[Petra Coufalová]

Pojďme se pozastavit nad slovy: omezování, ovlivňování, nahrazování a i možného obohacování volného času různých generací působením virtuálního světa. Kam se ztrácí přirozený svět?

[Viktor Mandinec]

Ahoj, rád bych se podělil o vlastní zkušenost. Když vyslovím spojení virtuální realita, vybaví se mi především svět počítačových her. Pravděpodobně proto, že mám k tomuto světu poměrně blízko.

Během studia na střední škole jsem dodržoval poměrně bez výkyvů trend:

- pondělí - pátek hromada sportovních činností a bohaté sociální vyžití, někde okrajově snad i nějaké to učení.
- pátek večer až neděle odpoledne totální zásek u legendárního World of Warcraft. Neuvěřitelné množství odehraných hodin.

Jako takový řekněme u mého okolí "nepopulární" koníček mi hry vydržely dodnes. Už to ale není WOW, proč? Já si myslím, že odpověď je prostá, nemám na to čas.

Jako první mě upoutalo slovo OMEZOVÁNÍ. Často jsem od "starších a moudřejších" slýchával, že ztrácím svůj život s něčím naprosto zbytečným. Když se ale ohlédnu zpět, nelituji tohoto "ztraceného" času. Avšak co mi ty počítačové hry vlastně daly? Můžu snad mluvit o OBOHACENÍ?

Upřímně si myslím, že to má jednu velkou nevýhodu. Dodnes dostávám chuť zapnout svět WOW a ztratit se v něm, vydat se v kůži jednoho z hrdinů do vřavy neuvěřitelných soubojů.

Avšak dnes, hlavně protože studuji si čím dál víc uvědomuji, že bych neměl čas na pro mě "skutečnější" koníčky, kdybych pokračoval v hraní her. Takže jednoduše už tolik nehraji (cca 2 hodiny týdně).

Také bych řekl, že vlastně cítím určitou prázdnotu. Totiž, když strávíte u hry 1000 hodin herního času a potom ji přestanete hrát, máte bohatou zkušenost, znáte každou skulinku toho virtuálního prostoru a pohybujete se v něm s daleko větší grácií, než nezkušení hráči. Jenže ve chvíli, kdy hru přestanete hrát, jednoduše těch 1000 hodin postrádá smysl, protože je nelze zakomponovat do skutečného života.

Takže hra je pro mě skutečně NAHRAZENÍM a snad i OBOHACENÍM volného času, ale když s ní člověk skončí, je možné, že si teprve zpětně uvědomí, že kdyby obohacoval svůj čas knihou, nebo něčím jiným, obohatilo by to celý jeho život, nikoliv mizivou přítomnost.

Jaký efekt má však virtuální prostor, kde se z každého z nás může stát virtuální hrdina s neomezenou silou i respektem na 7 leté dítě? Často již malé děti "porážejí" dospělé ve virtuálním světě a jsou utvrzováni ve své výjimečnosti v tomto neexistujícím prostoru. I já pociťuji občas to pnutí se tam vrátit a nemyslím si, že by se jednalo přímo o kompenzaci. Je to prostě závislost.

Byl bych velmi rád, kdyby se podařilo rozjet právě toto vlákno. Je to dost aktuální záležitost v době, kdy děti třímají běžně v ručkách chytré telefony.

[Veronika Pochopová]

Dobrý večer všem, děkuji Viktore za příspěvek z osobního života. Dovoluji si zareagovat na myšlenku, jak virtuální realita působí na děti a co jim způsobuje.
Udržet dítě v současné společnosti od počítačových je prakticky nemožné. Negativní dopady na vývoj dětí se pomalu začínají objevovat. Jeden pohled na negativní dopad ukazuje fyzické problémy - vývoj očí, vadné držení těla, dlouhodobá jednostranná zátěž, slabá fyzická zdatnost. Zatímco druhý pohled nám nastiňuje dopad na psychický vývoj člověka. Budou se umět takto oslabení jedinci uplatnit v realitě? Nebo naopak, mohou být zdatnější než očekáváme díky množství informací a podnětů, které jim virtuální svět nabízí?

[Viktor Mandinec]

Ahoj,

to je přesně ono, přemýšlel jsem o tom, jaký je vlastně rozdíl mezi tím, co jsme hráli jako děti a co hrají děti dnes. Je pravděpodobné, že dnešní děti jsou vystaveny daleko většímu nebezpečí. To, co jsem hrál já, když mi bylo 8 let je prakticky nezáživné, dnešní děti by se neobtěžovaly to zapínat. Navíc se jednalo o tzv. "hardcoreové" záležitosti, většina her dokázala hráče po čase odradit svoji náročností a nemožností ukládat postup.

Nehledě na to, že já jako ročník 91 jsem se začal tomuto hraní her opravdu věnovat ve velkých uvozovkách AŽ v 8 letech a vzhledem k jejich offlinovému charakteru jsme stále raději trávili spoustu času venku s kamarády.

Neumím si představit, jak velký dopad vzniká dnes, kdy zcela izolované dítě má stále utkvělý pocit, že se pohybuje "ve společnosti" právě díky online charakteru her.

Osobně si myslím, že fyzická stránka trpí opravdu zásadně, pokud člověk není schopen naleznout kompromis mezi hraním a realitou. Psychické dopady mi nejsou jasné. Jistá úroveň závislosti je dnes již potvrzena, izolace je taky problém. Kolik už je tedy moc, kolik je akorát?

Osobně by mě zajímala odpověď na otázku: je vůbec problém ve hrách? A jakou má rodič šanci ovlivnit přístup dětí? Pokud by hry neexistovaly, nemuseli by se rodiče touto otázkou zabývat. Je to snad tak, že snaživému rodiči není jeho snaha nic platná, protože jeho děti se setkávají ve škole s dětmi ostatních rodičů?

Ještě je tu jedna velmi důležitá věc: násilí. Násilí totiž dělá z mnoha her atraktivní kousky. Řekl bych, že platí obecná představa, že pro děti je sledování násilí, natož "účast" na něm špatná. Od kolika let jsem již připraven snášet pohled na násilí, aniž by mě formovalo nějakým patologickým způsobem? Vojáci, kteří tuto scenerii zažijí naživo si často odnesou posttraumatický stres.

[Petra Coufalová]

Děkuji Viktore a Veru, že jste se pustili do tohoto tématu.
Osobně ho vnímám všude kolem mě a bojuji s pocitem, že tomu nemohu zabránit.
Virtuální svět - svět který není reálný a přesto tak žádaný. Děti se stávají hrdinou přes animovanou postavu, kterou někdo vymyslel. Ani to není jejich fantazie. Budují domy, vesnice, ale postavit dům z kostek je pro ně problém, nebo ho jen namalovat. Komunikují s kamarády, kterých mají přes skype mnoho, ale jsou to jen slova, která si vyměňují, ve skutečnosti jsou si cizí, znají se jako osoba X a Y. Souhlasím s tím Viktore, že je to závislost, ale nějakou kompenzací nedostatku dle mého názoru musela začít. Jakého nedostatku a proč?

[Viktor Mandinec]

"Musela začít." Odvážné prohlášení. Já jsem nezačal hrát počítačové hry v pubertě pln zklamání z toho, že všichni moji kamarádi běhají rychleji než já a nikdo se se mnou nebaví.

Začal jsem hrát hry jako malý kluk, kterému někdo ukázal, že tohle existuje. Nemyslím si, že to začalo z potřeby hledání kompenzace. Nemyslím si, že je mimo, když řeknu, že jsem se cítil v kolektivu oblíbený. Trumfovali jsme se s vrstevníky v jiných věcech.

Hraní her mě však začalo bavit, a tak jsem si na něj hledal ve volném času skulinky a věnoval se mu. Vraťme se k tomu, že zmíněné WOWko jsem hrál opravdu jen o víkendu, když jsem byl na střední. Přes týden prostě nebyl čas se tomu věnovat a o víkendu jsem si rád odfrknul od pohybových aktivit a ještě u něčeho, co mě bavilo.

Mám pocit, že mě to pohltilo tak nějak bezdůvodně a taky si myslím, že to spoustu mladých dnes pohltí prostě bezdůvodně. K čemu bych to přirovnal. Dítě, které chodí od pěti let na fotbal, protože mu ho taky někdo ukázal, tomu dítěti to jde zřejmě bude v 15ti letech milovat fotbal.

V tom bude to "nebezpečí", pohltí to i člověka, který není outsiderem, zvlášť pokud by se jím mohl stát, když nebude "držet basu", což ale v naší generaci, myslím si, ještě nehrozilo.

[Petra Coufalová]

Souhlasím s Tebou, že slovo „muselo“ není zrovna to správné vyjádření. Také bych upřesnila, že tím nemyslím, že všichni to cítí stejně.

Nicméně si myslím, že mnoho dětí do toho spadne tím, že dnešní uspěchaná doba nějakým způsobem pobízí rodiče na úkor času, který nemohou dát svým dětem, tento nedostatek kompenzovat převážně materiální hodnotou. Na úkor času a honbou za čímsi, se vytrácí přirozené rodinné prostředí, děti ztrácejí pocit zázemí, chybí jim pohlazení, láska, přirozená komunikace u společné večeře a motivace, která by jim nabídla jiný prožitek nežli počítač.

Z vlastní zkušenosti vím, neboť mám doma teenagery, že i ve fázi závislosti je člověk může nabídkou něčeho, co je opravdu reálné a ne vymyšlené, podchytit, a ukázat jim i jiné hodnoty a priority života.
Hovořil jsi o tom, že nám virtuální svět dává svým způsobem i obohacení. Ano, ale do jaké míry a jak moc to obohacení člověk dokáže v běžném životě využít?

Táborem mi proplouvají desítky dětí, které ve svém běžném životě fungují aktivně s mobily, počítači. Když přijedou, jsou první den jako bezruké, něco jim neustále chybí, jsou mrzuté, rozházené a neví jak si počít s vlastními emocemi. Na první hře zjistí, že stát se skutečnou součástí hry je level na který v podstatě nejsou vůbec připraveni. Oni přeci umí jen klikat myší…!!! Ale projít lesem bez baterky, vymyslet strategický plán v terénu, komunikovat se svým týmem se pro ně stává nadlidský úkon a to nehovořím o tom, že by měly vylézt na strom. Jako správný kluk. Všechno je najednou jiné, emoce, strach, obavy, napětí, zvědavost je najednou obklopuje. Kde je virtuální obohacení?

Vrátím se zpátky do komunikace, kterou dnešní svět virtuálních her degraduje na neandrtálštinu. Hovoří se ve zkratkách i posléze v chatech a sms zprávách. Obohacení?!

Neskutečné množství informací, které nám může internet poskytnout – je to skvělé, ano, ale když se vrátím zpět do minulosti, nebylo lidštější, když jsme si museli informace dohledat v knihách, běháním po kamarádech, kde v tu chvíli docházelo k opravdovému setkání, lidé si mohli pohlédnout do očí a vnímat i neverbální komunikaci? Obohacení?!

Technický rozvoj, svět který není reálný a mohou ho lidé prožívat i díky mobilům neustále, dal dnešnímu světu podobu – Je to doba skloněných hlav. (stačí se jen projít po ulici.. ) Obohacení?!

[Veronika Pochopová]

Proč vlastně vznikl tento iluzorní svět, a jak je možné, že se mu dostává takové obliby?
Možná původ pramení v odloučení se od původního stylu života. I člověk je
přece součástí přírody, moderní způsob žití, odlehčený od fyzicky náročných
prací díky technickým vynálezům, je pro nás v podstatě nudný. Dávná potřeba lovu nabízela zážitek, adrenalin, strach, vypětí, radost i pokoru. Právě to dnešním chlapcům i mužům chybí, proto jsou také mnohem náchylnější k závislosti na počítačových hrách než dívky. Může to znamenat, že myšlenka, že se máme čím dál lépe, v pravé podstatě není pravdivá?

[Viktor Mandinec]

Peťo,
já plně souhlasím s tím názorem, že příští generaci utvářejí její rodiče. Myslím si, že právě děti, kterým jednoduše rodina neukáže jiný směr, mají k virtuální realitě blíž. Bohužel cítím trochu marnost v tomhle tématu.

Napadá tě vůbec jak to změnit? Respektive, jde to vůbec? Pravděpodobně by musela existovat regulace herního průmyslu. Vždyť dneska už se zdá, že nemáš ani na výběr, jestli virtuální realitu a nebo ne.

Herní svět je zábavnější, barevnější, napínavější a realita se zdá být poněkud fádní. Pravděpodobně je možné získat stejnou chemickou reakci v mozku strnulým sezením, jako při adrenalinovém sportu, což navíc ještě může vyjít levněji, než provozovat ten sport. A jak potom vyženeš od počítače děcko, které to bohužel zažilo v pořadí POČÍTAČOVÁ HRA --> REALITA?

Jinak se ztotožňuji z myšlenkou, že nebýt virtuální svět, nejspíš by byl život spousty lidí zajímavější. Řekl bych, že problém virtuální reality, internetu a počítačů vůbec je ten, že přínosy jsou velmi relativní, protože víc než kde jinde závisí na tom, jak s nimi naložíš.

[Viktor Mandinec]

Verčo, záleží co považuješ za "mít se lépe". Dá se říci, že by ses mohla mít lépe, kdybys od rána do večera dřela na svém vlastním, místo na zaměstnavatelovým majetku. Mohla by ses mít teoreticky lépe, kdyby se neurodilo, a tak bys prostě zimu přežila v mnohem větší bídě, než tu předchozí, mohla by ses mít lépe v době, kdy by tvé dítě zemřelo nachlazení a to druhé na neštovice. To by nevadilo, protože bys žila v době, kdy je 5 dětí standard. Taky by pravděpodobně nevadilo, že umřeš ve 40, protože bys byla zvyklá, že to tak je. Byla bys asi zvyklá, že tvůj chlap prostě občas neuloví nic a tak sníš své tkaničky.

Nabídni to však dnešnímu lidstvu, udělej si anketu.

Řekl bych, že je pro mnoho lidí relativní, jestli je větší zlo sedět u počítače nebo bojovat o život.

[Petra Coufalová]

Veru to je slovo do pranice. Jak to cítíme, vnímáme, my lidé. Vnímáme to srdcem, pohodlností, nebo způsobem - taková je doba a já s tím nic nemohu udělat.
Pozitivní pohled: Máme jídlo, máme práci pokud chceme, máme možnost cestovat po celém světě, můžeme si koupit banán kdy se mám zachce, nemusíme mýt nádobí a ždímat v ruce, máme auto a mohla bych dále pokračovat…
Negativní pohled: Neumíme šetřit jídlem, vykořisťujeme přírodu, děti nemají povinnosti, úctu ke starším a autoritě, mnoho dětí má logopedické vady problémy s motorikou. Je více dětské agrese, nevážíme si věcí, vše je spotřební. Šidí se kvalita na úkor kvantity a zisku, znečisťuje se planeta nadměrnou spotřebou..
Co je správné, kde je ta rovina? Mám pocit, že jsme již daleko za ní, a my lidé i díky technickému vývoji postupně zakrňujeme, neboť postupně zá nás myslí počítač a pracuje robot, a to jak v rodinách, tak v zaměstnání. Na otázku, zda se máme lépe, za mě odpovídám, že materiálně ano, ale o pravý prožitek života přicházím, srdíčko lidí je utlučeno konzumním, spotřebním a materiálním životem. Dle mého názoru se vracíme zpět, zpět mentálně mezi neandrtálce - pravda v trochu jiném materiálním kabátu. Máme šanci ještě zvrtnout tento trend mladých lidí a motivovat je k přirozenějšímu světu? Jsme schopni jako rodiče, které tento nedostatek na úkor techniky vnímají, motivovat děti tak, aby ve svém volném čase daly přednost jiné zábavě nežli počítači, telefonu či televizi?

[Petra Coufalová]

Viktore hovoříš o tom že v minulosti člověk neměl co jíst, že umíraly děti na neštovice a že lidé pracovali do noci. Jaký je mezi tím rozdíl nyní? Děti umírají i nyní na zmutované nemoce, rodí se navíc s různým kombinovaným postižením i v dnešní době vyspělé techniky, dusíme se vlastnímy produkty, je více stresu a z toho plynoucích infarktů a mrtviček v mnohem mladším věku, lidé pracují natolik, že nemají čas ani dětem přečíst pohádku, a jak je to s jídlem? Podívej se kolem sebe co se všude válí jídla, a přesto co lidí je pořád hlady. Kde to bylo či je lepší, teď a tady, anebo v minulosti v různých epochách?

[Veronika Pochopová]

Ahoj Peťo a Viktore, na otázku, zda žijeme lépe dnes než kdysi mne napadají pouze tři možné odpovědi: ano, ne, nevím. Za mne ne, protože jak už řekla Peťa "materiální svět" není to nejdůležitější v životě. Myslíme si, jak jsme svobodní, můžeme cestovat po celém světě, ale kolik lidí si může dovolit ze dne na den odcestovat třeba na půl roku? Nebo třeba telefony a nové typy aut už mají zabudované GPS a Velký bratr nás sleduje a v kteroukoliv dobu ví přesně, kde se nacházíme. A co třeba svoboda slova? ......
Viktor zmiňoval nemoci, na které děti dříve častěji umíraly, ale dnes už se mnohým mladým lidem ani nepodaří dítě na svět přivést.
Ale myslím si, že i v této době se dá prožít kvalitní a spokojený život. Zase je to otázka volby, je jenom na nás, jaký styl života si zvolíme, a jakou mírou si necháme techniku vstoupit do života. Co všechno si necháme líbit a co už ne. A když v tomto duchu povedeme i své děti, má svět naději.

[Veronika Pochopová]

Ahoj Peťo a Viktore, vidím, že jsme zatím v diskusi jediní, ale to ničemu nevadí. Vrátím se k původní otázce obohacování volného času různých generací virtuální realitou.
Například moji rodiče, zdatní sedmdesátníci, se naučili využívat počítačové hry pro seniory. Jde v nich hlavně o procvičování paměti, postřehu a rozvíjení fantazie. Občas si mně přizvou na pomoc, když skládají z databáze písmenek slova o různých délkách a už je nic nenapadá. V takové chvíli vidím, jak mozek poměrně mladého člověka pracuje výkonněji, než ten starší. Za tyto seniorské hry jsem velmi vděčná, protože je to jedna z možností, která pomáhá moje rodiče držet v rozumové kondici.
Oproti tomu virtuální svět peněz, který je v naší republice již několik let zaveden, jim zpočátku činil docela velké potíže. Celý život byli zvyklí na peníze "na ruku" a nyní je vše jen hra čísel na papíře. Dodnes vše vyřizují bankovkami a mincemi, virtuální internetové bankovnictví v nich nevzbuzuje důvěru.
Jelikož mají své zájmy a záliby, nadšeně pročítají informace, které jim nabízí internet. Žijí na venkově, takže pohybu kolem údržby chalupy a zahrady mají dost a dost, vnímám jejich zálibu ve virtuálním světě jako výborný doplněk při trávení volného času, neboť se domnívám, že je třeba si udržovat jak fyzickou kondici, tak duševní a rozumovou.
Přeji vám krásný jarní den.

[Viktor Mandinec]

Peťo, já to nedovedu posoudit, co by bylo lepší. Jen říkám, že realita přirozeného světa nemusí být pro každého člověka 21. století to, co by chtěl zažít. Jsem silně přesvědčen, že abychom vůbec mohli žít v nějakém souladu s přírodou, v takovém o kterém tu byla řeč, musel by mrak lidí zemřít. Protože, kdybychom přestali chovat 1000 kuřat na 2m čtverečních, asi by nebylo možné vyprodukovat dost potravin pro takové množství lidí a další věci samozřejmě...

Z těchto důvodů se mi zdá zbytečné mluvit o tom, co by mohlo být, ... Technika umožnila přelidnění a když odstraníš techniku, bude válka o zdroje.

Ještě bych se rád vrátil k problémům s porody a s kondicí dětí. Nejsem lékař, takže to, co napíšu, je úvaha: Věřím totiž, že děti postižené nějakým onemocněním, nedonošené a se všemožnými vadami se rodily i dříve. Co je ale největší chloubou dnešního lékařství? Zachránit i mrtvé. Oživit člověka, který strávil půl hodiny v bezvědomí a v žádném případě nebude mít zachovány mozkové funkce, odnosit v inkubátoru 6 měsíční embrio a další zvěrstva a zhovadělosti. Ještě je to dáváno za vynikající věděcký pokrok. Avšak, kdykoliv někde pronesu myšlenku, že to není dobré, v očích lidí se ze mě stává pomalu eugenik... Dříve, v tom ideálním lepším světě, jak říkáš, by ty děti přirozeně zemřely. Zkus mi prosím odpovědět, co je z hlediska etiky lepší? Co je lepší pro tebe, byla bys radši, kdyby děti bez šance přirozeně přežít "nechal" někdo zemřít? Dneska máme na výběr a zdá se mi, že to nelze rozhodnout "správně.

Verčo, super příspěvek z úplně jiného soudku. Taky se mi líbí, že jsi vzpomněla, jak je důležité, aby rodiče vedli své děti správným směrem, v tomto ohledu asi nezbývá, než doufat.

Každopádně lidi, kteří chtějí cestovat a opravdu mají v sobě tu dobrodružnou povahu dnes obyčejně dokáží vycestovat téměř bez koruny a opravdu si to užijí. To ovšem asi není pro člověka v produktivním věku vzít stopa a za týden skončit ve francii a za měsíc se pln zkušeností zase vrátit do Česka. To však nemluví proti moderní době, protože nechat na měsíc hospodářství a odjet si na výlet šlo v minulosti určitě jen velmi těžko.

[Veronika Pochopová]

Ahoj Viktore,
tomu říkám slovo do pranice.

Otázka etiky při rozhodování, zda je správné, aby slabý jedinec přežil je velmi složitá.
Zase více úhlů pohledu na situaci.
Pohled společenský: slabí jedinci přežívají a žijí díky různým berličkám a často je potřebují celoživotně. To přináší s sebou různá omezení do života a tím i do činnosti, kterou vykonávají pro společnost. Pokud mohou něco vykonávat. Na druhou stranu máme možnost vidět některé lidi s hendikepem, kteří svojí vytrvalostí a vnitřní silou dokázali mnoho. Například paralympiáda, nebo malíři, kteří malují nohama, neboť nemají ruce atp.

Pohled rodiny: pár. který se dlouhé měsíce těší na miminko, jež se vyvíjí v matčině břiše, vnímají jeho pohyby, povídají si s ním a berou dítě jako plod jejich lásky, určitě velmi vítají možnosti dnešní techniky, která zachrání předčasně narozené děti. Nevím, zda mají v onu rozhodnou chvíli vnitřní sílu říct, jsi slabí, zemři. Snad rodiče, kteří mají víru a jedno jestli v Boha, Matku přírodu, Všeho mír .... dokáží s touto myšlenkou pracovat.

Možná příroda reaguje, my lidé uměle prodlužujeme životy, ona znesnadňuje početí, aby nás nebylo přespříliš. To ale logicky vede k závěru, že lidstvo bude tvořeno převážně staršími a slabými jedinci, nastupující generace bude málo početná a bude mít vyšší procento hendikepovaných.

Z toho plyne: dělejme vše pro to, abychom rodili a správně vychovávali zdravé děti.

A nejsme zase na začátku naší diskuse? Už se těším na vaše příspěvky, hezký den

[Petra Coufalová]

Ahoj Viktore a Veru,

Určitě bych se již ne vracela do minulosti, neboť porovnávat bychom mohli neustále a stejně bychom se pořád točili v kruhu.

Hovoříte o otázce, zda nechat dítě přirozeně přežít nebo nechat zemřít. Je to věc názoru, kultury, zkušeností, okolností a samozřejmě i diagnózy, kterou určí lékař.

Můj názor, že pokud je dítěti diagnostikované postižení vyššího stupně ( hovořím o různých typech) nechat si miminko vzít. Denně jsem v práci s dětmi různého postižení a mohu říci, že těžší případy jsou jen tělesné schránky, kde jsou uvězněné duše. Naopak pokud by si lékaři nebyli jistí nebo to byl lehčí stupeň, šla bych do toho. V tom případě je to zkušenost, kterou by si měli projít jak rodiče tak i človíček, který se narodí. Mají něco společně poznat, něco se naučit a vzájemně předat. Nehledě na to, že byť jsou to děti nějakým způsobem hendikepované, tak jsou plny pozitivní energie, kterou dokáží rozdávat lidem. Dokáží zdravým lidem ukázat co je to trpělivost, co je to si vážit maličkostí a co je to žít přítomným okamžikem. Teď mě tak napadá - jen úvaha - třeba i proto se rodí více hendikepovaných, a více mladých lidí je do této pozice osudem vhozeno. Zastavit se a vnímat svět jinýma očima, jinými smysly a srdcem. Kdo ví.

Děti a nemoce, postižení, proč to vlastně je. Proč je více alergií, ekzémů kombinovaných postižení, a to je věc která je vědecky potvrzená. Zrovna včera jsem jela na úřadě s maminkou a dítětem, které mělo bolavé flekaté ruce. Konstatovala jsem k malé, že má atopický ekzém. Maminka na to ihned reagovala. To ne, to jsou ekzémy s chemie a z toho co jíme. Jak si to tvoříme mi lidi, tak to máme.
Přeji vám krásný víkend a pohodový svátek práce.

[Petra Coufalová]

Veru a Viktore ještě mě napadá v souvislosti na původní otázku myšlenka. Podporovali byste své děti , nebo jim zakazovali počítačovou zálibu? Nebo hledali nějakou motivaci je z toho vytáhnout? Jak velkou moc máme v tomto je ovlivnit? Kde je hranice?

[Veronika Pochopová]

Dobré ráno,
děkuji Peťo za přání pěkného volného dne, věřím, že jsi si ho také užila.

Nenechala mne chladnou tvá myšlenka, že se rodí více postižených dětí třeba z důvodu, abychom se od nich naučili koukat na svět jinýma očima. O této myšlence přemýšlím už dlouhou dobu, jsem s ní ztotožněná, stejně jako s
názorem, že i smrt dítěte má svůj smysl. Vždyť přece přes bolest se vyvíjíme,
posunuje nás dopředu, vnitřně rosteme a ten kdo hledá, najde i odpovědi na
své otázky. Třeba jsou tyto děti právě ti, kteří na sebe vzali ten těžký úkol -
o kousek změnit svět k lepšímu. Myslím, že se obohacujeme navzájem.
Mám osobní zážitek s úmrtím holčičky " nešťastnou náhodou"- dcerka mojí kamarádky, zároveň nejlepší kamarádka mého syna již od kolébky. Zemřela ve věku 13 let na hřbetě svého kobylky. Láska ke koním ji provázela již od raného dětství, proto není divu, že chodila do jezdeckého oddílu. Po letech ji rodiče splnili toužebné přání a koupili ji vlastní klisničku, kterou milovala a vzorně se o ni starala. V onen osudný den jela s maminkou kobylku navštívit, potěšit se s ní a udělat si pár fotek se svým mazlíkem. Vyjížďku neplánovala, jen si došly na rozkvetlou louku za vsí. Fotky se dařily, ještě pár snímků na kobylce a hurá domů. Jenže, jak už jistě tušíte, nikdy nevíš co bude za chvíli, kobylka se splašila, holčička zůstala vyset za nohu ve třmenu. Prý si snad zlomila vaz dříve, než absolvovala vláčení do půlky vesnice. Její maminka všechno viděla a nemohla vůbec nic udělat pro záchranu své dcery.
Smrt naší mladičké kamarádky ovlivnila takovou spoustu dospělých i dětí, že mne to utvrdilo v myšlence, že každý tu máme nějaký úkol a měli bychom ho splnit. Snažit se o zlepšování světa a to půjde pouze s citem a očima dokořán.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Ahoj všichni, ráda bych se k vám přidala a podělila se o vlastní zkušenosti.
Musím podotknout, že naprosto nesnáším počítačové hry. Mám štěstí, protože nikdo v naší rodině tyto hry nehraje. Přesto jsme virtuálnímu světu neunikli a nehodláme sebe ani děti izolovat.
Syn asi okolo 10 let objevil youtube a začal aktivně sledovat videa. Objížděli jsem s ním akce jako je youtubering, nakupovali postavičky minecraft a navštívili Zetko Jirky Krále. Čas sledování byl přesně daný a měl svoje pravidla. Problém se objevoval o víkendech a o prázdninách. Často se choval jako dospělý, kterého rušíte u fotbalového zápasu či při oblíbeném seriálu.
Nyní má téměř 13 let. Stále sleduje videa. Nechává se ovlivňovat propagátory značkových věcí. Nutně potřebuje přesně tyto boty, mikinu, čepici, atd. Těžko se s ním vychází i vzhledem k nastupující pubertě. Oproti svým spolužákům stále trénuje a navštěvuje zájmové činnosti, které si před lety sám vybral.
Šokující byl moment, kdy chtěl schovat mobil, aby se mohl připravit do školy na test. Jako rodiče si velice ceníme jeho duchapřítomnosti a síle přinutit se k jiné činnosti. Vždyť to je často těžké i pro nás. Sám si uvědomil svoji závislost, kdy mu nestačí jen položit mobil stranou. On potřeboval moji pomoc. Schovat ho někam, kde ho nenajde.
Kladu si otázku. Jak to vypadá v rodině, kde hrají všichni? Matka na mobilu, otec u televize, děti u počítače. Nikdo nemá čas, nikdo nechce být rušen. Je tohle realita? Kdo potom pomůže dětem?

[Petra Coufalová]

Ahoj Veru,
S myšlenkou, že každý tu máme nějaký úkol, s tebou souhlasím.
Také si myslím, že ten úkol je hlavně pracovat sám na sobě. Vnímat se, učit se naslouchat, mít se rád a uvědomovat si své emoce. Protože to vše, nám odhaluje ty uzavřená vrátka, která máme hluboko v podvědomí a které si neseme. Ať již z nabalené z minulých životů, nebo z prožitého dětství. Našim úkolem je danou věc pochopit a vyčistit. Ať již nás to stojí i velký pád do hluboké propasti, kdy opravdu padneme na to nejhlubší dno.
Vše má nějaký smysl a každý, byť bolestivý prožitek nás dokáže posunout dopředu. I když to třeba hned nechápeme a vše se postupně poskládá během času.

[Petra Coufalová]

Ahoj Edit,
….to JE realita. I takto to v některých rodinách funguje. Nicméně to je věc, na kterou jsme my krátcí. Když se tak nad tím zamyslím, tak děti vlastně v dnešní době musejí být pořád někým vedeni. Nejsou schopni si ve volném čase najít smysluplnou zábavu sami a domluvit se s kamarády. Vidím to i na svém dětském oddílu, kde to mohu za ty léta porovnat. Chtějí si hrát, ale nic jim není nic dobré, pokud možno tak hry tzv. rychlokvašky, aby nebyly dlouhé a složité. Nedokáží se shodnout, začínají vyčleňovat kamarády, převážně na sebe křičí a do poslední chvíle, nežli se zahájí schůzka, hrají na mobilech. Energie, která je v nich nakupená syčí ze všech stran a vráží se do všeho, jen ne do pořádné aktivity. Když organizuji tábor mají děti zakázáno přijet s jakoukoliv technikou i mobilem. Ze začátku jsou nervózní, mrzuté, ale po 2 dnech se vše srovná a zažívají okamžiky, které jsou pro ně absolutně nové. Přitom jsou tak přirozené.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Ahoj Peťo, naprostá pravda. Pamatuji si, jak Matyáš odjel na tábor bez mobilu, protože to tak přeci bylo v instrukcí. Následně se ukázalo, že byl jediný, který toto pravidlo dodržel. Byla jsem na rozpacích. Vůbec mi nedošlo, že by to někdo nerespektoval. A jak se vlastně zachovat příště, když je jasné, že se situace bude opakovat? Dodržovat pravidla a udělat z něj exota? Já bych si svoje rozhodnutí obhájila. Otázka je, co to dítě?

[Petra Coufalová]

Edit to záleží jak své instrukce, které dávají do přihlášek, respektují vedoucí. Průběh tábora je vždy na vedoucích a hlavně na hlavním vedoucím tábora, který tomu dává jasný řád, který by měli respektovat všichni vedoucí. Na mém táboře to je jasně dané. V přihlášce mají děti vše popsané i odůvodněné, a pokud se najde někdo, kdo má mobil, nebo cokoliv jiného je mu to zabaveno a dostane to, až při odjezdu. I vedoucí své mobily na táboře používají jen v případě výpravy nebo hry mimo tábor, jinak ho mezi dětmi vůbec nepoužívají. Mohou až po táborové poradě nebo při svém osobním volnu. V tomto jsme si na táboře všichni rovni.

[Pavel Micka]

Ahoj zdravím Vás všechny.
Pozorně jsem si přečetl Vaši diskuzi. Působí na mne poněkud depresivně. V první řadě bych virtuální realitu úplně nezavrhoval. Podle mého názoru virtuální realita nevzniká pouze hraním her, nebo sledováním internetu. Vzniká i při jiných příležitostech jako je například četba knížek, kdy si každý čtenář vytváří vlastní virtuální realitu ve své fantazii. Nebo hra, při hraní si přeci děti také vytvářejí vlastní tedy virtuální realitu. Ani samotné počítačové hry, případně internet nejsou dle mého názoru špatné při zachování určité míry. I když uznávám, že sklouznout do závislosti lze velice snadno a nemyslím, že se to týká pouze dětí, i když těch určitě více. Mám vlastní zkušenosti s tím, že je nutné někdy regulovat přístup dětí na internet a vůbec i k tabletům a mobilním telefonům. Ale obecně jsou naše děti i děti v okolí mnohem radši spolu, nejlépe venku a rozhodně si dokáží najít smysluplnou zábavu. Možná je to ale tím, že máme to štěstí a bydlíme v malém městě uprostřed Šumavy.

[Marketa Smrhova]

Zdravím všechny a také bych ráda přispěla do diskuze, která se, zdá se mi, rozběhla dvěma různými směry:
1. virtuální realita
2. postižení, etika, nevyřčená eutanázie
Původní téma je o ovlivnění virtuální realitou, proto se k němu chci vyjádřit. Velice mě oslovilo, jelikož ho téměř denně doma řeším. Když se podíváte třeba na Wikipedii, najdete informace, že virtuální realita je technologie, která umožňuje uživateli interagovat se simulovaným prostředím. Technologie virtuální reality vytvářejí iluzi skutečného světa (př. výcviku boje, pilotování, lékařství), nebo fiktivního světa PC her. Jde o vytváření vizuálního, sluchového, hmatového či jiného zážitku, který budí subjektivní dojem skutečnosti za pomoci zobrazovacího zařízení PC, spec. audiovizuální helmy, brýlí apod., popř. oblečení snímajícího pohyb a stimulujícího hmat či jiné vjemy vyvolávající techniky.
Ačkoli mně osobně se mnohem více líbí Pavlova interpretace, je to o technologii a počítačích. Chápu a podporuji technologii v lékařství, ve sportu, v armádě, jen její užití ve volném čase sama beru s rezervou, neřkuli přímo s odporem. Samozřejmě záleží na okolnostech, ale počítač, tablet, iPad, to vše ve mně vyvolává asociaci se závislostí. Má to někdo podobně? Máte ve svém okolí člověka, kterého byste se neostýchali nazvat v tomto směru "závislákem"?

[Edita Domorazek Zelenkova]

Zdravím všechny. Také si myslím, že je vhodné nastavit pravidla. Rodiče často zbytečně zabavují svoje děti od útlého věku pomocí pohádek či videí na mobilu. Následně se diví, že tento druh zábavy vyžadují již dvouleté děti. Taktéž jsem se zamyslela, jestli to nevidíme příliš černě a jaká pozitiva nám virtuální realita může poskytnout. Pokud vím, vznikají zábavná centra virtuálních her, která nabízejí zábavu pro celou rodinu. Máte s tím někdo zkušenosti? Jak jste se bavili?
Můj syn na základě instruktážních videí sestavoval důmyslné a plně funkční automaty na mince z Lega. V době kdy ,,frčelo“ vyrábět náramky z gumiček, on pomocí háčku vytvářel zvířátka, kryty na mobil a jiné zajímavé předměty. Pro něj a věřím, že i pro ostatní jsou videa zdrojem inspirace.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Makét, moje sestra pracuje mnoho let jako výživová poradkyně a díky tomu vím o problému, kdy děti odmítají jíst, pokud k tomu nebudou mít puštěný tablet či mobil. Naprostá většina rodičů podlehne tlaku malých ,,tyranů". Nejsou důslední a díky tomu vzniká nová závislost. Všimli jste si kolik lidí dnes sedí v restauraci a vůbec si nepovídají?

[Veronika Pochopová]

Zdravím vás všechny,
vrátila jsem se z víkendu s dětmi ze svého oddílu, který vždy probíhá v lese. Opět mě chování dětí při hrách ubezpečilo, že i dnešní děti mají fantazii, chuť podnikat opravdové dobrodružství, na mobil nebo tablet si ani nevzpomněly. S virtuální realitou je to, podle mého názoru, jako s ohněm, je to dobrý sluha, ale zlý pán.
Je skvělé, co všechno se díky technickému zprostředkování mohou děti, ale i my dospělí, naučit, rozšířit si obzory ve věcech, které je/nás baví např. různé sportovní aktivity, kreativní a výtvarné techniky, vesmír, exotická fauna i flora atp.
Myslím, že nás virtuální realita může velmi obohatit, ale je tu zase ono ALE.
Je prostě jenom na každém z nás, vycítit, kdy ano, a kdy už ne. měly bychom vést děti tak, aby se v budoucnu dokázaly rozhodovat, uměly předvídat a zvládat kladné i záporné důsledky. Žádné příručky na to nejsou a asi ani nebudou, každý jsme jiný, stejné věci můžeme vnímat různě. Někdo je třeba šťastný ve své virtuální realitě, neboť realita mu způsobuje úzkost, strach z neúspěchu atp.
Já se držím hesla, že každý by si měl najít způsob, jak být šťastný. Protože pouze šťastní a spokojení lidé konají pěkné věci. Pokud někomu k tomu pomůže virtuální svět, proč ne?

[Marketa Smrhova]

Nemohu se ubránit dojmu, že k virtuální realitě tíhnou povětšinou muži. Právě oni jsou náchylnější k závislosti, podle mě jakéhokoli druhu. Jsem dokonce přesvědčena, že mají speciální gen, který je předurčuje závislost získat.
Edit, netušila jsem o extrému odmítání jídla bez tabletu, nevěděla jsem, že se to může až takhle zvrtnout. Naštěstí tohle doma s dětmi nepraktikujeme, ale množství lidí, kteří sedí v restauracích a neustále přitom třímají v rukou telefony, je opravdu alarmující. Rozčiluje mě, když vidím rodiče s malými dětmi, kterých si přes jejich švitoření a zvídavé otázky vůbec nevšímají, protože jsou hypnotizováni obrazovkou. Tam je podle mě největší problém - děti nás vidí, kopírují nás.

[Adriana Korchová]

Ahoj všichni,

dle mého názoru je volný čas ovlivněn virtuální realitou v tak velké míře, která mnohdy hraničí s lidským bytím a se společenskou korektností. Jako zářný příklad bych ráda uvedla posezení s přáteli. Sejde li se skupinka osob například nad sklenkou dobrého vína, bývá již nepsaným pravidlem, že mezi sebou komunikují zřídka, neboť sledují instagram, facebook či jinou sociální síť. Když už si povídají mnohdy konverzace vázne kvůli neustálému odepisování na mobilním telefonu. Jako další příklad bych uvedla fakt, že velmi zřídka můžeme spatřit člověka s knížkou v ruce či s časopisem. V drtivé většině mají lidé v ruce mobilní telefon, aniž by řešili něco důležitého či zásadního. Prostě a jednoduše jen 'surfují' po internetu po každou svou volnou chvíli, kterou by mohli investovat do sebevzdělávání, seberealizace a jiných důležitých věcí.
Na druhou stranu je pravdou, že dnešní turbulentní doba si žádá mít mobilní telefon neustále po ruce. Lidé si domlouvají přes sociální sítě pracovní schůzky, jsou ve spojení s rodinou či plánují ve skupinových konverzacích dovolené. Tímto bych si dovolila na závěr napsat můj názor na výše položenou otázku. Sociální sítě jsou velmi užitečné, ale jen do té míry, než se staneme jejich 'otroky'.

[Petra Coufalová]

Ahoj Pavle,
Dovolím si s Tebou nesouhlasit. Hovoříš zde, že četbou knih si čtenář vytváří virtuální realitu, nebo případně i hrou…… Dítě, které čte knížku si má možnost představit příběh a prožívat ho vnímáním čtených slov, ale to není virtuální svět. Také hra reálná je něco, co si děti mohou osahat, na vlastní kůži zažít, vnímat ji více smysly a jsou její opravdovou součástí – to není virtuální realita. Virtuální realita je umělý svět, svět který již někdo vytvořil, předpřipravil, vymyslel tak, aby hráč, který ho hraje nebo používá, byl co nejvíce vtažen do děje, manipulován, dalo by se i říct v některých hrách vydírán a pokud možno aby nevnímal svět reálný. Je vytažen z pravé podstaty života.
Nebráním se názoru a souhlasím, že se mohou děti učit určité strategii, obchodování, rozvíjejí si fantazii z předpřipravených herních návrhů. Co se tím ale ve skutečnosti naučí do reálného života? Například ve virtuálním světě jsou dobří ve strategii hry, což jim pomáhá vyhrát a stále se zdokonalovat, ale jakmile je hodíš do vody…myslím tím do hry v reálu, jsou ztraceni a mají větší problém nežli děti, které virtuální realitou nejsou pohlceni. Různé nestvůry, krev, která je obsažena v 70% her. Děti je hrají rádi, vítězí, nebojí se, jsou hrdinové. Opak je ale pravdou, do lesa ti potmě nevlezou, mají strach z převzaté umělé fantazie. A mohla bych pokračovat. Zkušenosti, které mě rok od roku čím dál více překvapují a popravdě, i když nejsou ty děti mé, není mi to lhostejné. O to víc mě naplňuje, když mohu dětem ukázat alespoň na chvíli pravý pocit z přítomnosti jejich vlastní fantazie, překonání jejich strachu a prožitku, který si odnáší domů.
Nicméně souhlasím s tím, že pokud bydlíte na malém městě uprostřed Šumavy tak máte větší možnost být součástí přírody, a vyhnout se tím nástrahám velkoměsta.

[Pavel Micka]

Ahoj Petro,
je pravda, že jsem termín „virtuální realita“ bral poněkud volněji. Jak už v předchozích příspěvcích zaznělo, je to vlastně jakýsi terminus technicus. Pokud ale nahlédneme do slovníku cizích slov, zjistíme, že slovo virtuální znamená: zdánlivý, možný, potenciální, případně neskutečný, v tento okamžik neexistující, nebo libovolný, a dokonce nekonečně malý a slovo realita znamená skutečnost. Proto si myslím, že čtenář se chvílemi ocitá díky své fantazii v těchto „neskutečných skutečnostech“ (tak na tento termín budu do smrti hrdý ) a u „reálných“ her je to patrné ještě více, vždyť kolikrát jsme byli svědky toho, kdy si děti hráli na „něco“ (obchod, doktora apod.), v těch chvílích byl jejich svět přesto, že neexistující, tedy virtuální propracován do nejmenšího detailu. (pro zájemce: odkaz na článek o virtuální realitě - https://wikisofia.cz/wiki/Virtu%C3%A1ln%C3%AD_realita). Co se týče her, určitě nejsem v této oblasti odborníkem, ale taky jsem si svého času nějakou hru zahrál, byly i noci kdy se podařilo dohrát „level“ v půl páté ráno a v šest se stávalo. Ano je pravda, že počítačová hra dokáže člověka pohltit. Jen si myslím, že je to pouze jedna z nástrah, která může člověka zcela pohltit a vyvolat abstinenční příznaky pokud se nedostává. (Vezměte si například seriál „Ulice“ kolik znáte ve svém okolí lidí, kteří si nedovedou představit, že by dnes jeden díl neviděli )

[Pavel Micka]

Ještě bych se možná jednou vrátil k těm počítačovým hrám. Nechci je příliš obhajovat, ale mnohem větší problém (zřejmě podobně jako Adriana) vidím v tom, jaký ohromný vliv mezi dětmi mají sociální sítě, jako Instagram, Facebook, Youtube apod., kde se to jen hemží videy různých rádoby autorit, ze kterých si děti berou příklad a přijímají jejich často velmi bizarní názory. (Tím nechci zatratit všechny „youtubery“ jistě se mezi nimi najdou i velice schopní a rozumní lidé). Zkuste se dnes zeptat malého školáka nebo školačky, čím by chtěl být. Mnoho z nich odpoví, že youtuberem, nebo youtuberkou, kde jsou tradiční povolání jako popelář a kosmonaut . Dalším problémem, který vyvolávají tyto sociální sítě je honba za popularitou. Vítěz najednou není ten, který něco umí, který se snaží, který je v něčem dobrý, ale ten který má více „lajků“. A jak je známo většinou platí úměra čím větší pitomost tím víc „lajků“. A věřte, nechtěl bych dnes být v roli třináctiletého kluka nebo holčičky, kterého/ kterou si na facebookovém profilu vymažou z přátel. Těch problému je jistě více, napadá mě, ještě například to, že děti na internetu neumějí pracovat se svým soukromím (stejně jako mnoho dospělých) snadno se pak stávají terčem vydírání, nebo šikany.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Ahoj všichni,
při listování knihou ,,Pedagogické ovlivňování volného času“ jsem narazila na ,,naše“ téma a dovolím si zde malou citaci.
Pokud čas dítěte není naplňován žádoucími aktivitami, má dítě (ale i dospělý) sklon k patologickým činnostem (destrukce, agrese apod.). Nenaplněnost života se kompenzuje kvazičinností – např. gamblerstvím nebo sledováním nekonečných telenovel. Vlastní zážitek je nahrazován zástupnými příběhy vyráběnými zábavním průmyslem tzv. Virtuální reality, život je nahrazován schématy, kdy se city skrývají pod záplavou slovní klišé. Neautenticita vede k náhražkám prožívání i života samého. Vlastní aktivní činnost je nahrazena virtuální realitou a zapomíná se na starou moudrost, že štěstí je vedlejším produktem vlastní činnosti. Řada zájmových činností pomáhá překonat obtížné sociální situace úspěchem v jiných aktivitách. Úspěch v této činnosti zvyšuje sebevědomí a sebevědomý jedinec se lépe orientuje v sociálním prostředí a rychleji reaguje.
,,Sebevědomí" a tím bych právě chtěla reagovat na příspěvek od Pavla. Myslím, že jsi zmínil tu nejobávanější a nejcitlivější oblast, která pramení z virtuální reality.
Pro odlehčení…jeden závislák, potencionální youtuber a jeho X kamarádů běhá venku, skáčou na trampolíně a normálně si užívají slunečního odpoledne. Virtuální svět nechali doma zcela dobrovolně a chovají se jako dvanáctiletí kluci.
Přesto musíme být opatrní a citliví k chování našich dětí.

[Viktor Mandinec]

Ahoj,

pokud jde o youtubery, nevím jestli znáte MikeJePan. Nedávno jsem na to narazil. Dokumentární film o tom, jak MikeJePan udělá něco jako přestupek, ne-li přímo přestupek takovým způsobem, aby si toho všimla policie.

Potom, protože se vyzná (bohužel) v zákonu lépe, než policista, který ho přijde řešit, teď se omlouvám za slovo které použiji, ale zachová autenticitu, s tím policistou VYJEBE a ve správním řízení ho potom očistí bez pokuty.

To je všechno asi v pohodě, je to prostě nemorální hovado. ALE, co mě na tom pobouřilo opravdu hodně byl fakt, že když vylezl z budovy úřadu, obklopila ho neuvěřitelně velká skupina dospívajících ve věku mezi 14 a možná až 20 let a kompletně všichni mu tleskali, chtěli jeho podpis a nutně se s nim potřebovali vyfotit na instagram. Také spousta těchto dospívajících uvedla, že by chtěli být přesně jako Mike, protože on si umí se zákonem .... A tak dále.

Když se tu bavíme o nebezpečí virtuální reality, zdá se, že tohle je pravděpodobně nebezpečnější než hraní počítačových her. Jak je možné, že se z těchto lidí stávají vzory?

[Veronika Pochopová]

Ahoj Viky,
jak je možné, že se z takových lidí stávají vzory?
Možná proto, že mladí cítí, že něco není v pořádku, rebelují, chtějí to jinak, ale nevědí sami jak na to. A někdo jim ukazuje způsob jak to řešit. Bohužel nemají dostatek informací, vlastní úsudek, nebo schopnost projevit svůj jiný názor, než má většina okolo. Bohužel se dostává obrovská síla i do rukou blbců.

[Veronika Pochopová]

Ještě mně nenechává v klidu otázka Co se s tím dá dělat? Samozřejmě, napadá mně, že by rodiče měli více dohlížet na děti, ale je to pro všechny rodiče každodenně realizovatelné? Třeba jsou okolnosti (zaměstnání, neúplná rodina, péče o těžce nemocné nebo postižené v rodině atp.), kdy to prostě nezvládají. Z toho plyne, že nechat to pouze na rodině nelze. Znamená to zavést cenzuru nahrávek a videí? Zajímalo by mne, co si o tomto myslíte vy. Není cenzura zpětný krok od svobody? Těším se na vaše příspěvky a přeji vám krásné jarní dny.

[Viktor Mandinec]

Jáj Verčo,

Už jsem mnohokrát přemýšlel o tom, že vlastně nevím, jak to tady vypadalo v době železné opony. A, že si nejsem jistý jestli je vůbec správné, aby měli lidé, nebo děti? tolik svobody. Co je vlastně svoboda? Je to zřejmě především odpovědnost za vlastní činy.

Mají snad děti dostatek odpovědnosti na to, aby mohly sledovat porno, násilí a dementy, kteří si utahují z celého světa aby potvrdili svoji výjimečnost jen proto, že vědí, že jim za toto chování naprosto nic nehrozí? Dokáže například dítě zhodnotit, co už není pro něj, případně co jej může negativně ovlivnit? Pochybuji. Možná by určitý stupeň cenzury neuškodil.

Co vlastně svoboda je? Je svobodné rozhodnutí jedince ztrácet svůj čas následováním pseudo-idolů jako je MikeJePán nebo nemá na výběr - nemá volnočasovou kompetenci?

[Adriana Korchová]

Zdravím,

Je možné, že sledováním pseudoidolu a různých kanálu na internetu, za celkové vtáhnuti do virtuální reality, někdy můžou rodiče sami?
Napadají mne příklady - přehlcovani aktivitami, do kterých rodiče své děti mnohdy nutí,aby si vyřešili své komplexy. Nebo jsou rodiče, kteří nemají na své děti čas, a tak jim raději dají do rukou telefony, tablety apod., aby od nich měli klid?
Nehledaji ve virtuální realite únik?

Není potom virtuální realita, místo, kde nemusím být sám sebou, protože okolí se mě snaží tvořit k obrazu svému, nebo mě může "utlacovat" či jevit nezájem o mě?
Můžeme to brát i jako místo, kam se můžu úkryt a vytvořit si svou vizi sebe a tím se stát někým jiným?

[Edita Domorazek Zelenkova]

Ahoj všichni,
virtuální realita tu prostě je a s tím již nic neuděláme. Jednomu pomáhá k určitému rozvoji, druhému způsobuje závislost a odloučení od ,,normálu.“ Pohledů na tuto problematiku je jistě mnoho. Jako rodič se domnívám, že je třeba nastavit určitá pravidla ohledně sledování mobilu, televize či počítače. Hlavně jít příkladem!
Při čtení posledních příspěvků mne napadla otázka: Jak předejít závislostem a problémovému chování, které virtuální realita a sociální sítě způsobují? Můj syn na ZŠ dostal v rámci vyučování pouze základní informace ohledně rizik, která se vyskytují na sociálních sítích. Jednou naše město navštívila skupinka youtuberů, která zajistila osvětu formou divadelního představení. Později jsem zjistila, že to bylo v rámci propagace jisté knihy. Takže opět ,,byznys“. Ale snaha byla.
Existuje nějaký projekt pro školy, který by vhodnou formou předával informace dětem různých věkových kategorií? Jsou rodiče, kteří nemají dostatek informací a pouhý zákaz nebo omezení, neřeší tuto situaci. Důležitá je komunikace, ale takovou formou, aby to pro děti bylo zajímavé. Musíme je oslovit a zaujmout. Děti jsou velice vnímavé.
Ze zvědavosti jsem se ptala na MikeJePána. Zná ho, ale nesleduje. Cituji: ,,To je pěkný de..l!“ Tak jsem si trochu oddychla, že náš idol to tedy není.

[Viktor Mandinec]

Adri, nebyl jsem dítě takových rodičů, možná spíše naopak, takže si tu situaci, že mě rodiče přetěžují aktivitami vážně představit neumím.

Nicméně si myslím, že dnes bude problém právě spíše v opačném trendu. Že rodiče již od 3 let naopak dětem "nutí" zábavu tabletem či počítačem a ty později prakticky nemají důvod vyhledávat něco jiného.

Spíš se mi zdá zajímavé Editino "jít příkladem". To se jistě opomíjí ve výchově obecně. Navíc to dítěti asi nedává smysl, když rodič činí jinak než chce po svých dětech.

Jinak ještě k MikeJePán, ano je to zajímavé, on se totiž prezentuje jako úplný debil. Respektive krajní neúcta k čemukoliv, na nařčení z nemorálnosti reaguje posměšky nebo větou, že to v jeho businessu jinak nejde a pokud ho někdo v rozhovoru začne skutečně sekat fakty nebo něco takového, začne odpovídat (to lze fakt vidět na netu) úplně z cesty, případně odpoví na otázku, jako by se tázající ptal na něco úplně jiného. To asi nejde popsat, chce to vidět. Proto nechápu obdiv k jeho osobě, fakt tomu nerozumím. Vyhýbavá krysa bez páteře, která se honosí tím, že je mnohem chytřejší než ti, které tahá za nos. Takoví chtějí někteří (a není jich asi málo) mladí být.

[Anna Kubáková]

Ahoj všichni,
s dovolením se také zapojím do diskuze na toto téma. V první řadě bych chtěla říci, že Viktor mi právě nahrál svým výrokem ''Že rodiče již od 3 let naopak dětem "nutí" zábavu tabletem či počítačem a ty později prakticky nemají důvod vyhledávat něco jiného.'' Naprosto s ním souhlasím. S tímto trendem se setkávám dennodenně. Učím v mateřské škole a tak jsem svědkem toho, jak po příchodu rodičů každé druhé dítě ještě od stolku s rozjedeným obědem volá : ,,Mami, můžu dneska hrát na tabletu?'' nebo ,,Můžu se dneska dívat na Ocelovou pěst?'' To by nebylo tak zvláštní.. Co mě ale zaráží je, když ráno rodiče vedou dítě do školky a většinou ještě s telefonem u ucha se s ním loučí větou:,,Když budeš hodná/ý, půjčím ti tablet/můžeš hrát na počítači.'' Těm dětem je maximálně 5 let! Chápu, že někdy není čas na chození na hřiště, že rodiče mají taky své povinnosti, ale o to víc mě ohromí (a to ne v dobrém slova smyslu), když se dětí v pondělí ptám, co dělaly o víkendu a valná většina odpoví, že hráli hry nebo koukali na TV. Nebudu lhát, že právě tyto děti jsou virtuálním světem tak ovlivněné, že v podstatě na nic jiného nemyslí. Přijde mi smutné, že rodiče nemají na své vlastní děti čas a tak jim pouze vrazí tablet nebo telefon do ruky a dělají si svoje. Já sice ještě nejsem rodičem, ale už teď díky tomuto vím, co nedělat. Chápu, že žijeme v době, kdy děti, které běhají venku a nesedí celé dny u počítače nebo tabletu jsou brány mezi vrstevníky jako podivíni (paradox, že dříve to bylo spíše obráceně), protože neznají nejslavnější youtubery nebo nepostují fotky na Instagram. Nicméně je tady otázka, jestli v tak nízkém věku je tohle potřeba? Co myslíte vy, přijde vám normalní a běžné dát tablet do ruky dítěti, kterému je 4-5 let? Podotýkám, že když jim půjčím do ruky svůj mobil, obslouží se během minuty a to ani neumí číst.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Tak jsem se zkusila podívat na svět virtuální reality z jiného pohledu, trošku s nadhledem.
Každá generace měla pocit, že se děje něco nevhodného, že se svět zbláznil. Mládež je zkažená, bez morálky, zajímá se jen o zábavu a nic jí není svaté. Není to pravda? Logické je, že máme obavy. Avšak nevíme, jak to bude do budoucna. To co mi odsuzujeme a nechápeme, berou dnešní děti jako naprostou samozřejmost. Jsou narozené do virtuální realit, jsou zvyklé v ní žít, jen čas ukáže, jestli se vyplní katastrofální předpovědi. Možná bych tolik nemoralizovala a hledala pozitivní, obohacující přínos virtuální reality. Co si o tom myslíte vy?

[Anna Kubáková]

Jelikož i já patřím mezi Millenials (jinak taky Generace Y, iGen, nebo chcete-li internetovou generaci), můj pohled bude asi zkreslený, ale i tak se s dovolením vyjádřím.. Možná můj názor bude vypadat, že je lehce v rozporu s tím předešlým, viz. výše, ale jde o to, že je rozdíl, pokud se ve virtuální realitě pohybuje malé dítě a dospělý člověk. Já sama nevím, jak bych bez sociálních sítí fungovala, je to do jisté míry dáno dobou a tím, že jsem na nich v podstatě vyrůstala. Také vidím rozdíl v tom, když jde právě o sociální sítě a interakci mezi vrstevníky atd. a hraním počítačových her a sledování Youtube. Samozřejmě, že v obou případech jde vlastně takové odproštění od reality, což je vlastně hlavním kamenem úrazu. Horší je, když se od reality odprostíme až do takové míry, že přestáváme vnímat okolní svět a vše, co se kolem nás děje. Skoro bych to přirovnala k takovým věcem, jako jsou drogy nebo hazardní hry. Člověk prostě vnímá čas pokřiveně. Proto bych to shrnula tak, že pokud je to ještě v mezích, je to v pořádku. Jakmile ale dítě (popř. i dospělý) spadne do těchto věcí takovým způsobem, že ani nechodí spát, nechodí do školy/práce a jen ''paří'', potom je z toho velký problém. A bohužel jsem se s pár lidmi tohoto typu setkala. Jde pak o velkou separaci od okolního světa a to není dobré ani pro psychickou stránku, ani pro tu fyzickou. Když si to ale nakonec v sobě tak nějak rozeberu.. Já sama nevím, co bych bez internetu dělala. Dnešní doba je zkrátka nastavená tak, že pokud nemáte účty na sociálních sítích, jako když nežijete. Sama neumím porovnat mezi tím, jak to bylo dřív a jak je to teď, jelikož účet například na Facebooku mám od 11 let..Někdy si samozřejmě říkám, že by bylo mnohem líp, kdyby takové věci neexistovali. Ale všechno má své pro a proti a pokud do toho člověk nespadne bezhlavě, je to neškodné.

[Anna Kubáková]

Ještě bych k tomu dodala, že já například nepatřila k dětem, které by se doma ''kousaly'' nudou.. Chodila jsem do spousty kroužků, čas jsem skoro neměla, ale stejně jsem byla aktivní na sociálních sítích. Proto je tady otázka, jestli když budeme děti zahlcovat aktivitami a budeme se je snažit držet dál od virtuálního světa, bude to mít smysl? Já si myslím, že ne..Doba jde zkrátka dopředu a vývoj prostě nezastavíme.

[Adriana Korchová]

Souhlasím s Aničkou...
Také jsem propadla k fenoménu sociálních sítí, myslím si, že v dnešní době se tomu málokdo ubrání. Mám ze školky stejné zkušenosti. Jak děti potom mají bez toho fungovat, když jim virtuální svět rodiče sami podsouvají.
Nebo mě fascinuje, když si rodič přijde pro dítě s telefonem u ucha, dítěti, které celý den čekalo, až maminka přijde a dostane od ní pusu na přivítanou, místo toho dostává od dveří jen příkazy typu: "dělej, oblíkej se, nemáme čas, musíme tam a tam, chvátej jestli se hned nezačneš oblíkat máš zákaz na televizi a pod." Jak takovým dětem máme vysvětlit, že je lepší si jít hrát na hřiště s kamarády, než žít "připojen online"?

[Adriana Korchová]

Zároveň se zamýšlím nad poznámkou od Edity
Pozitivnum vidím to, že na internetu se dá vyhledat téměř vše, někdy to může býti i spíše negativní, ale o tom se ted rozepisovat nechci.


Napadá mě, že v mnoha věcech, nám ten život ulehčuje, at jsou to administrativní věci (př. placení složenek - nemusím trávit několik hodin na poště, a jednoduše přes internetové bankovnictví vše zařídám po pár kliknutí) či přehled celosvětového dění a tím dochází vlastně ke demokratizaci informací.
Snažší komunikace - blízký odjede na delší pobyt v zahraničí, nemusíme podstoupit zdlouhavé zasílání dopisů, snadno a rychle se zkontaktujeme přes sociální sítě.
V takových ohledech je to opravdu pokrok a velký přínos, dle mého. Díky tomu nám to usnadní život a možná i lepší orientaci v něm.

Co myslíte, byla tato změna skutečně potřeba? Usnadnili jsme si tím práci a počínání?

[Veronika Pochopová]

Hezký podvečer všem,
lamentujeme, stěžujeme si, odsuzujeme. Ale jak dál, co s tím můžeme udělat konkrétně my? Kdyby začal každý u sebe, u svých dětí, ve své práci, je to obrovský potenciál. Když se na to podíváme jako na problém společnosti, jeví se to jako téměř neřešitelný problém. Pokud ale začneme každý u sebe, osobním příkladem, vzděláváním svých dětí, dopřejeme jim skutečné prožitky a zážitky, musí se to v konečném důsledku odrazit na pozitivním vývoji této zapeklité situace.
Třeba je právě toto onen pomyslný kámen na naší cestě, se kterým se máme popasovat.
Takže konec lamentování a začněme už něco dělat, je nejvyšší čas, čeká nás spousta práce, ale bude to stát za to.

[Viktor Mandinec]

Ahoj,

"mladá krev" rozproudila tuto konverzaci úplně novým směrem, další přiznání lidí, kteří říkají "bez sociálních sítí neexistuješ". (Navazuji na moje přiznání, že jsem dříve hrál hry i 12 hodin denně ) To je dobré slovo do pranice.

Áďo, Anno, osobně si myslím (a řekl bych, že také nejsem úplně nepolíbený tímto "novým světem"), že by nebyl vůbec žádný problém existovat mimo sociální sítě a mimo internet vůbec. Nicméně, existence samotných sociálních sítí to lidem trochu kazí, protože když každej ubere ze své vzájemnosti, ze své společenskosti trochu, každý občas podlehne pocitu, že radši zůstane doma a napíše příspěvek, než aby šel oslavit novej den s přáteli, ve výsledku se ulice zásadně vylidní. Pak se může stát, že se se začne jevit život na sociální síti nevyhnutelný.

Avšak dříve by lidé jednoduše hledali způsoby, jak se setkat, aby nemuseli být sami. Osobně mi přijde, že je trochu škoda, že si nemůžeme vybrat. Zůstat se svým rozhodnutím osamocen by bylo asi smutné.

[Monika Kubů]

Zdravím všechny,
omlouvám se, nečetla jsem úplně všechny příspěvky, tak doufám, že nebudu psát něco, co již tady padlo. Ráda bych se vrátila na začátek, kde Viktor uvedl, že virtuální svět vytváří jistou formu izolace a dlouhodobé sezení může způsobovat fyzické problémy. Tohle vše je samozřejmě nevyvratitelná pravda, přesto bych se ale virtuálu a počítačů ráda zastala.
Myslím si, že vše co člověk v průběhu věků provádí v mládí je vždy přirozená příprava na svět v dospělosti. Pro středověkého člověka by tak dlouhé sezení bylo nepřirozené a v dospělosti by byl proti ostatním v nevýhodě. Naproti tomu většina dnešních lidí pracuje v dospělosti u počítače, a stále více jich s novými technologiemi přibývá. Zdá se mi, že by dnes tak mohl tedy být ve velké nevýhodě právě ten, kdo s dlouhým sezením u počítače zkušenost nemá. A ona izolace způsobená virtuální realitou je jen další věc která nás má na "dospělost za počítačem" připravit.

[Adriana Korchová]

Ahoj,

Viky určitě, mám stejný názor, to že si v dnešní době téměř nemůžeme vybrat, okolnosti nás "nutí" k tomu fungovat pomocí internetu. Ať už jen pomocí mailů, jsme pořád vázáni, schránku se zprávami kontrolovat a popřípadě reagovat, ať už je to skrz práci, školy nebo soukromých potřeb.

Musím se přiznat, že občas než abych si šla s přáteli posedět a reálně se s nimi setkat, někdy ta nálada prostě není a raději zůstanu doma "připojena" na virtuálno.

Ještě bych chtěla navázat na hraní her, nikdy jsem k tomu nepřilnula, tak je to mě těžší to pochopit, co z toho hráči mají. Zaplatit někdy tisíce za to, že si můžu pohrát s něčím, co vlastně neexistuje. Vyrůstala jsem na hrách typu pexaso, člověče nezlob se, dostihy a sázky a pod.

V čem jsou virtuální hry lepší, než ty u kterých se sejde parta přátel osobně?

[Viktor Mandinec]

V čem jsou virtuální hry lepší by mohla vyprávět řada vývojařů. Představ si nejlepší film, kterej jsi kdy viděla. Pro spoustu lidí první příčky znamenají různá fantasy plná draků, monster a samozřejmě hrdinů. No a buď můžeš hrát pexeso, nebo se sejdeš s dvaceti lidmi jako jeden z těchto hrdinů před jedním takovým obrovským drakem a pokusíš se ho porazit pro odměny, které když jiný hráč uvidí, je možné, že ti je bude i závidět. Zažiješ bitvu, ve které je nutné spolupracovat s ostatními a jedna chyba může znamenat "smrt" všech, naopak jedna dobrá reakce může celou skupinu zachránit. Na tomto jsou dnes postaveny hry, vtáhnou tě do sebe, nějak ti dávají možnost zažívat zprostředkovaně ten adrenalin, kterej je možná mnohdy silnější než u některých sportů.

Snad jsem to podal dost sugestvině na to, aby šlo porozumět tomu, co třeba někteří hráči mohou pociťovat, a to bude pravděpodobně jen zlomek.

Zní to docela smutně

[Anna Kubáková]

Zdravím,
to mě přivádí k jednomu experimentu, který jsme dělaly s mojí spolubydlící na intru. Domluvily jsme se, že týden nebudeme používat sociální sítě, teď už nevím, jaký jsme si nastavily trest za porušení, ale na tom nesejde. Zkrátka, zvládla jsem to den. Po tom, co jsem přišla do školy a lidé kolem mě se bavili, co je nového na FB a Instagramu a já k tomu neměla co říci, jsem zapnula data a jela A bohužel o to víc jsem toho musela ''sjet'', když jsem tam den nebyla. Tudíž bych řekla, že v téhle době je to snad nemožné, jakmile si k tomu jednou ''čuchnete'', už není cesty zpět. A myslím si, že podobně je to i s počítačovými hrami.. Stejně jako pro Adri, je pro mě tahle vášeň nepochopitelná, ale vsadím se, že pokud bych si jednou zahrála, už bych v tom ''lítala''..Pro mě osobně by byl život bez sociálních sítí a jiných virtuálních potěšení asi strašná nuda, co pro vás?

[Anna Kubáková]

Na druhou stranu si myslím, že sociální sítě jsou největší zlo, co se týká vztahů. Dnes jsem zrovna četla článek, ve kterém psali, že muži už o ženy neusilují v reálném životě, protože ví, že stačí napsat a některá se určitě chytne. S tím souhlasím a zároveň si myslím, že to je i zlo, pokud již vztah máme.. Nebudu lhát, že jsem nikdy nesledovala, co můj přítel ''lajkuje'' za fotky, abychom se pak kvůli tomu mohli pohádat. Zkrátka doba je díky nim strašně jednoduchá, bohužel i ve věcech, které by mohly zůstat složitějšími.. A jak na to koukáte vy, co se týče tohoto hlediska? Myslíte si, že sociální sítě ničí vztahy, nebo je naopak super, že díky nim můžete poznat nové lidi a navazovat nové vztahy?

[Adriana Korchová]

Viky, určitě jsi mi pomohl nahlédnout do světa hráčů her. Taky jsem zkoušela hra hrát, jen ten prožitek se nikdy nedostavil, proto nevidím smysl v tom několik hodin trávit hraním her.

Soc.sítě a vztahy?
Naštěstí jsem vztah, tím narušený neměla.
Ale v určitém pohledu, to problém určitě je. Napadá mě, když je jeden z partnerů závislý na telefonu či jiném zařízení a nebo i "žarlivec", kterého vytočí sebemenší práce s internetem, že za tím hned něco vidí.
V dnešní době, je hodně důležitá důvěra, co se i soc.sítí týče. Neříkám že jindy důvěra potřebná není, jen v dnešním online světě, je víc.
Lidé se snadněji seznámí, sjednají schůzku, aniž by na to někdo přišel apod.
Lidé sdílejí na sociální sítě už téměř vše.

[Veronika Pochopová]

Ahoj všem,
Viky, tvůj popis prožívání hry mi připomněl zážitek, kdy jsem sepisovala nějaké dokumenty společně s kamarádkou, bylo nutné okamžitě vyhledat nějaké údaje na internetu. Oči mi málem vypadly z důlků, když mi kamarádka volala, že musíme hodinu počkat, neboť její 40-ti letý manžel právě dobývá hrad a ona tím pádem nemůže na počítač.
Tato událost je stará asi 5 let, v té době to bylo ještě docela kuriózní. I v tomto nastal velký posun, již je to standardem.

[Viktor Mandinec]

Verčo,

musím říct, že se mi to nezdá patologické, ač to může působit zvláštně. Kdyby kamarádky manžel byl zrovna na fotbalovém zápase jako hráč a jeho manželka by podobně nutně potřebovala něco udělat, co by znamenalo, že odejde a jeho tým to prohraje, taky by neodešel.

Ač kolem hraní her může určitě vznikat patologie, ve své podstatě se jedná u většiny hráčů o jejich koníček, který je pro ně podobně důležitý, jako koníčky jiných lidí pro ně.

Zdá se ti to podivné, nebo to pro tebe bylo prostě nové? Docela by mě zajímalo, jak tohle vnímá člověk, kterého se hraní her netýká.

[Gabriela Gálová]

Ahoj lidi!

Víte, co tu teď tvoříme? Internetovou diskuzi. Takže jsme svým způsobem též ve virtuálním světě Vidíte, nelze se tomu vyhnout. Místo toho, abychom si společně sedli na učebnu a diskutovali z očí do očí, je zcela v dnešní době normální, že nám učitel zadá úkol, který musíme plnit "na netu". Zkrátka, taková je doba. Změna je život a i když neradi příjímáme novoty, musíme se přizpůsobit.

[Gabriela Gálová]

Jinak, já hraji počítačové hry už od vysoké školy (doba před 15-ti lety), pomáhaly mi s odreagováním se od učiva. Spolu se sportovními a mnoha dalšími aktivitami. Vše je otázka míry. Nyní je používám (společně se spoustou dalších volnočasových zálib) opět k uvolnění se po náročném pracovním dni. Není nic krásnějšího než "procházet se" po dokonale graficky zpracovaném kouzelném místě a plněním úkolů zachraňovat svět

Nemyslím si, že hraní počítačových her je nutně spojeno s patologií. Někdo tu naznačoval, že tyto typy her hrají jedinci s nízkým sebevědomím a také že hraní her vede k fyzické oslabenosti. No nevím, sebevědomá jsem poměrně dost, v "reálném" světě se považuji za úspěšnou a pokud jde o to fyzično, myslím, že jsem na tom docela dobře, cvičím několik hodin týdně (přibližně stějně tolik, kolik strávím hraním na počítači). Jde o vyváženost.

Nicméně, lze souhlasit s tím, že všeho moc škodí a zvláště u dětí, které si ještě neumí tak dobře organizovat vlastní čas, je nutný dohled.

My, narození na začátku 80. let, ještě známe "lítání za barákem", mobily ani počítače tehdy nebyly. Proto k nim asi přistupujeme s větší opatrností, dostali jsme se k nim až v dospělosti. Pro dnešní děti jsou však naprosto běžnou součástí života a nedokáží si bez nich představit den.

[Adriana Korchová]

Přesně tak Gábi, taky jsem zrovna přemýšlela nad tím, že vlastně ke splnění úkolu, co nám byl zadán musíme použít internet.

S internetem pracujeme hodně často, mnohdy nám to ani nepřijde, ale je to první možnost, co nás napadne, když něco potřebujeme najít.

Na internetu najdeme vše, trochu mě mrzí, že tím se vytrácí znalosti například z topografie, či orientace podle buzoly apod. V dnešní době, kdy má téměř každý pokročilejší telefony, kde jsou navigace se ztrácí podobné znalosti. Pamatuji si jak na letních táborech to bylo pro nás "vzrůšo" a pocit jakéhosi vítězsví, když jsme konečně došli na správné místo.

Myslíte si, že kdybychom tohle přednesli dětem zasažené virtuální realitou přišlo by jim to nudné nebo naopak výzvou?

[Gabriela Gálová]

Milá Adri, tak konkrétně v souvislosti s používáním GPS se mi v hlavě vybavil článek o tom, že podle nové studie se nám při používání navigace "vypíná" část mozku zodpovědná za orientaci v prostoru. Konkrétně se jedná o hipokampus (hraje velkou roli při krátkodobém zpracování informací a právě při prostorovém vnímání). A všichni víme, kam to vede, když se něco dlouhodobě nepoužívá - zakrní to Takže čas od času nám určitě neuškodí mrknout do staré dobré mapy.

(Článků o tom je víc, stačí do vyhledávače zadat "používání GPS škodí mozku".)

Tyhle na první pohled primitivní znalosti je hrozně důležité zachovat.

[Adriana Korchová]

Určitě tyhle znalosti jsou důležitý, kdyby se jednou stalo, že se virtuálno by bylo značně omezeno, byli bychom téměř ztraceni.

Mám takovou zkušenost, že jelikož jsem topografii a podobné primitivní znalosti pro přežití v přírodě znala, když jsme se s kamarádkou vydali na poznávací výlet do zahraničí, měla jsem lepší orientaci v prostřed i mě neznámém než ona. Samozdřejmě byli chvíle, kdy jsme tu GPS museli zapnout taky ale přivětšině jsme si vystačili s mapou v ruce.

Tomu názoru, že GPS "vypíná" část mozku, jsem určitě nakloněna, myslím si, že tím jak nám život ulehčuje technika i s tím internetem, začali jsme "zakrňovat". Plno věcí jsme z hlavy "vypustili", protože je vlastně netřeba si je pamatovat.

Ted jde o to jestli je to vlastně dobře, některé znalosti zapomínat a spoléhat na internet.

[Anna Kubáková]

Můžeme se snad jednohlasně shodnout, že v dnešní době bychom už bez internetu nemohli existovat. Ale co takhle jiná masmédia? Zapínáte třeba ještě vůbec televizi nebo rádio? Nebo čtete časopisy? Protože já už si ani nepamatuju, kdy jsem viděla televizi zapnutou. Přijde mi, že internet nahradil opravdu vše..

[Edita Domorazek Zelenkova]

Osobně mám s GPS špatné zkušenosti. Když jsme ji opravdu potřebovali, tak selhala. Naštěstí jsme z generace, která si ještě umí poradit. Můžu říct, že nemusíme GPS, Aplikace, chytré telefony a podobně. Mobil nám stačí na volání a sms, případně si s ním fotíme. Ale pokroku se v ,,reálném“ světě vyhnout nedá.

Domnívám se, že virtuální realita vytlačuje reálný zážitek a prožitek. Lidi dohání jejich pohodlnost. Určitě je jednoduší pustit si televizi, otevřít počítač nebo si jen tak lenošit s telefonem. Plánování a realizování akcí je přeci jen náročnější. Zdá se mi to divné, že mladí sedí doma a komunikují spolu přes různé aplikace. Baví se tím, že sledují videa a sbírají laiky. Pokud nepoznají jiný druh zábavy, nebudou mít srovnání a bude jim to jedno. Zjišťuji, že to není problém jen mládeže, dotýká se to i dospělých, maminek na rodičovské dovolené, nezaměstnaných, lidí kteří odchází do důchodu. Mnozí z nich ani nevytáhnou paty z bytu, sedí u televizorů a ,,sjíždí“ facebook, případně mastí nějaké hry. Neexistuje u nich žádná vyváženost, tak jak psala Gabča. Co potom s tím?

[Edita Domorazek Zelenkova]

Každé ráno si pouštím ,,Dobré ráno“ na ČT2. Během příprav na snídani a vypravování dětí, zjistím jaké bude počasí, něco málo z denních zpráv, kam a za čím se vypravit, co si dobrého uvařit, jaké jsou novinky na knižním trhu či jaké jsou nové deskové hry a spoustu další zajímavých nápadů a témat. Myslím, že to není vůbec marný. Rozhodně při tom udělám mnohem víc práce, než kdybych 45 minut seděla na netu. Vlastně ani nevím, kdo by pak vyprovodil ty děti do školy. Možná nějaká chůva a nelepší už by byla ta robotická.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Když už jsem zde zmiňovala tu televizi, vzpomněla jsem si, kolik seriálových herců si stěžuje na fanoušky či odpůrce, kteří vůbec nedokáží rozlišit ten virtuální seriálový svět od toho skutečného. Často jsou představitelé záporných hrdinů napadáni nemilosrdnými stařenkami za svoje nevhodné chování, případně jim je doporučováno, jak by se měli chovat nebo zachovat. Najdou se i tací, kteří se k hercům chovají jako ke svým dobrým kamarádům. Aby ne, vždyť se den co den setkávají v obýváku. Pro někoho úsměvné, pro někoho k pláči.

[Edita Domorazek Zelenkova]

Druhá věc, kterou vůbec nechápu je, když někdo na facebook do veřejné skupiny napíše příspěvek např. ,,Ordinuje dnes paní doktorka…..?“ ,,Mají dnes otevřeno v Lidlu?“ a pak čeká, až mu někdo odpoví. Proč si ty lidičky, když už jsou na internetu, neotevřou stránky lékaře, obchodu a nenajdou si ty informace sami a bez čekání. Dohrou bývá nějaký ironický komentář, který spustí lavinu hádek a urážek. Je příčinou počítačová negramotnost? Nebo si lidé chtějí povídat a hádat tímto způsobem? Nemají reálné přátele, kterým by zavolali? A mají vůbec nějaký volný čas?

[Anna Kubáková]

Zdravím,
to je úplně přesné. Otevřu Facebook a jelikož jsem se kdysi dávno stala fanouškem jednoho nejmenovaného seriálu, stále mi skáčou příspěvky, které se ho týkají. A nestačím se divit, jak dokáží lidé útočit právě proti hercům. Vůbec neodlišují realitu od hereckého výkonu a často nadávají takovým způsobem, že by si to herci mohli vzít osobně. Nakonec je to přesně jak říkáš, strhne se lavina nadávek, sprostých slov a urážek. Osobně mi to přijde úsměvné, když člověk nedokáže odlišit realitu od fikce, alespoň tedy v tomto případě.

[Anna Kubáková]

A odpověď na tvou otázku, Edit..
V této době, kdy mají sociální sítě lidé od 10 do 99 let je strašně těžké vymezit pojem VČ. Ten čas sice volný je, ale zároveň nás svazuje těmito digitálními závislostmi. Mám na to ale stejný pohled jako ty. Nechápu lidi, kteří svůj volný čas tráví tím, že koukají na tv.. nebo dobře, každý se občas koukne na tv. Ale koukat na tv, abych pak mohl zbytek VČ trávit tím, že o tom, co jsem viděl v tv budu psát příspěvky a komentáře na sociální sítě? Tady se opravdu hodí otázka, zda takoví lidé mají přátele.. Je to trochu smutné, ale je to běžná realita.

[Anna Kubáková]

Když jsme se teď tak dostaly k těm nadávkám na sociálních sítích.. Napadá mě slovo KYBERŠIKANA. V této době tolik rozšířený pojem. V dřívější době nebylo tak ''jednoduché'' někoho urazit nebo zesměšnit, jako je to právě teď. Pouhým jedním komentářem můžeme ublížit více než třeba fyzickým násilím. Setkali jste se s tím někdy někdo a jaký na to máte názor?

[Adriana Korchová]

Když jste holky narazily na sledování tv. Napadá mě dětský pořad,na který jsem koukala jako malá, který končil větou "a vypněte nás prosím, at nebolí vás hlava". Je dnes nějaký takový pořad, který upozorňuje na to, aby jsme zbytečně dlouho nesledovali tv a raději šli ven na vzduch?
Dále, nedivím se, že v dnešní době jsou značně rozšířeny různé nemoci př. alergie už od raného věku, později i mladí lidé mají migrény, bolesti zad apod.

Říkám si, kdy asi přijde ten bod zlomu, kdy si uvědomíme, že takhle se začínáme postupně izolovat od okolí...

[Adriana Korchová]

Ani, s kyberšikanou mám bohužel zkušenost i osobní.
Kdy jsem takhle byla šikanovaná na základní škole, naštěstí se to včas začalo řešit, ale měla jsem strach chodit do školy, na kroužky i přes to jak jsem svoje zájmy měla ráda.

Máš pravdu, je to mnohem snazší někoho utlačovat pomocí zpráv. Nejhorší je, že když je slabší povaha, může to psychicky "odskákat". Z fyzické bolesti se člověk dostane rychleji než z té psychické, to je běh na dlouhou trať.

[Anna Kubáková]

Přesně tak,Adri..
Myslím, že si vůbec neuvědomujeme, že spousta civilizačních chorob a tak dále vzniká právě tímto způsobem. Vlastně se tímhle vším strašně ženeme do záhuby. Myslím si ale, že přirozený vývoj prostě nezastavíme. A vzhledem k tomu, že je za poslední roky čím dál rychlejší,nedivila bych se ani, kdyby nás tady za dobrých 10 let opravdu vystřídali roboti (viz. další téma) Zkrátka budeme muset s technologiemi žít nadále a smířit se s tím, že doba jde dopředu

[Monika Kubů]