[Ríša Macků]

Hezky den, zde prosim vkladejte prispevky o Vasich jednotlivych filozofickych setkanich. Prispevky by mely mit nasledujici strukturu:

- datum a info o tom o kolikate setkani/hodinu jde
- cil setkani
- struktura setkani - planovana vcetne casove dotace
- struktura setkani - skutecna vcetne casove dotace
- Co se podarilo, co se naopak nepodarilo a chci pred tim varovat.

Strukturou se rozumi strucny popis aktivit - jejich zamereni, didakticky/filozoficky/... cil.
V pripade, ze doslo k zformulovani nejakych otazek (na zaklade precteni pribehu), pak by soucasti prispevku mel byt i soupis techto otazek.

Bylo by dobre strukturu prispevku dodrzovat nejen obsahove, ale i graficky - aby to nebyl dlouhy jednolity text, ale pekne rozdelene a oznacene jednotlive casti.

V pripade, ze byste meli nejakou otazku do diskuse zde na foru, pak je nejlepsi ji polozit v sekci "2015/2016 praxe - všeobecná diskuse". Tato sekce (v rámci vlákna "FPD v neformálním vzdělávání: praxe studentů JU") je určená pro sdílení dojmů všech letosnich praktikantu. Je to i sekce, kde se budeme snazit pravidelne odpovidat ja s Petrem, popř. Ludmila Muchova a další.

PRO ZASLÁNÍ NOVÉHO PŘÍSPĚVKU KLIKNĚTE NA TALČÍTKU "ZASLAT ODPOVĚĎ" (NIKOLIV NOVÉ TÉMA)

[Jana Cholevová]

8.12. První setkání
(konkrétně s filozofií pro děti, třídu již znám od první třídy a děti se znají navzájem)
Cíl setkání: seznámení se s „filozofií pro děti“
Plánovaná struktura:
1. Stanovení pravidel pro „Chvilku s Myšlenkou“ (20 minut)
- Žáci sami stanoví, za jakých podmínek by si dokázali představit spolupráci, společný dialog, aby se cítili dobře a mohli „pracovat“
- V kruhu
- Napsat nápady na plakáty na zemi (vyhodnocení společně v kruhu)
2. „Vyzkoušení“ pravidel v praxi (15 minut)
- Nabídnout otázku „Je důležité přemýšlet? (pokud ano, proč, pokud ne, proč)
- Krátká diskuze v kruhu
3. Zhodnocení (5 minut)
- Zhodnocení co se líbilo, co ne, jak se dařilo dodržovat pravidla
Skutečná struktura:
1. Stanovení pravidel pro „Chvilku s Myšlenkou“ (20 minut)
2. „Vyzkoušení“ pravidel v praxi (15 minut)
3. Zhodnocení (5 minut)
Reflexe setkání:
Děti jsou zvyklé spolu hodně hovořit, otevřeně a o všem. Obávala jsem si, jestli je nebude zavedení „Chvilky s myšlenkou“ nudit. Dětem se líbilo, že si mohou sami tvořit pravidla (ještě jiná než mají ve třídě, která si také tvořily děti samy).
Při otázce, zda je důležité přemýšlet padaly zajímavé návrhy. Děti se často obracely na mne, abych jejich tvrzení potvrdila nebo vyvrátila, což jsem nedělala (jako i ve třídě, pokud se nejedná přímo o učivo) ,ale snažila jsem se pouze shrnout řečené, aby mohl reagovat někdo další a ne já.

[Jana Cholevová]

15.12. Kio a Ali – úvod
Cíl setkání: Představení příběhu žákům
Plánovaná struktura:
1. Zamyšlení se nad tím, kdo je Kio a kdo je Ali (10 minut)
- Děti si sami napíší, či namalují, kdo je podle nich Kio a kdo je Ali
2. Přečtení vybrané části příběhu (začátek – úvod) (5 minut)
- Čtu vybranou pasáž
3. Porovnání našich představ s příběhem (10 minut)
- Děti si povídají o svých představách a o tom, co je překvapilo.
Skutečná struktura:
Odpovídá struktuře plánované
Reflexe setkání:
Žáci byli zvědaví a nechtěli nejdřív sami přemýšlet o tom, kdo to je. Chtěli, abych jim hned všechno řekla. Po vysvětlení všichni buď napsali, nebo namalovali, jak si Kia a Ali představují.
Když byli hotoví, otočili své papíry, pohodlně se usadili, nebo uložili na koberec a poslouchali, co čtu. Měli tendenci už v této fázi porovnávat NAHLAS své představy s tím, co jsem četla. Řekla jsem jim, že jim na to pak dám dostatek času a ať poslouchají.
Při samotném porovnávání bylo zajímavé pozorovat, jak každý z nich hájí svůj popis, či obrázek. Zřejmě se budeme muset mnohem více soustředit na to, abychom si druhého vyslechli a zkusili pracovat i s jeho myšlenkou.

[Jana Cholevová]

12.1. Kio a Ali – Vyzkoušení argumentace
Cíl setkání: Žáci si vyzkouší argumentaci
Plánovaná struktura:
1. Úvod (2 minuty)
2. Přečtení vybrané části příběhu (3 minuty)
3. Krátké povídání (max. 10 minut)
- Jaké je to být zvířetem? (kočkou)  je to lepší nebo horší než být člověkem?
4. Vyzkoušení si argumentace v párech (10 minut)
- Jeden z páru je člověk, druhý je kocour. ) Úkolem je přesvědčit toho druhého, že být kočkou nebo člověkem je lepší. Musí se používat k přesvědčení jen věci, které jsou možné a pravdivé.
5. Reflexe (15-20 minut)
- Co bylo lehké, co bylo pro koho těžké, co bylo zajímavé. Jak se kdo cítil (dobrovolné).
Skutečná struktura:
Vše proběhlo podle plánu, musela jsem hodně hlídat čas u bodu č. 4., děti by s gustem diskutovali dále. Ale na zkoušku to stačilo.
Reflexe setkání
Na začátku povídání o tom, jestli je lepší být zvířetem nebo člověkem většina dětí říkala, že zvířetem (nemusí chodit do školy). Jedno z dětí namítalo, že si jen tak něco v obchodě nekoupí, že mu nikdo nerozumí a že nemá ani penízky. Strhla se vlna nápadů, co všechno kočka nemůže (z toho, co oni považují za běžné ve svém člověčím životě). Následně se povídání vrátilo k tomu, co naopak kočka nemusí a člověk ano. Potom zase, co kočka musí a člověk ne. (Velice zajímavé vidět, jak děti vnímají svět.) Následného úkolu, tedy vyzkoušení si argumentace jeden proti jednomu, se zhostily děti s velkou chutí. Obávala jsem se, že jejich přesvědčování sklouzne k ponižování „člověka nebo kočky“, k čemuž nakonec nedošlo. V závěrečném povídání (úplně nakonec) jsem se neudržela a zeptala se také na to, jestli někoho nenapadlo, že by mohl vyhrát, když toho druhého „bude shazovat“. Děti mi na to jen řekli, že to by nebylo fér a kdo by to dělal, by byl zlý.

[Jana Cholevová]

19.1. Kdo je to kamarád?
Cíl setkání:
- Procvičení naslouchání
- Přiblížení rozdílnosti významu slov (rozvoj komunikace)
Plánovaná struktura:
1. Kdo je to kamarád? (20-30 minut)
- Kresba a samostatné zamyšlení, pár bodů napsat (5 minut – 10minut)
- V návaznosti na část debaty z minulého setkání, jsem zvolila téma „kamarád“. Zároveň je toto téma velice aktuální v celé třídě
2. Reflexe (5-10 minut)
- Každý pro sebe (může a nemusí si napsat) – napadají mě otázky?, jak se cítím?, jak vidím ostatní?, kdo je pro mne tedy kamarád
Skutečná struktura:
Povídání trvalo déle, než jsem plánovala a bylo nutné zkrátit reflexi.
Reflexe setkání
Děti si navzájem sdělovaly, co pro koho znamená kamarád. Někteří mají velký problém „udržet se“, když s někým nesouhlasí a stává se, že okamžitě reagují hlasitým „NENE“. Navrhla jsem, že to zkusíme neříkat a že místo toho zvedneme jen krátce ruku – nikoho tím nepřerušíme a zároveň dáme najevo, že máme co dodat. Děti souhlasily a snažily se i toto nové pravidlo dodržovat. Do této debaty se děti zapojovaly nejdříve dobrovolně, ale musela jsem je požádat, aby nám k tomu řekl každý něco. (nemuseli v kruhu za sebou, ale aby každý za to sezení mluvil). Bylo pozoruhodné, jak děti vnímaly, kdo ještě nehovořil a samy se ptaly (jmenovitě), jestli k tomu nechce dotyčný něco říct.
Když jsme se ohlédli zpátky, děti říkaly, že jsou rádi, když je někdo poslouchá a povídá si s nimi. Také jedno z dětí řeklo, že je rádo, že ví, že ostatní si třeba o tom, kdo je kamarád, myslí něco jiného a že je dobré si to říct. Jedna holčička by prý raději psala do písanky – je to jednodušší než přemýšlet, kdo je kamarád.

[Jana Cholevová]

26.1. Potřebujeme počítačové hry?
Cíl setkání: Rozhovor o volném čase – námět k zamyšlení
Plánovaná struktura:
1. Nechat vysvětlit, o čem chtějí hovořit (přenechat vedení dětem)
2. Rozhovor o počítačových hrách a jiných volnočasových činnostech
Neměla jsme naplánované časové úseky, ani preciznější rozplánování. Chtěla jsem zkusit, jak vše proběhne bez textu, bez mého vstupního impulzu atd.
Skutečná struktura:
Viz reflexe. – rozhovor dětí na 45 minut a chtěly více (bohužel ve škole, poslední hodinu, to možné nebylo)...
Reflexe setkání
Původně jsem měla v plánu až téma příštího setkání, ale děti samy přišly den předem, jestli bychom si nemohli povídat o počítačových hrách. Sice to asi myslely tak, že by říkali, kdo co hraje atd., ale já jsem souhlasila a trošku to překroutila Nejdříve jsem děti nechala, aby všem vysvětlili, o čem si chtějí povídat (fungovalo to lépe než úvodní text!). Pár chlapců a asi dvě děvčata si začali mez sebou povídat o tom, která hra je baví a do jaké úrovně došli… Jinou holčičku to povídání zřejmě nudilo, chvíli se ošívala a nakonec se osmělila a řekla, že ona ani neví, o čem tam mluví a že jí to nebaví. Ona že počítačové hry nehraje a že je ráda. Přidalo se pár dalších dětí. A k mému překvapení jeden chlapeček přišel s tím, že on nepotřebuje počítač, že je radši venku a s kamarády, než s nějakým strojem. Tak se ty dvě skupinky chvíli dohadovaly a pak si všimli, co všechno jsem za tu chvilku zaspala na plakát na zemi. Chvíli si to četli. Začala diskuse o tom, proč vlastně ty hry hrajeme. Co nás k tomu tolik táhne, když máme rádi i malování, knížky a jiné věci. Proč si sedneme raději k pc nebo k televizi. Tím bohužel debata musela skončit. Podle rozhovoru s paní vychovatelkou z družiny, děti pokračovaly ještě tam, dokonce i s ostatními dětmi z družiny.

[Jana Cholevová]

2.2. Co člověk musí?
Cíl setkání: Žáci vytvoří plakát o tom, co musíme a co jen chceme.
Plánovaná struktura:
1. Přečtení básně – „co všechno musí dělat jaro“ (2 minuty)
2. Navázání krátkým povídáním v kruhu na téma „Co všechno musím dělat já“ (10 minut)
3. Tvorba plakátů ve skupinkách – „Co všechno člověk musí“ (30 minut)
Skutečná struktura:
Odpovídá struktuře plánované, jen diskuse trvala kratší dobu, asi 5 minut. Děti byly nějaké unavené.
Reflexe setkání:
Po tomto setkání nebyla provedena reflexe s žáky, což mě velmi mrzí. Domnívám se, že ohlédnutí se a zhodnocení jako pravidelná součást krásně uzavře setkání a může i podnítit k dalšímu zamyšlení se.
Plakáty se dětem povedly a byly vystaveny na chodbě u družin. Bohužel nevím, co se s nimi stalo dále, nedopátrala jsem se jich. Důležité je vědět, jaké prostředky chci dát dětem k tvorbě plakátu k dispozici a musím být připravené (případně můžou něco donést i děti). Nevybavenost ruší – děti se soustředí na to, co nemají a ne na téma samo o sobě. My jsme měli málo fialových pastelek (velký problém). Přišlo mi, jako by práce v menších skupinkách, které jsem rozdělila pomocí počítačové aplikace náhodně, byla pro děti snažší.

[Jana Cholevová]

9.2. Kio a Ali (12- 15)
Cíl setkání: Žáci se naučí pokládat otázky k diskusi.
Plánovaná struktura:
1. Čtení textu (5 minut)
2. Vymýšlení a formulace otázek (15 minut) – žáci si ve skupinkách najdou část textu, která je zaujala, a pokusí se formulovat otázku, o které by si rádi povídali.
3. Povídání si o vybrané otázce (10 – 15 minut)
Skutečná struktura:
1. Čtení textu (5 minut)
2. Vymýšlení otázek (10 minut)
3. Formulace otázek (10 minut)
4. Povídání si o vybrané otázce (10 minut)
Reflexe setkání:
Po nějaké době jsme se vrátili k textu. Tentokrát text četli žáci sami, po odstavci. Při vymýšlení otázek byli žáci dost rychlí, až na jednu skupinku. Otázky byly psány na velké papíry (A3), kde byla i jména lidí ve skupince. Ty se následně připevnili magnetem na tabuli. Všichni společně jsme se následně museli ale doptávat, zda otázku správně chápeme a popřípadě, jak bychom ji položili, abychom pochopili její obsah. Pro žáky bylo obtížné se zamýšlet nad tím, jak co říci lépe (nebo se jim nechtělo).
Žáci si stanovili 5 otázek k výběru:
- Jak trávíme prázdniny?
- Proč máme domácí mazlíčky?
- Je zvíře kamarád?
- Proč se jmenuje kocour Filip?
- Má Kio radši Filipa než dědečka?
Do obsahu otázek jsem vůbec nezasahovala, bylo to ovšem těžké. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, čeho všeho si děti všímají. Vybraná byla otázka „Je zvíře kamarád?“. Ale dětem se nelíbilo, že se vybírá jen jedna otázka a že zrovna ta jejich „nevyhrála“. Zabrousili jsme zpět k tomu, kdo je pro nás kamarád, což bylo rozšířeno o zvířata.

[Jana Cholevová]

16.2. Co všechno vlastně potřebujeme?
Cíl setkání: Žáci se zdokonalí v následování určených pravidel.
Plánovaná struktura:
1. Krátký úvod – video – Pověst o založení Prahy (10 minut)
2. Brainsotrming – co lidé v době založení Prahy měli a co ne (v porovnání z dnešní dobou) (10 minut)
3. Volné psaní – Bez čeho bych nemohl/a žít? (5 minut)
4. Rozhovor o tom, kdo co potřebuje, jestli to opravdu potřebuje (co potřebuji a co jen chci) (15 minut)
5. Konečné zamyšlení – každý řekne jednu věc, kterou si ze dneška odnáší. (5 minut)
Skutečná struktura:
Více méně odpovídala zamýšlené, jen volné psaní trvalo o pár minut déle a rozhovor o to kratší dobu.
Reflexe setkání:
Nejprve jsem se obávala propojení běžných „školních“ záležitostí s filozofií pro děti, ale nakonec se to ukázalo jako velice vhodné. Překvapilo mě, že děti, zmiňovaly, že by nemohly žit bez her, bez oblečení atd. a jen dvě zmínily, že by nemohly žít bez rodiny, kamarádů. Všechny děti vzpomínaly vodu, jídlo, teplo a světlo. O tom, jestli by se dalo žít bez ostatních lidí, se mluvilo většinu času. Nakonec bylo pěkné sledovat, co si vlastně každý z té chvilky povídání odnáší. Někteří říkali, že znovu vidí, že je důležité si věci vysvětlovat a nebrat vše jen podle sebe. Padly i výroky typu „Odnáším si to, že dřív lidi neměli internetový hry.“ Já se při každém setkání učím co nejméně zasahovat do diskusí. Děti si pomalu zvykají, že já nejen ton, kdo má poslední slovo a kdo všechno ví.

[Jana Cholevová]

23.2. Říkám, co si myslím?
Cíl setkání: Žáci si vyzkouší porozumění druhému
Plánovaná struktura:
1. Úkol – namaluj cokoli chceš (zvíře, obludu, rostlinu, …), vedle napiš popis toho, co jsi namaloval tak, aby ho podle popisu dokázal namalovat někdo jiný. (10 minut)
2. Jeden čte nahlas svůj popis a ostatní (BEZ OTÁZEK) namalují, co dotyčný říká. Nakonec si obrázky porovnáme. Pisatel sám řekne, jestli některý obrázek odpovídá tou, co by to mělo být. Ostatní pak mohou říct, jaké informace jim chyběly, nebo jak by se jim malovalo lépe. (20-25 minut)
3. Reflexe – jaký význam mělo podle mě dnešní setkání (posezení)?
Skutečná struktura:
Naprosto odpovídala struktuře plánované.
Reflexe setkání:
Je potřeba mít v zásobě dostatek papírů! Šlo hlavně o uvědomění si, zda to co říkám a přijde mi jako jasné, že to říkám, ostatní chápou stejně. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, jak šikovně ukázat, že to co si myslím a řeknu, nemusí odpovídat tomu, jak to chápou ostatní. Ve třídě vznikaly konflikty založené především na tomto faktu, proto mi přišlo důležité to dětem nějak přiblížit.
První popis dopadl „katastrofálně“ pro pisatele – naštěstí obrázky byly tak legrační, že nikdo ani nevnímal tolik to, že popis byl vlastně úplně mimo. To se mi na tomto cvičení moc líbilo. Děti potom říkaly, co by bylo lepší, proč nejdřív nevěděli, kam malovat ruce a kde mají být atd.
Když jsem se nakonec zeptala, proč si myslí, že jsme dělali tohle malování, dostala jsem několik odpovědí – „Nevím, ale byla to legrace.“, „Abychom se naučili něco popisovat.“, „Abyste viděla, co nám jde a co ne“… Zeptala jsem se, jestli si myslí, že jim vždy všichni rozuměli – odpověď byla jednoznačně – NE. Jeden chlapeček nakonec utrousil, že bychom měli lépe přemýšlet nad tím, jak co říkáme, aby nám ostatní rozuměli.

[Jana Cholevová]

1.3. Kočky
Cíl setkání: Vyzkouším cvičení z metodické příručky k příběhu Kio a Ali.
Plánovaná struktura:
1. Úvod – připomenutí si příběhu Kio a Ali (+kocour) (5 minut)
2. Cvičení + diskuse – kočkovité šelmy (zbytek času)
Skutečná struktura:
Odpovídá plánované
Reflexe setkání:
Při diskusi jsem pokládala otázky z plánu diskuse (jak k textu , tak k básni). Narazili jsme ovšem na problém – „jakto, že siamská kočka má dlouhou srst, vždyť my ji máme doma a dlouhou teda nemá.“ Museli jsme se podívat na obrázky a rozdělení siamských koček. Následovala však otázka: „ A paní učitelko, podle čeho to teda určili, když na těch obrázcích má ta kočka docela krátký chlupy a je dlouhosrstá? To asi ten, kdo psal ten text o kočkách moc nevěděl, co?“ Dohledávali jsme si spoustu informací na internetu (interaktivní tabule). Jiné otázky – typu Myslíš, že jsou kočky ošklivé? Byly vyřešeny rychle –„No, paní učitelko, vždyť tady Aničce se můžou líbit a já můžu mít rád psi. To takhle nejde říct.“ Vzhledem k tomu, že se na tom usnesla celá třída jsme pokračovali dál. Podle mě by zajímavější otázka byla např. Podle čeho poznáme, že je něco hezké nebo ošklivé?
Já jsem si každopádně vyzkoušela cvičení z metodické příručky.

[Jana Cholevová]

15.3.
Cíl setkání: Kio a Ali – kdo mluví?
Plánovaná struktura:
10 minut – připomenutí příběhu a nastínění problematiky „kdo mluví“
10 minut – cvičení z metodiky
15 minut – rozhovor nad vzniklými otázkami
10 minut - reflexe
Skutečná struktura:
Odpovídá přibližně plánované.
Reflexe setkání:
Setkání bylo zajímavé už jen proto, že se zapojily i děti, které byly u nás ve třídě jen na návštěvě. Pro mne bylo zajímavé pozorovat rozdíl mezi reakcemi dětí z mé třídy a ostatních. Nejpřekvapivější moment pro mne byl, že se děti tentokrát ani moc nedohadovaly. Dříve vznikaly momenty, kdy bylo třeba děti usměrnit a vysvětlit, že mají zkusit druhého pochopit a ne se na něj hned „vrhat“ a odsuzovat ho. Poslouchaly se, a i když jeden na otázku, kdo mluví, odpověděl, že ON, tak se druhý jen přihlásil a řekl v klidu, že si myslí, že mluví ONA a přidal důvod.
V reflexi jsem se dozvěděla, že se jim „“chvilka s Myšlenkou líbila“ a že máme fajn třídu. Nelíbilo se jim, že „to bylo tak krátké“.

[Jana Cholevová]

22.3.
Cíl setkání: Žáci si vytvoří hádanku pro ostatní
Plánovaná struktura:
5 minut – úvod, navázání na minulé setkání, zadání úkolu
10 minut – vytvoření úkolu – žáci vytvoří dialog, ve kterém neuvedou, kdo mluví. Ostatní následně budou hádat.
20 minut – Představení hádanek ostatním – žáci hádají, kdo mluví a odůvodňují své odpovědi
10 minut - reflexe
Skutečná struktura:
45 minut hovor o chování lidí
Reflexe setkání:
Po incidentu na školní chodbě o přestávce bylo nutné setkání zrušit. Hovořili jsme však celých 45 minut o chování některých lidí, proč se někteří lidé chovají hrubě, zle, kde se bere v lidech násilí. S otázkami přicházely děti naprosto spontánně po napadení jednoho žáka naší třídy žákem starším.
Téma je velice zaujalo a diskutovaly o něm celou hodinu. Domnívám se, že i tato debata by se dala považovat za náplň sezení, ač neodpovídá plánovanému tématu ani struktuře. Původní cíl však naplněn nebyl.

[Jana Cholevová]

29.3.
Cíl setkání: Žáci vytvoří hádanku pro ostatní.
Plánovaná struktura:
5 minut – úvod, navázání na minulé setkání, zadání úkolu
10 minut – vytvoření úkolu – žáci vytvoří dialog, ve kterém neuvedou, kdo mluví. Ostatní následně budou hádat.
20 minut – Představení hádanek ostatním – žáci hádají, kdo mluví a odůvodňují své odpovědi
10 minut - reflexe
Skutečná struktura:
Tentokrát odpovídala plánované
Reflexe setkání:
Ze zkušenosti vím, že děti velice rády vytváří úkoly pro ostatní. Rozhodla jsem se to zkusit využít i při našem setkání. Děti se snažily, aby nebylo poznat, kdo mluví, aby bylo nejasné, kdo co říká a proč. Když pak děti četly věty ostatním, bylo zajímavé pozorovat reakce přednášejících. Stále měli potřebu vysvětlovat, že to mysleli jinak. Museli jsme se usměrňovat v tom, že i když byl původní záměr jiný, je možné, že bude věta pochopena úplně jiným způsobem a tím pak vznikne i jiná interpretace (čímž se opět vracíme ke komunikaci). Domnívám se, že hlavním přínosem pro mne bylo právě to zjištění, že „vedlejší produkt“ může mít větší váhu než původní zamýšlený cíl.

[Jana Cholevová]

1.4.
Cíl setkání: Žáci zauvažují nad vlastnictvím (tedy, co všechno můžeme vlastnit? A je to opravdu moje?)
Plánovaná struktura:
10 minut – část textu první kapitoly Kio a Ali.
5 minut – samostatné vytvoření myšlenkové mapy (Moje  maminka, pes, pc, mobil, láska…), co všechno může být moje
20 minut – společná práce se cvičeními metodické příručky
5 minut – čas na podívání se na myšlenkovou mapu a poupravení toho, jak to vidím TEĎ (škrtla bych něco, doplnila bych něco)
Skutečná struktura:
Odpovídala plánované
Reflexe setkání:
Pro mne bylo velice zajímavé pozorovat, jak se děti shodovaly v tom, že můžeme vlastnit věci, ale při otázkách zahrnujících živé bytosti (konkrétně zvířata), ž tolik jednotní nebyli. Někteří tvrdili, že můžu říct, že kocour je můj, ale pořád bude svůj. Tato myšlenka mě opravdu překvapila. Jeden chlapeček tvrdí, že můžeme říkat, že je zvíře moje, ale to jen proto, že jsme mu vzali možnost nebýt moje a být pouze ono samo. Sama jsem měla co dělat, abych tuto myšlenku pochopila, a nejsem si jistá, že jsem to dobře zvládla. Ostatní děti si s tím moc hlavu nelámaly. Evička měla jasno – může být zároveň moje i svoje „ty jsi taky maminčin a jsi to ty sám“. Taky padl návrh, že přece musíme rozlišit, co je „moje a co bráchy“, což mě pobavilo.
Domnívám se, že toto setkání bylo přínosnější pro mne, než pro děti. Při jejich rozhovorech se mi otvírají brány do světa, který by mi jinak zůstal uzamčený.

[Jana Cholevová]

5.4.
Cíl setkání: Chápání a vědění – žáci se zamyslí nad pojmy chápání a vědění (za pomoci cvičení z příručky)
Plánovaná struktura:
5 minut – brainstorming – Co všechno víš?
5 minut – brainstorming – Co všechno chápeš?
20-30 minut - diskuse a cvičení podle příručky.
5 minut – reflexe
Skutečná struktura:
Proběhly brainstormingy, část diskuse, zbytek nebylo možné realizovat vzhledem k nečekané návštěvě paralelní třídy s krátkým divadelním představením.
Reflexe setkání:
Velká škoda, že muselo být sezení přerušeno. Domluvili jsme se s dětmi, že příště navážeme, kde jsme skončili.

[Jana Cholevová]

8.4.
Cíl setkání: Chápání a vědění – žáci se zamyslí nad pojmy chápání a vědění (za pomoci cvičení z příručky)
Plánovaná struktura:
10 minut – připomenutí a doplnění brainstormingů
20-30 minut - diskuse a cvičení podle příručky.
5 minut – reflexe
Skutečná struktura:
Odpovídala plánované
Reflexe setkání:
Téma se zdálo být pro děti dost těžko uchopitelné. Ve větách z plánu diskuze se objevovala tvrzení typu „Věřím, že bychom měli mluvit pravdu“ a otázka „Je správné usoudit, že Aleš ví, co je pravda?“ Děti velice často odpovídaly, že věřit tomu přece může i když to přesně neví. Tedy nejdříve to řeklo jedno dítě a ostatní se chytly. Většinou tím veškerá debata skončila. Musela jsme zasahovat více než jindy. Ale doufám, že se alespoň zamyslely nad oběma pojmy. Po druhém cvičení jsme se vrátili zpět k našim brainsotrmingům a hovořili jsme o tom, zda to stále pltí, co jsme si napsali a proč.
Velice zajímavé setkání.

[Jana Cholevová]

12.4.
Cíl setkání: Děti vytvoří společně „dům vědění“
Plánovaná struktura:
5 minut – vysvětlení úkolu
20-30 minut – vytváření budovy z krabic (ve skupinkách). Děti dostaly za úkol vytvořit ve skupinkách z krabic malý dům, do kterého směly nastěhovat pouze všechno, o čem si myslí, že člověk musí vědět. Ve skupince se na to měli domluvit.
5-10 minut - diskuse o tom, co má kdo v domě
Skutečná struktura:
Nestihl se poslední bod, představení toho, co má kdo v domě.
Reflexe setkání:
Tentokrát to bylo velice živé setkání. Děti se v menších skupinkách domlouvaly nejen na tom, co do domu dát nebo ne, ale i jak bude vypadat a co všechno takový dům musí mít. Některé pojmy (věci) se opakovaly, všechny 4 domy však byly rozdílné. Děti chtěly za každou cenu představit svůj dům ostatním a tak jsme se domluvili, že při příštím setkání bude velké představení. Děti dostaly za úkol si rozmyslet, jak svůj dům představí a jak vysvětlí, proč mají vevnitř věci, které tam mají.

[Jana Cholevová]

15.4.
Cíl setkání: Žáci si navzájem představí své domy vědění
Plánovaná struktura:
Představení jednotlivých domů s následnou debatou po celých 45 minut
Skutečná struktura:
Odpovídá plánované
Reflexe setkání:
Při tomto setkání si žáci představili svá veledíla. U některých bylo patrné, že se jich velice dotýkaly dotazy ostatních („proč tam máte, že musíme vědět, jak funguje vesmír“?), brali si je spíš jako výtku, než jako podnět k diskusi. Snažila jsem se je navést k tomu, aby si uvědomili, že když se někdo na něco zeptá, že to nemusí myslet hned jako útok. Domnívám se, že v tomto „podsouvání negativních myšlenek“ jiným spočívá spousta nedorozumění mezi mými žáky. Co se týče domů samotných, jsem byla překvapená, co všechno se děti domnívají, že by člověk měl vědět. Při prezentaci jsem se ptala také na spolupráci ve skupině, na případné potíže a možnosti jejich řešení. Poslední otázkou bylo, zda všechno to co je v jejich domě již vědí a jestli si myslí, že to někdy všechno budou vědět. Odpovědi byly více než zajímavé.

[Jana Cholevová]

19.4.
Cíl setkání: Vyzkouším práci s metodikou příručkou v malých skupinkách
Plánovaná struktura:
5 minut úvod, rozdělení do skupinek
5 minut zadání úkolu
15 minut rozpracování úkolu ve skupinkách
15 minut společné zamyšlení se (porovnání návrhů, hledání argumentů pro výpovědi)
5 minut reflexe
Skutečná struktura:
Práce ve skupinkách byla rychlejší, trvala necelých 10 minut, zbylý čas jsme využili pro společné hledání argumentů.
Reflexe setkání:
Pro práce ve skupinkách byly použity návodné otázky z metodické příručky na straně 72. Je s podivem, jak rychle si děti osvojily dovednost neodpovídat pouze ano/ne, ale rovnou říkat, proč si to myslí a rozvádět své myšlenky dále. U některých otázek se skupinky shodovaly jak v odpovědi, tak v důvodu pro odpověď, u jiných se shodovala odpověď, ale byly pro ni různé důvody a u některých otázek se odpovědi skupinek lišily. Právě tam bylo zajímavé sledovat, jak se žáci staví k protichůdným názorům a postojům. Jedna holčička řekla, že je to přece „v pohodě“, když si myslí něco jiného. Často jsem se ptala, jestli ostatní skupinky rozumí tomu, jak to prezentující myslí a zda to mohou zopakovat svými slovy. Děti se často obracely na mě s tím, jestli to chápou správně, tak jsme si opětovně vysvětlili, že já nejsem ta, co ví všechny odpovědi a že pokud interpretujeme něčí myšlenku, musíme se po správnosti pochopení ptát právě autora myšlenky. To pro mě byl asi největší přínos z tohoto setkání. Co se týká cíle, domnívám se, že byl naplněn.

[Jana Cholevová]

22.4.
Cíl setkání: žák vytvoří hádanku (usuzování)
Plánovaná struktura:
5-10 minut úvod do tématu, uvedení příkladu
10 minut vytváření vlastních příkladů
20 minut vzájemné pokládání hádanek
5 minut reflexe
Skutečná struktura:
Odpovídá plánované
Reflexe setkání:
Vzhledem k tomu, že se v matematice vyskytly příklady (slovní úlohy), vyžadující určité logické dovednosti především usuzování, rozhodla jsem se zařadit téma i do setkání filozofie pro děti. Přečetla jsem příklad hádanky, děti hádaly a dohadovaly se, z čeho na co můžeme usuzovat. Velice mě překvapilo, že již během úvodní debaty začaly děti vytvářet vlastní hádanky. Dala jsem jim pro to tedy prostor (ani jsem netušila, zda budou mít zájem). Netrvalo dlouho a všechny děti (i ty slabší), měly alespoň jednu hádanku pro ostatní. Nejdříve se hlásili aktivní pánové ze třídy, kteří samozřejmě tematicky sklouzli k pc hrám, ale rozhodně nemohu říci, že by jejich nápady nebyly dobré. Přemýšlela jsem následně, jestli právě to nebyl ten nejlepší začátek – vzhledem k tomu, že se ve světě her pohybujeme na půdě fantazie, je možné si představit prakticky cokoli, nejsme tedy vázáni na naše vědění o reálném světě, které by někoho mohlo v usuzování brzdit (pokud třeba řeknu, že všichni žáci jsou puntíkatí; Luky je žák  Luky je puntíkatý = neodpovídá realitě a je těžké usoudit na nepravdu). Objevili se i tací, kteří měli v zadání nějakou chybku, ale na druhou stranu bylo zajímavé sledovat, zda někdo odhalí drobné nedokonalosti některých zadání. Většinou se v takovýchto případech objevilo více možnosti odpovědí a po vysvětlení jsme mohli precizněji formulovat zadání. Děti chtěly pokračovat v hádání i další hodinu. Aby se dostalo na každého, tak jsem to zorganizovala tak, aby opravdu mohlo každé dítě představit svou hádanku a dostat tak možnost zpětné vazby ostatních.