arogantním individuem. To jsem trochu zlehčil, je určitě problém najít řešení pokud se nelze dohodnout ani s žákem, ani s rodičem.

[Marketa Smrhova]

Díky, Jani, za velice zajímavé odkazy. Pořad jsem nakonec shlédla celý, bylo v něm spousta zajímavých postřehů. Líbily se mi hlavně komentáře samotných dětí, především chlapečka, který o důvodu použití fyzických trestů prohlásil, že rodič neví, co dítě cítí, co chce říct. A proto je důležité pocity vzájemně sdílet. To bylo moc krásné. Je to celkem jednoduchý návod, jak předejít spoustě nedorozumění, frustracím apod. Dalším tématem k zamyšlení, jak se asi většina z nás shodne a někteří jste už o tom psali, je to, že rodiče často reagují přehnaně právě z důvodu stresu, špatné nálady, nedostatku odpočinku a času pro sebe. Sama to tak mám, vím o tom. Jak s tím ale pracovat?

[Marketa Smrhova]

Na druhou stranu mám dojem, že z výchovy dětí se poslední dobou dělá moc velká věda, vše se moc řeší a rozebírá ze všech stran a podle mě by to měla být otázka intuice, lidských hodnot, morálky, důstojnosti, partnerství, ale i respektu jak k dětem, tak k rodičům a autoritám. Jenže kdo má v sobě ještě hluboce zakořeněné morální hodnoty, hranice, které není radno překračovat? Kdo z nás dokáže přesně rozlišit, co je dobré a kam už nejít? Co je "za hranou"? A hlavně kdo za svým přesvědčením za každou cenu stojí a nepovolí?

[Vít Lukesch]

Souhlasím s Markétou, napsala to hezky, výchova je mnohdy prezentována nesmírně komplikovaně, ale člověk by měl vždy vycházet ze svého nitra, měl by se řídit tím, co cítí, svou láskou ke svým dětem, to se z žádné učebnice nenaučí. Jsem toho názoru, že pokud své děti milujete, oni to vycítí a pak pochopí, proč někdy jednáte tak, že je třeba plácnete po zadku. Zajímavé je, že dokud jsem nebyl rodičem, nikdy jsem si tyto věci neuvědomoval, ani jsem neměl potřebu o nich přemýšlet, nechápal jsem, proč někteří rodiče reagují určitým způsobem. Rodičovstvím se moje názory hodně změnily.

[Marcela Soukupová]

Ahoj, ráda bych reagovala na příspěvek Víta 10. 05. 2018 07:16:38
Jak jsem již psala v předešlých příspěvcích, přiměřené tělesné tresty v podstatě uznávám a myslím si, že nejsou ve výchově na škodu, ale musím dát Vítovi za pravdu, že častěji "trestám" dáním na zadek, když sama nejsem v pohodě, prožívám nějaký stres nebo mě někdo vytočí. Pak mě to i zpětně mrzí a o to více se pak snažím dětem věnovat a trávit s nimi čas hraním apod. Když mě pak před spaním děti obejmou, dají pusu a řeknou, že mají nejlepší mámu na světě, tak vím, že i navzdory plácnutí na zadek cítí moji lásku a to, že to s nimi myslím dobře.
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Soukupová]

Ahoj všichni, na základě tohoto vlákna a rozjetím diskuze jsem se v hlavě tímto tématem dost zabývala a přemýšlela nad tím. Přemýšlela jsem, zda uhození dítěte je to to nejhorší, co dítěti můžeme udělat anebo zda mu můžeme ublížit i něčím jiným, co tak na první pohled nevypadá. Myslím si, že můžeme dítě trvale poznamenat dvojím způsobem, který v obou případech vyvolává ten stejný pocit a to, že je nemilováno. Dítě pro svůj celkový rozvoj potřebuje mít jistotu, že je milováno, chtěno a musí se cítit bezpečně. Jsou rodiče, kteří své dítě citově vydírají tím, že ho trestají ignorací, nevšímají si ho, prostě pro ně neexistuje a dítě se cítí nejisté a nemilované. Druhý extrém mě napadá, kdy se na dítě pořád křičí, že z něho nic nebude, že je nula, bezvýznamný. I v tomto případě si myslím, že se dítě cítí osaměle a nemilováno, bez podpory a ten pocit, že je nula a nic neumí se s ním může nést celý život. Myslíte, že taková výchova může napáchat větší škody než příležitostné tělesné potrestání (rozuměj dání na zadek) při porušení pravidel nebo neuposlechnutí ? Myslíte že takové nekontaktní "bití" (rozuměj ignorování nebo slovní shazování) je v konečném důsledku horší ? Jsem zvědavá na vaše reakce.
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marketa Smrhova]

Velice trefná jsou slova českého dětského psychologa prof. Zdeňka Matějčka: "Dobře potrestat může jenom ten, kdo má trestaného opravdu rád." V tom tkví asi celé tajemství trestů ve výchově. Jde tu o osobnost rodičů, která ovlivňuje vývoj osobnosti dětí a o jejich přístupu k řešení problémů. Proto zřejmě v jistých situacích nějaká ta výchovná na zadek neuškodí, ovšem co když na to oba rodiče mají úplně jiný názor? Je to můj případ. Syn ode mě výjimečně na zadek v minulosti již dostal a jelikož si je vědom rozporu názorů na fyzické tresty obou jeho rodičů, okamžitě běžel za tatínkem žalovat. Co myslíte, jak řešit takovou situaci? Co s tím? Má si přesto každý z rodičů za svým názorem stát a dělat vše dle svého přesvědčení?

[Marcela Soukupová]

Ráda bych reagovala na příspěvek Jany 09. 05. 2018 22:53:55
Jana reaguje na Pavla, že rád vzpomíná na učitele, který byl spravedlivý a občas udělil i "buráka". Že to Pavel určitě nevnímal, že by ho učitel trestal neprávem.
Ano, v dnešní době mají učitelé zhoršené podmínky. Chybí zde respekt ze strany žáků a hlavně rodičů, učitelé nemají na drzé a nevychované žáky skoro žádné páky a v podstatě jsou bezmocní. Ale v žádném případě bych znovu na škole nezavedla tělesné tresty. Myslím, že by to nic nevyřešilo. Příčina těch vzdorných a arogantních žáků leží v jejich rodičích. Pokud se děti v rodinách nevedou k respektu a k úctě, pokud sami rodiče vyznávají metodu tvrdých loktů a nerespektování jiných lidí, pak můžeme těžko očekávat, že se jejich potomci budou chovat jinak. Napadá mě jedno řešení - sice trochu idealistické, ale proč ne : za každý přestupek žáka by museli jeho rodiče odpracovat x dobročinných hodin, například zametat chodníky, vyplít záhony v parcích, vymalovat ve škole, vyvenčit psy v útulku apod. Asi se to nikdy nestane, ale myslíte si, že teoreticky tím, že by byli za přečiny dětí trestány rodiče, že by došlo ke zlepšení vztahů mezi učiteli a žáky ? Že by se rodiče konečně začali zajímat, co se ve škole děje a začali konečně s výchovou svých dětí ? Co si o tom myslíte ?
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marketa Smrhova]

Marcelko, nadhodila jsi velice zajímavé téma. Za mě je jednoznačně "nekontaktní bití", jaks to hezky nazvala, rozhodně horší a může napáchat mnohem větší, dlouhodobější škodu na dítěti než občasné plácnutí. Vzpomínám si na situace, které jsem sama zažila a v tu chvíli jediné, na co jsem myslela, bylo to, abych radši jednu dostala a byl pokoj, než do nekonečna prožívala muka kázání, křičení, domlouvání a vysvětlování. Bylo mi jasné, co jsem provedla, a že to nebylo dobré, ale ta trýzeň mluveného, nebo raději křičeného slova, pro mě byla mnohem horší než rána. Tou je ve vteřině vše vyřízeno. A důležité je se k tomu pak už nevracet.
Mluvím ovšem o jednorázových "akcích". Bití dětí hlava nehlava za každou hloupost nebo nekázeň rozhodně neuznávám a připadá mi to, že rodič si tím pak léčí svoje komplexy. Zase tu jde o ten přístup a zda rodič umí citlivě reagovat na potřeby svých dětí nebo ne.

[Vít Lukesch]

Marcelko, to je zajímavý nápad s tím trestáním rodičů za přestupky svých dětí, ale bojím se, že je to jen nereálná představa. Některým rodičům by to určitě nevadilo, ale obávám se, že existuje určitá skupina rodičů, kteří si nikdy nepřipustí, že jejich dítě se může ve škole chovat nějak nepatřičně a budou ho obhajovat donekonečna. Pokud se následně prokáže, že se jejich dítě skutečně něčeho dopustilo, hází pak zodpovědnost za výchovu na školu a snaží se tak omluvit svou neschopnost. Tito rodiče by na takové řešení nikdy nepřistoupili, jejich děti jsou často doma nedotknutelné, můžou prakticky cokoliv a logicky se pak takto chovají i ve školním prostředí, nechápou, že mají uznávat autoritu v podobě učitele, jelikož nemají autoritu ano ve svých rodičích. Myslím, že to je velmi těžko řešitelná situace. Dokud se budou vyskytovat podobní rodiče, neustále bude docházet k problémům.

[Marcela Kopečná]

Dobrý večer všem,
dovoluji si přidat se k vám a navrhuji tykání.
Jsem matka dvou synků, staršímu bude 20 let a mladšímu je již skoro 16. Ve školství pracuji od roku 1991 s osmiletou mateřskou pauzou a učila jsem na druhém i prvním stupni ZŠ a nyní končím sedmý rok "učitelování" v MŠ. Myslím si, že mám tedy trošičku zkušeností s výchovou dětí
Já osobně jsem za to, že dostane-li dítko v pravý okamžik jednu přes ruku či zadeček, je to lepší než sáhodlouhé povídání. Je ale pravda, že používám ještě jeden mezistupeň - řeknu jasně a přísným hlasem NE a krátce už měkčím hlasem vysvětlím důvod. (Např. ve školce mám chlapce s určitým mentálním postižením, maminka sáhodlouze vysvětluje, že nesmí být chlapec divoký, protože ... a mluví a mluví. Chlapec si dělá dále svoji "neplechu". Já mu řeknu NE, upadneš, odřeš si koleno a to bolí. Chlapec se zamyslí a přestane. Jasně a srozumitelně. A logicky!!! Děti chápou velmi dobře.)
Ve škole či ve školce bych nikdy nikoho neuhodila - tedy doufám, ale za těch 19 let se mi to nestalo - na to mám jiné fígle. A že jsem učila a v současné době pracuji i s "puberťáky".
Jinak rodiče byli ve výchově nejednotní - otec nešel pro facku daleko, ale moc jsem jich nedostala, protože nebýval často doma a já byla celkem vzorné dítě. Mamka ta spíše nemluvila a to bylo horší než ta facka. Takže nemluvení je pro mne psychické týrání, facka trest.
Když nad tím přemýšlím, kdy jsem staršího syna naposledy fyzicky "vychovávala" , nemohu si vzpomenout. A ani on si nevzpomíná, prý někdy v pravěku. U mladšího si to vybavuji přesněji, bylo to za lhaní v dost vážné situaci zhruba před rokem. Od té doby je klid a syn se nebojí přijít i s průšvihem a po pravdě si o tom promluvit. Když jsme se k té situaci vrátili a povídali si o tom, řekl mi, že kdyby byl na mém místě, že by se asi zmlátil podstatně více než jedním pohlavkem. Mám to mnohem jednodušší, protože kluci jsou už rozumní a hodně si povídáme. Teď bych je už fyzicky netrestala, protože by mne přeprali nebo by mi utekli.
Je mi líto, že musím končit (další povinnosti), ráda bych reagovala na některé z příspěvků výše. Přeji krásný večer a zase se brzy ozvu.
Marcela K.

[Pavel Micka]

Přeji dobrý večer.
Chtěl bych se vrátit k myšlence v předchozích příspěvcích (myslím, že mimo jiné Víťa dne 4.5.2018), místo fyzických trestů využívat trest zákazu „něčeho“. Ale čeho? Televize? Mobilu? Tabletu? Ze své zkušenosti vím, že v okamžik uložení se možná dá uvažovat o tom, že je to trest (něco nepříjemného), jenže toto nepříjemno, je velice rychle rozptýleno. Už po pár minutách mým dětem tyto věci absolutně nechybí a druhý den si ani nevzpomenou (hlavně tedy pokud je počasí jako v posledních dnech). Jediné co by je opravdu mrzelo, je to pokud by měli zákaz jít si hrát ven a jistě uznáte, že v dnešní době zakazovat jít si hrát dětem ven do přírody je čirý nesmysl. Takže moje otázka zní, pokud se rozhodnete jako trestu využít zákaz co zvolíte jako předmět tohoto zákazu ?

[Pavel Micka]

A co taková práce? Myslíte, že je vhodné jako trest používat práci? Myslím tedy práci adekvátní věku dítěte? Je to správná cesta? Nenaučí se dítě tímto způsobem, že práce = trest?

[Pavel Micka]

Další moje dnešní otázka zní: Je vůbec nutné ve výchově užívat tresty? Vím, že tato otázka je uvedena i v jiném vlákně fora, ale myslím, že je vhodné ji položit i v našem tématu. Rád bych Vás upozornil na tento (https://motherclub.cz/nevite-jak-potrestat-deti-radeji-si-osvojte-efektivni-komunikaci/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu ) dnešní článek, který je jakýmsi návodem na výchovu bez užití trestů. Co si o něm myslíte? S tím souvisí i otázka, jaký máte názor na koncept výchovy např. ve Švédsku, kde od roku 1979 platí zákaz veškerých fyzických trestu?

[Vít Lukesch]

Ahoj, pokud jde o různé zákazy místo fyzických trestů, je třeba k tomu přistupovat individuálně. Nelze obecně praktikovat nějaký vzorec, který platí na všechny děti. Souhlasím s Pavlem, že zakazovat dětem jít ven je v dnešní době asi nesmyslné, to by se mělo spíše podporovat. Měl jsem spíše na mysli opravdu mobil, počítač, televizi atd. Myslím, že u některých dětí je to velmi účinné. Pavlovo děti jsou dnes podle mě spíše výjimkou. Každý rodič by měl vycítit, který zákaz je skutečným trestem, a který spíše odměnou. Ještě jsem si v souvislosti s tím vzpomněl, jaké zákazy byly v době mého dětství a tehdy paradoxně zákaz chodit ven alias „domácí vězení“ byl jeden z nejčastějších trestů. Za nás to ovšem byl opravdový trest, doma nebylo moc co dělat v porovnání s dnešní dobou.

[Vít Lukesch]

Rád bych ještě odpověděl na Pavlovu otázku ohledně využívání práce jako trestu. Myslím, že v té Tvé poslední otázce se skrývá i odpověď. Nejsem tohoto příznivcem, protože to pak může v dětech zakořenit pocit, že práce je za trest, což do života není právě to nejlepší. Já mám děti ještě malé, tudíž si ani nedovedu představit, jak bych tento trest praktikoval. Samozřejmě nepočítám například úklid hraček, ale to se nesnažím pojmout jako trest, spíše se je snažíme vést k tomu, aby si vše vždy po sobě uklidily. Možná by se dalo použít toto pravidlo na starší děti cca od patnácti let výše, ale k tomu se asi budu moci fundovaně vyjádřit tak za 10-15 let, to už asi diskutovat nebudeme…

[Jana_Kapustova]

Jani, líbí se mi, jak píšeš, že pokud má rodič trestat, měl by se nejdříve zamyslet nad sebou. Podobný názor mě zaujal už dříve při četbě knihy ruského psychiatra Vladimira Leviho, Problematické dítě. Tam se v kapitole Ospravedlnění Hérostrata píše že
citace: ,,Nesmíme trestat a hubovat e) když my sami nejsme v dobré náladě a v kondici, když jsme unaveni, rozhořčeni nebo rozčileni z nějakých svých vlastních důvodů, když jsme nemocni, když jsme se napili nebo pociťujeme touhu alespoň si třeba jen zakouřit, když vlastní nevyrovnanost spolehlivě nekontrolujeme a nepřekonali jsme ji. V tomto stavu je hněv vždycky nespravedlivý, je vždycky zavádějící.,,
A tak si říkám, pokud trestat, je dobré připustit si skutečný záměr, který tím konkrétním trestem, v té konkrétní chvíli sledujeme. A není jím často, zejména v případě trestů fyzických, spíš vychovatelovo ulevení si od vzteku, než skutečný výchovný záměr?

[Marcela Kopečná]

Dobré pozdní odpoledne,
nevím, zda nepobouřím Vítka, protože bych se ráda vrátila k tématu bití, či nebití a to s odkazem na J. A. Komenského. Já vím, že Informatorium školy mateřské je psáno před čtyřmi sty léty, ale mnoho mnoho věcí je z něj platných i v dnešní době.
Dovolím si ocitovat dva krátké odstavce: "Kázeň pak někdy má připojena býti proto, aby se příkladové a napomínání pozorněji chytali. A ta má dva stupně: první jest okřiknutí, když se čeho nenáležitého dítě dopouští; avšak rozumně, ne aby ho zděsil, než předěsil toliko a k šetrnosti probudil. Při čemž může také býti slovy potrestání a zahanbení, a zatím poučení a napomenutí, aby toho nečinil, i s pohrůžkou. A jestliže se náprava vidí, dobré jest buď hned to nebo po chvilce pochváliti zase. Haněním zajisté a chválením rozšafným velmi mnoho se může při dítkách, ba i při jiných lidech spraviti.
Neplatí-li to, druhý stupeň kázně jest přemrštiti metličkou neb rukou pleštiti; pro ten cíl, aby se dítě upamatovalo, zahanbilo a napotom pozornější bylo."
Já vím, Vítku, že zastáváš moderní výchovu, ale já s ní mám, bohužel, nepříliš dobré zkušenosti. Takže se řídím heslem: "Škoda rány, která padne vedle." a doplňuji: "Je-li oprávněná!!!!!" Ne, opravdu nejsem matka macecha, která by své děti fyzicky trestala, raději jsem volila trest v podobě pravopisného cvičení. Moji synci se přiznali, že toto opravdu považovali za trest (oba český jazyk moc nemusí, jsou spíše matematické typy), ale s odstupem času se také přiznali, že jim to ve výuce dost pomohlo. A poučky typu: "Viděl jsem ve vitríně viset vidle." a "Ledoborci, sněhuláci a papíroví draci jsou živí." sypou z rukávu vždy, když mne chtějí poškádlit.
Občas omezím "pobyt na technice", tj. mladší odevzdává ve 20.00 hodin mobil na stůl v obýváku a vypíná počítač, omezím mu pobyt na počítači. A to také funguje.
Nikdy jsem jim nezakázala sport, i když vím, že zakázat hasičský trénink mladšímu synkovi by byl ten nejhorší trest. A nikdy bych nezakázala pobyt venku. Přesně jak se píše výše, buďme rádi, že děti chtějí být venku!!! A že se chtějí hýbat!!!
Ale každé dítko je jiné, na někoho platí to, na jiné zase ono. My, rodiče, bychom měli svá dítka znát a vědět, co je pro ně trestem. A když trestat, tak opravdu jen výjimečně a s rozvahou. Bití je až ta nejposlednější a nejtvrdší trest.
Zase se obracím na Vítka - Vítku, v moderní výchově se tedy fyzické tresty vůbec nepoužívají? Moc se omlouvám, o výchově toho mám načteno poměrně dost, sleduji diskuze, vím, že domlouvat, vysvětlovat, jít příkladem, ale i toto někdy selže. A co potom??? Děkuji za odpověď. A fakt se omlouvám, nijak do Tebe/Vás "nešiju", jen mne to velmi zajímá. A moc ráda se poučím!!!
Hezký večer.
Marcela K.

[Marcela Soukupová]

Ráda bych reagovala na příspěvek Pavla 13. 05. 2018 21:04:19 :
Zamýšlíš se nad tím, že je Švédsku už dlouho zakázáno používání tělesných trestů a přemýšlíš, jakým způsobem je tam vedena výchova. Nevím. Ale když mi bylo asi 22 let, strávila jsem rok v Anglii jako au-pair a tam už v té době bylo tělesné trestání také zakázané. V první rodině se výchova řešila pomocí křiku a vyhrožování a ve druhé rodině se zase něco zakazovalo. V první rodině jsem nebití respektovala, i když se mi občas nad 3-letým rozmazleným ufňukancem, který terorizoval celou rodinu, chvěla ruka a viděla jsem, jak moc by si jednu výchovnou na zadek zasloužil. Ve druhé rodině jsem měla na starost 5-letou holčičku, která byla docela poslušná a dalo se s ní vyjít. Pamatuji si ale, že jsem jí v rámci hlídání dala asi 3 krát za celou dobu na zadek, protože třeba neuposlechla a přeběhla i přes zákaz bez dovolení rušnou silnici apod. Byla jsem zvědavá, zda-li si bude mámě stěžovat, ale nikdy to neudělala. Brala to asi jako spravedlivé potrestání za hrubé porušení pravidel. Když jsem se s ní na konci pobytu loučila, tak mi říkala, že jsem byla nejlepší chůva, jakou kdy měla. Asi to plácnutí na zadek zanechalo pouze krátkodobou stopu v její paměti
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Soukupová]

Vrátila bych se ještě k výchově v zahraničí. S manželem jsme strávili 4 roky v Irsku, kde jsme měli mezi přáteli velkou spoustu rodičů s dětmi. Tehdy jsme byli ještě mladí a bezdětný a o výchově měli dost černo-bílé představy. S těmito lidmi jsme trávili poměrně dost času a říkali si, jak takhle benevolentně mohou naši přátelé vychovávat své děti. Byli jsme svědky situací, kdy se jenom dítěti vyhrožovalo, co všechno mu zakážou, ale nikdy se to důsledně neplnilo, dítě nebylo nikterak potrestáno. Děti nevěděly, co je to pozdravit, poděkovat nebo o něco poprosit. Jenom poroučely a rodiče poslouchali. V té době byly ještě legální fyzické tresty, ale moc se toho nevyužívalo. Většina našich přátel byla proti. Situace v Irsku se od té doby posunula ještě více směrem k ochraně a práv dětí a od prosince 2015 je také úplně zakázáno děti jakkoli fyzicky trestat. A já si kladu otázku. Otázka ochrana a práv dětí je vyřešena, ale kdo bude řešit ochranu a práva ostatních, s kterými tyhle děti přijdou do styku ? Už tehdy byly tyto děti divoké a v mnoha ohledech nepřizpůsobivé a dost sobecké a já si kladu otázku, až tyto děti vyrostou, kdo bude chránit a zastávat se společnosti, ve které budou chtít tyto vyrostlé děti působit ? Mají šanci se tyto děti později plnohodnotně zařadit do společnosti ?
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Kopečná]

Marcelko, s tím Švédskem se mi vybavila již dávno minulá příhoda.
Moje nejlepší kamarádka byla v dětství velmi krutě trestána, dnes bych řekla, že byla týrána. Za sebemenší prohřešek byla bila páskem, mockrát i tou kovovou sponou. Často si nemohla ani sednout. Její prospěch byl dost špatný, byla přeřazena do zvláštní školy. Určitě za to nemohla, dnes by se to schovalo za různé diagnózy. Ale výprasku nikdy neušla. Často dostala i za bratra, který byl pěkný výlupek, ale uměl se mile usmát a vlichotit, bita byla kamarádka. V pubertě mi řekla, že ona nikdy dítě neuhodí. Vdala se a její manžel měl sestru vdanou právě ve Švédsku. Jednou jsme k nim přijeli na návštěvu a syn prolézal obývací stěnou, kde chyběla dvířka. Za chvíli začal vyhazovat hrnce z polic v kuchyni a další zvláštnosti. Rodiče nic, byli jsme tedy potichu i my s manželem. Pak byli oni na návštěvu u nás. My jsme se čerstvě nastěhovali, vše nové, čisté. Chvíli jsem se pokoušela bránit květiny, chvíli porcelán, chvíli záclony (jupí, houpa). Když nám začal patlat čokoládu po zdi, už jsem to nevydržela a zostra jsem chlapce okřikla. A ejhle, bylo zle. Otec chlapce se na mne rozlítil, že ho nemohu okřikovat, že mají švédský styl výchovy, že ho mám nechat být a nemám mu křivit osobnost. Asi Tě napadne, jak to dopadlo. S kamarádkou se vídáme občas v kavárně, je rozvedená (manžel ji podváděl a pak ji i "občas trošku nějakou šoupl") a synek nedokončil základní vzdělávání, občas někde pracuje, většinu roku je na pracovním úřadu a teď ho dokonce vyšetřuje Policie ČR.
Takže jestli je toto švédský styl výchovy, pak za sebe říkám: "Ne, děkuji, nechci. Zlatá pravidla a mantinely."
Děkuji za připomenutí.
Marcela

[Pavel Micka]

Dobrý večer, ahoj Marcelo.
Mám podobnou zkušenost, kdy po návštěvě sestřenice mé ženy s dětmi jsme si řekli: „U nás doma již nikdy!!!“ Průběh jejich návštěvy byl velmi, velmi podobný. Ve svém příspěvku jsem zmínil Švédsko nejen pro to, že bylo jedno z prvních zemí, kde zákonem zakázali fyzické tresty. Ale i pro to že jsem našel několik článků o dr. Davidu Eberhardovi (švédský lékař, psychiatr, autor knih), který ve své knize kritizuje současné metody výchovy ve Švédsku a doporučuje návrat k autoritářskému stylu výchovy. (Pro zájemce https://zpravy.idnes.cz/ze-svedu-vyrusta-narod-spratku-d3e-/zahranicni.aspx?c=A131102_143031_zahranicni_dam a https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/sweden/10421246/Swedish-parenting-has-created-nation-of-brats.html )

[Marketa Smrhova]

Dobrý den, po dlouhé době. Téma se rozbíhá už za hranice ČR, což mě velmi zaujalo. Když jsi, Pavle, zmínil Švédsko a ze Švédska je to kousek do Norska, ráda bych znala váš názor o této kauze: https://zpravy.idnes.cz/deti-kauza-michalakova-norsko-dkk-/domaci.aspx?c=A150122_184233_domaci_hv. Sama ji znám pouze zprostředkovanou médii, tak je pro mě opravdu těžké mít objektivní představu o skutečnosti, ale napadá mě v té souvislosti otázka, zda si myslíte, že je to projev rozdílné české a švédské výchovy nebo je v tom něco úplně jiného, mnohem závažnějšího?

[Marcela Soukupová]

Krásné odpoledne, Marcelo. Děkuji za sdílení na vlastní kůži prožité zkušenosti se švédskou výchovou. Pod tvoje motto "zlatá pravidla a mantinely" bych se podepsala, velmi se s tím ztotožňuji. Jenom mě napadá jedna věc, která s tím velmi souvisí a na kterou se nedá dát jednoduchá odpověď. Tady v příspěvcích se o tom už zmínila Markétka. Jedná se o to, když s partnerem nesdílíte stejný způsob výchovy, partner ze zásady neuznává jakékoli fyzické potrestání dětí a když už to partnerce "ujede" a dá dítěti jednu na zadek, dítě si běží stěžovat k tátovi a táta před dětmi mámě vynadá. Myslím si, že obecně by se rodiče měli vzájemně ve výchově před dětmi podpořit, i když se způsobem potrestání nemusí souhlasit. To pak můžu sdělit partnerovi v momentě, až budeme sami. Děti by u rodičů měly vidět a zažívat jednotu v těch důležitých výchovných aspektech, ale někdy je hrozně těžké hledat s partnerem společnou řeč, když mají na výchovu či potrestání tak rozdílné názory a před pořizováním dětí to jaksi opomenuli řešit. Vidíte vy ostatní východisko z tohoto výchovného nesouladu ?
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Vít Lukesch]

Ahoj, reaguji na příspěvek Marcely K. Já bych chtěl předně napsat, že nejsem zastáncem např. té švédské výchovy, jak je tu popisována. To je cesta do pekel. Ani nejsem zarytým odpůrcem fyzických trestů, ty by se však podle mě měly používat pouze v krajních případech, kdy už situace nemá asi jiné řešení. Jak jsem již psal, každý rodič by měl vycítit, kdy je ta určitá hranice překročena a kdy ne. Pokud svoje děti milujete, nikdy je podle mě nebudete trestat bezdůvodně. Jde o to, aby děti nebyly bity za každou hloupost. Neznám přesně legislativu těch zemí, kde jsou zakázány fyzické tresty, ale myslím, že původní myšlenka u nich byla právě ta, aby děti nebyly nepřiměřeně a mnohdy neoprávněně bity. Bohužel se to zvrhlo v to, že se na děti v těchto zemích pomalu nesmí zvýšit hlas, natož se jich nějak fyzicky dotknout, ale jsem přesvědčen, že i tam se najdou rodiny, kde občas nějaká ta facka přiletí, akorát to asi nesmí dělat veřejně. Ono je také možné, že v nejbližší době přijde nařízení z Bruselu a máme tady ten samý zákon…

[Jana Sopovova]

Ahoj, děkuji všem za zajímavé příspěvky. Je bezva slyšet názory ostatních. S výchovou v zahraničí taky osobně trošku bojuji. Po několika letech strávených v cizině mohu říct, že i přesto, že nesouhlasím s fyzickými tresty, tak bych stále preferovala výchovu v České republice než kdekoliv jinde. Ještě dnes si vybavuji ty „vražedné“ pohledy ostatních lidí, jen když jsem na dcerku zvýšila hlas. Fyzické tresty vůbec nepřicházely v úvahu a celková výchova anglických maminek se mi jevila velice benevolentní. Dodnes si pamatuji, jak mi jedna z praktikantek (15 let v té době) v práci vyprávěla, že svou maminku poprosila, aby jí koupila alkohol na večerní party. V Anglii je určité množství alkoholu dovolené už v tak raném věku, takže maminka jí opravdu alkohol (vodku!) pořídila. Pamatuji si, jak jsem tenkrát zůstala stát s otevřenou pusou. Netvrdím, že jsem před dosažením 18 let nezkusila ochutnat alkohol, ale ta představa, že bych si o něj otevřeně řekla svojí mamině, je zcela nereálná Zajímalo by mě, co by na to říkaly úřady v Norsku, to by se asi děti vesele odebíraly:-(
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Markét, děkuji za připomenutí případu paní Michalákové. Už nějakou dobu tento proces sleduji a její situace mi přijde absolutně bezmocná. Je mi úzko, jen když si představím, co všechno musí prožívat. Jsem nesmírně vděčná, že v ČR je odebírání dětí až na úplně posledním místě, že se vše nejprve poctivě prošetří a na základě získaných posudků se dochází k závěrům. Kdybychom měli odebrat dítě pokaždé, kdy je podezření na to, že je týrané, tak je polovina (samozřejmě nadneseně) národa bez dětí. Já své děti sice nebiju, ale i bez toho dokáží v nějakých situacích křičet jako bych je mučila. V případě paní Michalákové si skutečně myslím, že úřady selhaly a že zapomněly na dobro dítěte. Přijde mi doslova nechutné (jak se píše v článku), že nesmí při návštěvě svých dětí ani plakat, aby je svým chováním neovlivňovala, to už z mého pohledu opravdu hraničí s bláznovstvím!
_________________
Jana Šopovová

[Jana Sopovova]

Ještě by mě zajímal váš názor na fyzické tresty v zájmových kroužcích? Manžel jako malý chodil na judo a vyprávěl mi, jak je trenér bil lanem a judistickým páskem, když se nesoustředili a dělali hlouposti. Myslíte, že je to v pořádku? Souhlasili byste s takovým výchovným postupem u vašich dětí? Děkuji, J.
_________________
Jana Šopovová

[Vít Lukesch]

Jani, bití v zájmových kroužcích mi přijde úplně mimo. Nedovedu si představit, že bych dal dítě na nějaký kroužek, který by měl být i jeho koníčkem a tam by ho někdo bil. Vím, že v minulosti byly hranice fyzických trestů někde jinde, byly používány běžně celkem všude. To je zřejmě i případ Tvého manžela. Možná, že v judu je takto chtěli zocelit, dnes už se tak podle mě neděje, takový zájmový kroužek by asi dlouho nefungoval. Děti by do nich měli chodit hlavně za zábavou a rozvíjet své schopnosti a to především dobrovolně. Pokud na kroužku dojde k fyzickému trestání, je to jednoznačně selhání osoby, která ten fyzický trest použije, protože jsou zde velice snadno použitelné jiné druhy trestů, zvláště ve sportu.

[Pavel Micka]

Souhlasím s Víťou, že užívání tělesných trestů ve formě násilí při zájmové činnosti je nesmysl a naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkal, shodou okolností jsem taky chodil kdysi na Judo, nikdy nás nikdo nebil (pokud to někdo dělal, byl možná pod vlivem asijských filmů o bojových uměních, kde se děj většinou bez spousty ran od svého mistra nepohnul dále ), ale těch kliků co jsme museli udělat bylo nepočítaně. Myslím ale, že i kliky za trest jsou fyzickým trestem, nebo ne?

[Pavel Micka]

Dobrý večer,
rád bych vás upozornil na rozhovor s dětskou psycholožkou PhDr. Blankou Pöslovou v Českém rozhlasu Pardubice ze dne 27.04.2017 v názvem Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží: https://pardubice.rozhlas.cz/tolerantni-vychova-nici-detem-hodnoty-jsou-nezvladatelne-zle-a-niceho-si-nevazi-6030723

[Marketa Smrhova]

Chci reagovat na příspěvek Marcely K. ze dne 15. 05. 2018 18:02:17.
Nemám pocit, že Vítek propagoval moderní výchovu, ve které fyzické tresty nemají žádné místo. Ani to sám moderní výchovou nenazval. Spíše připomněl, že účinnost různých trestů či zákazů je velmi individuální a rozhodně neexistují všeobecná pravidla aplikovatelná na všechny děti. Píše o rodičovské intuici, podle které by se měli dospělí řídit. Znepokojuje mne však situace u něj doma ohledně soužití s babičkou a jejími radikálními výchovnými metodami aplikovanými na její vnoučata. Přístup babičky se zcela vymyká přístupům prarodičů v dokumentu, na který nás odkázala Jana dne 09. 05. 2018 22:46:51. Z něj naopak vyplynulo, že zmiňovaní prarodiče v roli rodičů uplatňovali fyzické tresty na své vlastní děti, avšak na vnoučata už ne. Já osobně jsem nezažila a ani nepředpokládám, že by mí rodiče či rodiče partnera vztáhli ruku na naše děti a ani nevím, jak bych na takový konflikt v tu chvíli reagovala. Snad se na tom ve Vítkově případě jako pozitivum dá najít to, že děti si tím ještě více upevní vztah k svým rodičům a budou si jich o to víc vážit?

[Marcela Kopečná]

Dobrý večer všem,
nejprve reakce na Markétku - omlouvám se, že z Vítkovy věty: " Fyzické tresty praktikované na dětech do moderní společnosti nepatří." jsem udělala moderní výchovu. Ale tak nějak mi spojení moderní společnost evokovala moderní výchovu. A soudím, že Vítek zde fyzické tresty popírá - dle mého názoru.
S fyzickými tresty v zájmovém kroužku jste mi vyrazili dech. Se zájmovým vzděláváním mám poměrně bohaté zkušenosti, ale toto slyším poprvé. Je tolik možností, ale bití? Ten dotyčný by neměl pracovat s dětmi!!!
Případ paní Michalákové mne také zajímá, jsem ráda, že jsem v České republice. Případ znám pouze z novin a TV, nevím, nakolik je pravdivý. Ale soudím, že dítě patří většinou k rodičům, pokud nejsou týrány, zneužívány a není jim bráněno v rozvoji a vývoji. A to si myslím, že tento případ nebyl.
Zase si dovolím popsat jeden případ z praxe. Dívenka a chlapec, oba na ZŠ. Matka rozvedená, otec neznámo kde. Matka často střídala "strýčky", péče o obě děti téměř nulová, matka o dětech mluvila hrubě. A hodně hrubě se k nim chovala i na veřejnosti. Přesto ji obě děti velmi milovaly. Chlapec, když dostal bonbóny od jiného dítěte, nikdy je nesnědl, ale poctivě je donesl mamince. Dívenka zase schovávala maso od oběda do kapsy také pro maminku. Oba vždy z každého výletu vezly za téměř všechny peníze dar mamince. Sobě nic, drobnůstku tomu druhému sourozenci. Smutné, že?
Někdy se opravdu divím, co všechno musí některé ty děti unést, s čím vším se musí poprat. Opět cituji J. A. Komenského, neboť ten napsal, že dítky své milé jsou nejdražší svůj klenot. Opatrujme je, chraňme je, milujme je, ale vychovávejme je, jděme jim příkladem.
Dobrou noc. M.

[Vít Lukesch]

Pavle, kliky bych jako tělesný trest nebral, samozřejmě ve sportu, ne když budu chodit na housle . Když jsem v mládí hrál házenou, měli jsme na tréninku jasně stanovená pravidla, a když je někdo porušil, nebo prohrál nějakou soutěž, dělali jsme kliky, dřepy atd. Samozřejmě to nesmí být extrém, že si trenér zasedne na jedince a ten klikuje pořád.
Ještě bych se v reakci na Markétku vyjádřil k naší babičce. Ono je to s ní těžké, je prostě od rány, taková drsnější, nikdy se s ničím moc nemaže. Není to tím, že by byla zlá, ale byla takhle zvyklá vychovávat své děti a teď to praktikuje i na vnoučatech. Ne že by je mlátila hlava nehlava, ale každou blbost řeší třeba jedním plácnutím přes ruce, přes zadek nebo pohlavkem, např. nesedí v klidu u jídla, šup, už jí mají, nebo moc hulákají, šup, další. Takhle třeba 5-6 krát za hodinu. Já fakt nemám problém s občasným oprávněným plácnutím v pravou chvíli, ale tohle je na mě někdy moc. Netýká se to jen našich dětí, k babičce jezdí i další vnoučata a je na nich vidět, že je to u ní moc nebaví. Nechci jí zase zakazovat být s našimi dětmi, to je blbost, zvlášť když bydlíme v jednom domě, je třeba najít nějaký kompromis.

[Marcela Soukupová]

Ráda bych reagovala na Víťu, který popisuje zkušenost s jejich babičkou, která se s vnoučaty opravdu moc nemaže a hodně často jim jednu uštědří. My s manželem řešíme opačný problém. Máme obě babičky tak moc hodné s velkou tendencí dětem ve všech ohledech podstrojovat a rozmazlovat je, až se nám to nelíbí. Děti se chovají často k prarodičům drze, neposlouchají je a ti je za to nepotrestají. Prý babičky jsou tady od toho, aby rozmazlovaly a vychovávat si je prý můžeme doma. Když si děti po týdenním pobytu u babičky přivezeme zpátky, trvá minimálně 2-3 dny, než se děti srovnají, začnou poslouchat, pomáhat a říkat děkuji a prosím. Já osobně bych uvítala, kdyby i u prarodičů platila stejná pravidla, jaká máme doma. Ale ani po 10 letech přemlouvání a argumentů se nic nezměnilo. Jak jsem již uvedla v jednom z předchozích komentářů, každý extrém škodí a asi bývá nejlepší zlatá střední cesta - i v té výchově.
_________________
Marcela Soukupová, studentka PVČ

[Marcela Kopečná]

Dobrý večer všem,
ráda bych reagovala na vaše zkušenosti se svými babičkami. I já mám obě babičky, které své vnoučky -podle mne - rozmazlují. Nejprve jsem s tím hrubě nesouhlasila, ale postupně jsem přišla na to, že je to dobře. Jsem šťastná, že mezi nimi jsou báječné vztahy, že je kluci mají, že je rádi navštěvují. A pozoruji, že to není ze zištných důvodů. Myslím si, že postupně, jak brali rozum, si uvědomují, že tu ty babičky nemusí být dlouho a že si je tedy chtějí užít. Vždy mne dojme, když přijedeme ke "staré babi" = jejich prababičce, která už hůře chodí, ale společnou návštěvu oblíbené cukrárny si nechce nechat ujít. Babi si odmítne vzít chodítko a kluci si ji vezmou každý za jednu ruku, zaklesnou si ji mezi sebe a vedou si ji do cukrárny. Tam ji obskakují, dobírají si ji. A babi omládne. Je fakt, že jim každému občas strčí do kapsy stokorunu. Kluci se brání, ale babi jinak nedá. A já jen doufám, že se takhle budou chovat i ke mně až budu stará. Já vím, že jednou budu svá vnoučata také hrozně rozmazlovat!!!
Já vím, že se pak musí vracet zase do "normálu", ale buďme rádi, že kromě nás je miluje ještě někdo další.
Vítku, četla jsem krásný citát od Janusze Korczaka pro babičku Tvých dětí: "Nečekejte, že vaše dítě bude takové jako vy nebo takové, jaké vy si přejete. Pomozte mu stát se nikoli vámi, ale sebou." Ale mám obavu, že už ji nepředěláš, že toto chování je v ní. A víš co? Je super, že Ty si její nesprávné chování uvědomuješ a nechceš být takový jako ona. Třeba to naučilo Tebe přemýšlet nad jiným chováním. Jen je mi líto Tvých dětí. Třeba si také uvědomí, že se ke svým vnukům nebudou nikdy chovat jako babička k nim.
Dobrou noc. M.

[Marketa Smrhova]

Dobrý večer, trošku z jiného soudku. Chtěla jsem najít nějaké statistiky, výzkumy ohledně fyzických trestů dětí. Není to vůbec jednoduché. Chápu proč. Kdo svému dítěti občas nějakou výchovnou uštědří, asi by to stejně nerad ventilovat na veřejnosti. Nicméně taková studie se dělala například v USA na University of Texas. Její autoři ji vypracovali na základě údajů o 160 000 dětech. Údaje byly shromážděny v průběhu 50 let. Studovala se pouze jedna část fyzických trestů - plácání. To bylo definováno jako ,,trestání dětí pomocí otevřené dlaně na zadní část těla”. Studie byla zveřejněna v odborném časopise Journal of Family Psychology. Hlavní autorka práce Elizabeth Gershoff v ní došla k závěru, že ,,naplácání je spojené s neúmyslnými škodlivými následky a naopak není spojené ani s krátkodobým ani dlouhodobým zvýšením poslušnosti - což je cíl toho, když rodiče tento způsob trestu používají.” Autoři také hovořili o tom, že plácání způsobuje přesný opak toho, co si od jeho použití rodiče slibují. Výzkum také prokázal, že čím častější a silnější bylo u dětí používání plácání jako trestu, tím častějí se u nich ještě v dospělém věku objevovaly nějaké prvky antisociálního chování či duševních problémů. Ti, kteří byli hodně biti v mládí, sami v roli rodičů používali naplácání jako trest vůči vlastním dětem. Postoje vůči tělesným trestům se tedy přenáší v rámci rodiny.
Plácání je však nejrozšířenějším fyzickým trestem na světě, který rodiče aplikují k výchově svých dětí. Dle zprávy UNICEF ho alespoň někdy využívá asi 80 procent rodičů na celém světě.
V této souvislosti mě napadá např. problém šikany - myslíte si, že kdo šikanuje, to dělá proto, že vlastně nezná fyzický trest a tím pádem si neuvědomí, že to může bolet? A nebo naopak šikanují více ti, kteří byli sami biti?

[Marcela Kopečná]

Dobrý večer všem,
Markétko, nadhodila jste zajímavý problém, nad kterým tu už chvilku přemýšlím. Snažila jsem si vybavit někoho, kdo šikanoval druhé. A vzpomněla jsem si na jednoho chlapce, který byl ve čtyřech letech adoptován. Z původní rodiny byl odebrán právě pro fyzické týrání ze strany rodičů, předán do péče prarodičů a tam se stalo to samé. Od čtyřech let žije u pěstounů. Nějaký rok bylo vše v relativním pořádku s drobnými prohřešky, ale v posledním roce si děti na chlapce stále více stěžují, že jim ubližuje. Jedná se o fyzicky slabší děti než chlapec. A dělá to velmi rafinovaně,aby ho nikdo neviděl. Bohužel to pěstouni odmítají řešit, naopak vinu svalují na ty druhé děti.
Nemohu soudit z jednoho případu, ale domnívám se, že ten, kdo zažil týrání, bití, ubližování, v tom bude pokračovat, že mu to přijde normální. On totiž pravděpodobně nezažil pocit lásky. Neví, že takové jednání je "nenormální". Domnívám se, že je to jeden z možných spouštěčů šikany.
(Bohužel musím odeslat, zuří tu bouře a právě vypadl proud. )
Dobrou noc.
PS: Velmi zajímavý výzkum, děkuji za něj.

[Jana Sopovova]

Markét, moc děkuji za zajímavý příspěvek a opravdu dobrou otázku. Správnou odpověď bych se také moc ráda dozvěděla... Často přemýšlím, proč vlastně děti šikanují, co je k tomu vede a jak své vlastní děti před šikanou ochránit. Myslím si, že takto nepříjemná zkušenost by je mohla poznamenat na celý život... Troufám si říct, že „bití či nebití“ nemusí zákonitě souviset s důvodem šikany. Z mého pohledu jsou děti, které šikanují nějakým způsobem nešťastné, zakomplexované. Možná mají špatné rodinné zázemí či psychické problémy a mnohdy se mohou potýkat s vrozenou zvýšenou agresivitou. U dětí se často setkáváme se závistí, což rovněž může vést k šikaně. Některé děti nemají od rodičů jasně vymezené „hranice“ a to pak může mít negativní vliv na jejich vývoj. Faktorů, které zapříčiňují šikanu je proto podle mě více. Nicméně abych se vrátila zpátky k tvé otázce, sama bych se spíše přikláněla k názoru, že hodně „bité“ děti mají pravděpodobně větší tendenci k šikaně, jelikož je to pro ně způsob, jak svou bolest a agresi „ventilovat“ ven...Jak to vnímáte vy? Hezký večer, J.
_________________
Jana Šopovová

[Marcela Kopečná]

Dobrý večer všem,
dnes jsem si listovala poměrně starou knihou Doc. PhDr. Zdeňka Matějčka, CSc. "Rodiče a děti", nakl. Avicentum, zdravotnické nakladatelství, n. p. v roce 1989 a našla jsem tam zajímavou kapitolu o umění trestat a odpouštět.
Ráda bych kousek citovala: " Odměna a trest jsou základní výchovné prostředky. To znamená, že jejich pomocí máme dítě vést k určitému výchovnému cíli. Účelem trestu tedy v posledních důsledcích není hříšníka potopit, ale vytáhnout! A nástrojem k tomu je - odpuštění! ...
Odpuštění není odměna, ale je to osvobození od napětí z prožité viny, od napětí z očekávaného nebo už prožitého trestu. Je to akt smíření. A jako každé osvobození vzbuzuje i odpuštění kladný cit k osvoboditeli. Pak teprve se může stát, že dítě má trestajícího otce či matku rádo a že každé další své provinění bude prožívat současně jako touhu po nápravě, po usmíření a po lepším chování do budoucna.
I tady ovšem musíme varovat před krajnostmi. Nikdy nic neodpustit znamená jednat necitelně, nelidsky, nevýchovně. To jen vytváří propast mezi vychovatelem a dítětem. Vždycky všechno a hned odpustit by znamenalo ztrátu autority a ztrátu možnosti dítě vést. A tak tedy i zde rozumová úvaha a porozumění pro individuální vlastnosti dítěte nám budou nejspolehlivějším vodítkem." (s. 186)
Nechci se ptát, zda odpouštíte. Odpouštíme, tím jsem si jistá. Spíš by mne zajímalo JAK? Řeknete svému synkovi, že dnes dostal pohlavek za to rozbité okno, ale nyní jste mu už odpustili a teď to vidíte také tak, že to opravdu byla nešťastná souhra okolností? My doma o prohřešcích spíše mluvíme, snažíme se dobrat nějakého konce, kluci se omluví (většinou a už také poznáme, kdy to myslí upřímně), s manželem si podají ruce a moje oblíbená věta je: "Fajn, obracíme stránku a jedeme dál."
Jak tedy končíte vy výměnu názorů mezi vámi a dětmi, popř. co děláte, když od vás dostane potomek jednu výchovnou? Jak odpouštíte?
Dobrou noc. M.

[Marketa Smrhova]

Zdravím, vypadá to, že už jsme tu zůstaly jen my 3… Díky, Marcel, za citaci. Je to opravdu k zamyšlení a má to velkou logiku. Ještě než jsem si přečetla tvou otázku (mimochodem, prosím také o tykání..), hlavou mi problesklo to samé - jak vlastně odpouštím já sama svým dětem? Upřímně řečeno, ani nevím. Většinou to také tak nějak skončí tím, že se děti omluví, ale že bych specificky řekla “odpouštím ti”, to asi ani ne, spíš to tak nějak vyplyne z mého chování a postoje k nim. Syna trestám většinou tím, že mu nepovolím hru na iPadu. Dle závažnosti ,,přestupku” od 1 dne až třeba celý měsíc. Ovšem když je to dlouhodobější zákaz, tak postupně třeba ,,odpouštím” den, dva, pokud vidím, že se snaží nebo když udělá něco mimořádného, odpustím třeba i týden. Mám ale dojem, že tu souvislost stále tak nějak nechápe, jelikož okamžitě po vyslovení zákazu škemrá a vyžaduje, abych mu to hned odpustila…
Marcel, jak jsi psala o těch sourozencích na ZŠ, jejichž matka byla rozvedená a chovala se k nim hrubě, myslíš si, že v jejím vztahu k dětem také hraje roli to odpuštění? Že právě proto děti tu maminku tak milovaly? Nebo v tom je něco úplně jiného? Každopádně smutné to je. Obecně je mi dětí většinou mnohem víc líto než dospělých.
A ještě bych se tak trochu vrátila k té šikaně. Marcel, ty jsi se ve své praxi jistě s pár příklady již setkala, sama jsi psala o tom chlapečkovi v pěstounské péči, já znám případy spíš zprostředkovaně a pokaždé mi to zapadá do souvislosti s bitím doma. Šikana je forma agrese. „Zvláště účinnou „školou“ agrese bývá, když je dítě doma krutě trestáno, nebo i bezdůvodně týráno a vidí, s jakým uspokojením přitom rodiče prosazují svou moc.” (P. Říčan: Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí). Dle Říčana se však nemá dětem vnucovat, že prát se je špatné. Děti se musí naučit umění bránit se, aby z nich nebyly bezbranné oběti. Šikana jako forma agresivního chování není výsadou sadistických, nemocných lidí. Dle některých odborníků šikanují značně egoistické a egocentrické osoby.


[Marcela Kopečná]

Dobré sváteční dopoledne,
Markét, děkuji za Tvoji zkušenost s odpouštěním. Domnívám se, že je to super přístup - zvlášť se mi líbí, že když je synek hodný nebo něco udělá nad rámec svých povinností, zkracuješ trest. To mi přijde úžasné, protože synek má možnost se poučit, že konat dobro přináší své plody, potažmo výhody. Teď mne napadá, že jsme tady vůbec neprobírali odměňování, ale to by bylo asi na další diskuzi. Ano, někdo může namítnout, že to také není správné, že v dětech pěstujeme jistou "vyčuranost" (strašně moc se omlouvám za tento výraz, ale vůbec mne nenapadá jiný) - něco provedu, tak zase si to něčím "vyžehlím" a bude to OK. Je to sporné, ale já osobně se snažím o to, aby moje děti a moji svěřenci věděly, že když něco vykonají správně, čeká je odměna - ať je to úsměv, pochvala, poděkování, drobný bonbón... Záleží na situaci.
Další problém, který mne ještě k trestání napadá, že jako rodiče, vychovatelé, učitelé musíme být důslední. Že i při trestání, zákazech musí existovat jistá pravidla, která by měla znát obě strany. V knize Václava Mertina "Výchovné maličkosti" jsem narazila na zajímavou myšlenku: "Dospělí vědí, že rodiče řadu výhrůžek, varování či hrozeb nemyslí vážně, že leccos říkají jen tak, nebo dokonce jako legraci. Jenže není důležité, jak to myslí rodiče, ale jak to chápe a přijímá dítě." A co potom chudák dítě? To má ze všeho v hlavě takový zmatek. Někdy mu projde větší "lumpárna" a někdy je za mnohem menší fyzicky či psychicky potrestáno.
Neudělala jsem si z domova ani ze školky policejní školu jako ji známe z amerických filmů, ale je několik pravidel, které děti dodržují a pozor - máme pravidla, podle kterých se chováme i my, dospělí.
A s tím souvisí reakce na Janinu - "Některé děti nemají od rodičů jasně vymezené ´hranice´a to pak může mít negativní vliv na jejich vývoj." Jani, to mi mluvíš z duše! Jak je to pravdivé. Zase se opřu o svá léta praxe - hranice ve výchově mizí, ale děti mantinely potřebují a dokonce milují. Je to jejich jistota. A zase z praxe - poznáme zralost předškoláka, jestliže si sám uvědomí, že domluvená pravidla či hranice překročil a že se snaží, aby se to více neopakovalo. Pak dítě pochválíme a nezlobíme se, že
např. Pepíček udeřil Mařenku.
Přeji nám všem, abychom ty hranice nastavovali tak, aby z našich potomků i svěřenců vyrostli slušní lidé.
Krásný den. Marcela K.

[Marcela Kopečná]

Dobré odpoledne,
zjistila jsem, že jsem neodpověděla ještě na jednu otázku Markétce a to ohledně "zvláštně milovaných" sourozenců a odpuštění ze strany jejich matky. Přemýšlím již několikátý den nad tím, proč si vlastně tato matka zaslouží lásku svých dětí, proč jí nosí dárečky a dělají vše, aby se jí - pokud možno - co nejvíce zavděčily. Psala jsem, že se tam často střídali strýčkové a z jejich vyprávění vím, že pohlavky či plácnutím na zadní část těla strýčkové nijak nešetřili. A matka je tolik nebila, asi proto ji měly rády. Ty dárky mi přišly jako prosba (možná až škemrání) o projevení přízně, lásky. Nevím, ale nezdá se mi, že by tato matka dokázala někdy odpustit.
A ještě se vrátím ke knize Výchovné maličkosti od Václava Mertina, kde mne zaujala ještě jedna myšlenka k našemu tématu. Ano, existuje šikana mezi dětmi, o ní se hodně hovoří. Ale V. Mertin píše, že děti jsou často šikanovány nejbližšími dospělými osobami - rodiči a učiteli. Kromě fyzického týrání, které naprosto odsuzuje a doslovně píše: "... to je vždy zavrženíhodné chování bez plýtvání prostoru knížky pro jeho popis a rozbor." Popisuje zde jemnější formy, které mohou mít až devastující účinek - aktivní odpírání lásky, nemluvení s dítětem, vyvolávání pocitů viny, ironie, výsměch, sarkasmus, ponižování, vyhrožování brutální odplatou, zveřejňování intimností a dětských tajemství a vystavování situacím, kterým se dítě nemůže bránit a ze kterých nemůže uniknout.
V. Mertin na s. 209 píše: " Dítě se jen velmi těžko může dospělým bránit přiměřenými prostředky. Často pak volí mechanismy, které mu umožní přežít, ale nejsou příliš výhodné - utíká do nemoci, problém popírá, je agresivní, mstí se na slabších, je pasivní, lhostejné."
Neříkám, že jsem některý z výše jmenovaných "trestů" nikdy nepoužila. Jenže jak jsme se všichni shodli - záleží na situaci, na četnosti a hlavně na míře. Pak by mělo následovat odpuštění a ujištění, že máme dítě rádi.
U sourozenců popsaných výše se domnívám, že oni problém popírají. Doufám, že s přibývajícím věkem "prokouknou" a tento styl "výchovy" nebudou praktikovat u svých potomků.
Hezký večer. Marcela K.

[Lenka Vernerová]

Dobrý den, ráda bych se jen krátce připojila k této diskuzi. Je fajn vidět, že se všichni nakonec shodují, že výchova má být přiměřená a uměrná věku dítěte. Mám více než desetiletou praxi ve školství, tam je opravdu nutné poradit si jinak než plácnutím nebo plesknutím. Další košatou zkušenost mám s výchovou 4 nyní již dospělých dětí. Nejstarší slečna byla plácnuta občas, nejmladší skoro nikdy, zato temperamentní hoši občas dostali s láskou pěkně naplácáno. Jak prohlásil starší z nich, (který nyní končí studium učitelství) :"Nemám pocit, že by mne fyzické tresty něčím traumatizovaly, možná tak tím, že jsem dobře vychovaný".Samozřejmě souhlasím. že čím je dítě starší, má se více a více používat jiných výchovných prostředků. Ovšem musí být nějaký základ na kterém se dá stavět.

[Lenka Vernerová]

Ještě mne k tomuto tématu napadá, že bít či nebít, je někdy opravdu Být či nebýt. Některé rádoby nové a moderní teorie výchovy nejenže zakazují, ba přímo kriminalizují tělesné tresty, ale kriminalizují jakékoli zákazy, příkazy a vymezení hranic dítěti. Dítě si má svojí zkušeností na vše přijít samo:"Chceš milé dítě běhat bosé ve sněhu?, Tedy běhej, ona tě zkušenost poučí." Nebo maminka vysvětluje v dlouhém monologu, co by se mohlo stát, když vběhneme jen tak do silnice, jenže dítě je zvyklé si vše vyzkoušet -a co potom, když to řidič neubrzdí?

[Pavel Micka]

Dobrý den,
pozorně jsem si přečetl všechny příspěvky a možná je na čase nějakým způsobem shrnout uvedené informace. Zkusme tedy vytvořit několik doporučení (jakési desatero, případně patero) pro zdárnou výchovu vlastních, nebo cizích potomků. Za mě tedy:
- Při výchově užívat zdravý rozum.
- Vyhýbat se extrémům (ve všech směrech).

[Marcela Kopečná]

Dobrý den,
výborný nápad, Pavle.
Já přidám "svoji trošku do mlýna":
3) Umět odpouštět a nestydět se dát odpuštění najevo.
4) Vychovávat s láskou (pozor na "lásku opičí").
5) Pamatovat si, že nikdo nejsme dokonalý a sami chybujeme.
6) Být důslední.
7) Pokusit se nikdy nezradit své dítě.
Nevím, zda bude tato debata ještě pokračovat. Ráda bych vám všem poděkovala za vaše příspěvky, mnohé z nich mne donutily k zamyšlení a rozšířily mi obzor.
Přeji mnoho osobních i studijních úspěchů.
Marcela K.

[Lenka Vernerová]

Milá Marcelko, zcela souhlasím. Dospělák, ať už je to rodič nebo pedagog by měl umět přiznat svoji chybu, omyl, to že někoho třeba potrestal neoprávněně.
A umět požádat dítě o odpuštění je někdy velmi těžké, ale stojí to zato! Mám s tím velmi dobré zkušenosti jak u vlastních dětí, tak v pedagogické praxi.