[Petr Bauman]

Také jedna z otázek, které padly ve výuce PS. Pozor na skrytý předpoklad, který otázka podsouvá...

[veronika.fuksova]

Především (jak již je naznačeno) bychom se měli zastavit u pojmu "smysluplně".
Co je pro člověka smysluplné? Má zvýrazněné adjektivum symbolizovat význam toho, že to má být obohacující, nebo bezpečné? Ideálně obojí?...Nalezneme další významy toho slova?

Smysluplné se mi jeví to, co je pro mne přínosné. Něco, co se mě nějakým způsobem tématicky a osobně dotýká, co mě rozvíjí, posouvá dál. Musí to však zároveň být i něco, co je mi tak blízké, že mi "stojí za to" tu danou, konkrétní aktivitu vykonávat ze své dobrovolné vůle.
Dítě, které bude zažívat nejsilnější pocit úspěchu v oblasti nějakého sportu, nebude cítit svou naplňující potřebu v chození na hodiny hry na klavír, kterou budou vnímat jako smysluplnou jeho rodiče.

Zajímalo by mne, jak vy, kteří máte děti reagujete na potřeby a přání svých dětí. Necháváte je si (samozřejmě v přimeřeném věku) samostatně vybrat kroužek, atp., nebo si do nich spíše projektujete své vlastní zájmy a záliby?

Děkuji

[Sarka Svecova]

Ahoj,
mám tři děti, dohromady prošly řadou kroužků, takže odpověď zní: nechávám je vybrat. Myslím si, že povinností mají dost, tak ať si volný čas užijí smysluplně. Pod tím slovem si představuji to, aby je kroužek bavil, ale aby byl i užitečný, ať už se jedná o sport, hudební rozvíjení, kreslení, přírodovědný kroužek.. hlavně, ať je kroužek těší.
Takže své vlastní zájmy do svých dětí neprojektuji, snažím se respektovat jejich přání..
Šárka

[Táňa Machová]

Ahoj všem,

pro mě je také, jako pro Šárku, prioritní to, aby kroužky mé děti především bavily. To je hlavní kritérium výběru.
Hřeje mě, když mi potom doma děti předvádějí, co nového se naučily, když vidím, jaké dělají pokroky nebo že se zkrátka jen tak pobavily s ostatními dětmi a strávily příjemné chvíle.
Neprojektuji do nich své vlastní zájmy, naopak beru jako výhodu, když si zvolí za předmět zájmu něco, čemu já nerozumím nebo co neumím. Baví mě potom ten čas, kdy se já učím od nich, smějeme se, když nedokážu dát nohy za hlavu nebo popletu slova u básničky. A to je také podle mě smysluplně strávený čas. Ten společně strávený.
A k Verči příspěvku, kde říká, že dítě, které baví sport nemusí cítit potřebu hrát na klavír - moje neteř je přesně tohoto příkladem. Jen je to u ní naopak. Hraje na klavír, zpívá ve sboru, přečte hromady knih...., ale - má absolutní odpor ke sportu. Moje sestra - její matka z toho byla dlouho nešťastná. Sama sportuje, je neustále v pohybu a její dítě pohyb nenávidí. Zkoušela vzbudit zájem novým kolem, bruslemi, běžeckými botami, lyžemi...vše marně. Napřed dceru nutila, vše přes pláč. Nakonec to vzdala. Je ale smutná, že mají méně příležitostí, jak trávit čas společně.
Každá má odlišnou představu o naplnění smyslu svého času.
Nenapadá mě, jak tento příspěvek chytře zakončit. Jdu zkusit dát nohy za hlavu

[Vít Lukesch]

Ahoj,
já mám téměř čtyřletou dceru skoro dvouletého syna a často si pokládám otázku, jak jejich čas smysluplně naplnit. Chápu, že větší děti už samy projeví, co je baví a co ne, ale jak přistupovat k volnému času těch nejmenších? Je mi proti srsti jim nějak víc organizovat život, když ho mají ještě krásně bezstarostný. Snažím se je nechávat volně hrát, i když to občas hrozí kolapsem naší domácnosti. Syn je přece jen ještě hodně malý, ale dcera začíná stále častěji žadonit, například abych jí pustil pohádku, občas jí na chvíli vyhovíme, ale je znát, že se od toho pak nemůže odtrhnout, nejradši by se dívala pořád, kolikrát se pak vzteká, když to vypnu. Z toho je zřejmé, že nemůžu zcela nechat její volný čas v její kompetenci a některé věci je nutné regulovat, v tomhle věku ještě není schopna rozpoznat, co je pro ní smysluplné a co ne. Jasně, snažíme se s nimi dělat nějaké činnosti, které rozvíjí jejich schopnosti, ale kde je ta hranice, kdy jejich volný čas jako rodič nějakým způsobem ovlivňovat a kdy je nechat dělat pouze to, co chtějí, co je v tu chvíli baví? Myslím, že tahle otázka se dá položit i u větších dětí.

[Jana_Kapustova]

Ráda bych zpochybnila předpoklad, že to, co rodič nepovažuje za smysluplné, smysluplné není. Také mám čtyřletého syna, a myslím, že je velmi důležité někdy ,,nechat děti prostě být,,. Tím nemám na mysli se dětem vůbec nevěnovat, ale myslím, že je velmi důležité, aby dítě samo dokázalo, byť krátkodobě plánovat samo sobě činnost, která pro něj jistě nějaký smysl má. Tahání klacíků tam a sem, které může na dospělého působit jako nicnedělání, či dokonce zlobení malého dítěte, může mít smysl pro dítě. Záhy se často ukáže, že klacíky tahá z nějakého důvodu, například ke stavbě teepee. Lze tedy tuto činnost, kde proběhl v dětském myšlení záměr něco uskutečnit, pokus,či několik pokusů to uskutečnit, fyzická i mentální námaha při realizaci a následný dobrý pocit či zklamání z výsledku, nazvat nesmysluplnou činností? A pokud ano, tak proč? Mě se takový čas jeví, jako velmi smysluplně strávený. A vám?

[Sarka Svecova]

Ahoj, ráda bych reagovala na příspěvek Jany, která popisuje smysluplnou činnost malého syna, která ne vždy musí být smysluplná pro rodiče.
Hned se mi vybavilo, jak jsem při psaní eseje čerpala z pedagogické čítanky, kde mne velmi zaujaly pedagogické metody Marie Montessori. Ve své praxi objevila něco, co se vepsalo do dějin pedagogiky jako “fenomén Montessori”. Vypozorovala, že již tříleté dítě se dokáže dlouhodoběji soustředit při určité činnosti, pokud tato činnost spontánně vyvolá jeho zájem. Velmi zajímavá zkušenost byla s holčičkou, která se zjevným potěšením dvaačtyřicetkrát vsunula váleček do určeného prostoru a byla natolik pohlcena touto činností, že jí vůbec nevadil zpěv ostatních dětí, ani přemístění i s křesílkem na stůl. Stejně jako pro holčičku, tak pro Marii Montessori, byla tato událost velmi fascinující. Co však bylo ještě pozoruhodnější, byl fakt, že holčička náhle zanechala činnosti a velmi odpočatá se usmívala jako děti, které se probouzí z blahodárného spánku.
Tak z mého pohledu děti podporovat v jejich činnostech spíše z jejich pohledu, ne z pohledu našeho, co nám by se více líbilo, kdyby dělaly. Při stanovení nějakých hranic pochopitelně.
Zdravím a těším se na vaše příspěvky.
Šárka

[Karel_Kotalik]

[quote="veronika.fuksova"]Především (jak již je naznačeno) bychom se měli zastavit u pojmu "smysluplně".
Co je pro člověka smysluplné? Má zvýrazněné adjektivum symbolizovat význam toho, že to má být obohacující, nebo bezpečné? Ideálně obojí?...Nalezneme další významy toho slova?

Smysluplné se mi jeví to, co je pro mne přínosné. Něco, co se mě nějakým způsobem tématicky a osobně dotýká, co mě rozvíjí, posouvá dál. Musí to však zároveň být i něco, co je mi tak blízké, že mi "stojí za to" tu danou, konkrétní aktivitu vykonávat ze své dobrovolné vůle.
Dítě, které bude zažívat nejsilnější pocit úspěchu v oblasti nějakého sportu, nebude cítit svou naplňující potřebu v chození na hodiny hry na klavír, kterou budou vnímat jako smysluplnou jeho rodiče.

Zajímalo by mne, jak vy, kteří máte děti reagujete na potřeby a přání svých dětí. Necháváte je si (samozřejmě v přimeřeném věku) samostatně vybrat kroužek, atp., nebo si do nich spíše projektujete své vlastní zájmy a záliby?

Děkuji [/quote
Naváži na Verču, která se takto pěkně zastavila u smysluplnnosti tohoto slova. Slovo pěkně říká, čeho je plné, ale ne čí ten smysl je. Vedl jsem zajímavou diskuzi s paní magistrou Dudovou. Prý uživat pojmu smysluplnné trávení volného času nebezpečně zavání pedagogizací, diktaturou. Má ale dítě opravdu tak vyvinuté vědomí a myšlení, aby bylo schopno zhodnotit samo, co je pro něj smysluplnné?

Nemám děti, proto mohu hodnotit ze svého pohledu a své zkušenosti. Jsem moc rád, že jsem trávil vždy svůj život tak nějak plně, v zájmových kroužcích a mimo potulující se tlupy. Mohl jsem se tak naučit spousty věcí, protáhnout si tělo, poznat kamarády. Nevím, jestli to byl vždy můj nápad se do kroužku zapsat, ale zpětně velmi oceňuji, že jsem prošel nejedním.
Není proto pro mě vůbec důležité, komu smysl dávala myšlenka, že já jako dítě takto volný čas trávit budu, na začátku. Bylo důležité, že mě aktivita bavila a cítil jsem se v kolektivu dobře.
Naváži proto na Montessori myšlenku o podpoře. Nemusí před podporoou následovat mírné pošťouchnutí?

[veronika.fuksova]

Ahoj všichni

Nejprve navážu na Šárku a Táňu - je super, že jste typy maminek, co podporují děti v tom, co je baví. I mí rodiče a jejich rodiče mne vždycky podporovali v tom, co chci dělat, a já bych jednou chtěla předat mým dětem to samé. Jak jste to měly Vy?
Vítku, souhlasím s tím, že linkovat harmonogramy u takhle malých dětiček (zvlášť u dvouletého prcka) je přitažené za vlasy, a dětství by mělo být krásně a bezstarostné období. Větší holčička už je asi "školková", tak už asi funguje i v jiném, než domácím režimu. Když jsem zrovna ve školce a vysvětlujeme dětem, že bude svačinka, a teď musí uklidit hračky, tak se jim to občas taky nelíbí. Tak opakujeme stále dokola, že teď je potřeba udělat tohle, a jedeme jak kolovrátek, s klidem. Občas i vidím, že přestanou vnímat a chtějí už dělat něco jiného. Tak jim vyprávíme, co budeme dělat potom, a že je potřeba...Třeba všechny dětičky už mají uklizeno, a čekají, až si ten neposedný Tomášek uklidí to poslední autíčko... A tak chválíme někoho jiného za to, že už má uklizeno. Občas ta pochvala druhého zafunguje na aktivaci toho, kdo nechce . No a občas taky ne. A když se vztekají, necháváme je se vyvztekat, ale chce to špunty do uší a obří trpělivost. (Já vím, že se mi to kecá, když je pak předáme rodičům a jsme hotové, ale jen jsem chtěla navázat )
Jani, souhlasím s tím, že smysluplnost očima dítěte se nemusí rovnat smysluplnosti jevící se rodiči. I když dítě staví teepee, procvičuje minimálně motoriku, ne?

[veronika.fuksova]

Znovu zdravím

Zapomněla jsem navázat na příspěvek Karla, který se ptá, jestli nemusí před podporou následovat mírné pošťouchnutí. Také jsem bezdětná (zatím ), ale ve školce (kde si brigádničím), jsem vypozorovala docela zajímavou skutečnost.
U některých dětí to "pošťouchnutí" před podporou být nemusí, (ale je pravdou, že píšu spíš z pozice učitelky, než rodiče), protože jejich samotná motivace k dané věci je "pošťouchne" tak nějak sama. Čím víc se do hry ponoří a čím víc jsou zaujaté, tím méně se do něčeho musejí nutit. (To by s Marií vlastně i souhlasilo - takže jsem to já asi úplně nevypozorovala )...
Pak se setkávám s dětmi (kterých je tedy podstatně méně), jež pocházejí z málo podnětného prostředí, nebo jen nejsou chválené tak často, anebo nejsou vedené k nějakým dovednostem, a těm je občas potřeba i opakovaně ukázat, co k čemu patří/ co se jak dělá, a časem třeba dané aktivitě přijdou na chuť. A opět celé závisí na tom, jak moc jsou zabavené, a jak moc se dokázaly vtáhnout do hry.
Napadá mě taková elegantní odpověď - každé dítě je jiné. Ale abych z toho zase neudělala příspěvek typu eMimino nebo Mimibazar, pokusím se aspoň ze sebe nějak částečně odpovědět
"nastartovat" dítě před podporou se mi zdá jako správná cesta, jak ho naučit např. základním hygienickým, nebo sociálním dovednostem, ale nepopostrkávala bych ho v případě, že by se jednalo o nějakou volnočasovou aktivitu. Měla bych strach, že bych mu jí tím mohla zhnusit. Namotivovat, to ano. Ukázat, když "to vypadá přijatě", nabudit, a pak počkat, jestli se uchytí
(Omlouvám se všem rodičům, kteří si říkají, že sama nemám děti a vykládám si tu; čekám, že s vlastními dětmi jednou bude praxe úplně jiná, než teorie )

[Karel_Kotalik]

Pokud mohu, naváži opět já na myšlenku tvou. A doufám, že ji nikterak neupravím. Totiž nutit děti do volnočasových aktivit. Nemyslím si a troufám si říct, že to žádný rozumný rodič neudělá, že by to bylo dobré řešení. Ale pošťouchutí jsem myslel jako jakési ukázání aktivity nebo programu, které dítě může zaujmout. Avšak netroufám si ani říci, že to je možné hned na "první dobrou", tedy zaujmout dítě nějakou aktivitou napoprvé. V 7 letech, v 1. třídě (ano, měl jsem odklad a proto to sedí) jsem začal s karate. Volnočasová aktivita jako spoustu jiných. Ovšem v té době jsem neměl úplně představu o tom, co to znamená se něco naučit. Naopak, spíše jsem měnil myšlenky jako ponožky, a že jsem byl čistotné dítě!
Ale pár rozhovorů s rodiči nebo trenérem mě donutilo (nebo jsem spíše souhlasil) k tomu, že vydržím i přes malou nespokojenost. A poté už mé dovednosti rostly a já byl spokojenější až úplně spokojený.
Chci tím jen na svém příkladu ukázat na to, že není nutné jen doporučit, ale občas si být jistý, že věřím, že nedělám dítěti pranic špatného.
Mohu tedy souhlasit s tvou myšlenkou navodit k, ale musím trvat v navozování zájmu více. Ponechám ale na vás ostatních, jeslti souhlasíte. Ale rád bych znal váš názor.
Pokusím se ale navodit více myšlenku smysluplnosti. Pro koho by měla být aktivita, podle vás, smysluplná? Je to dítě, rodič, učitel,stát nebo celý svět?
A díky moc za reakci!

[veronika.fuksova]

Ahoj Karle,
klidně piš bez ostychu, překrucovat můžeš, a nepřekroutil jsi
Naopak, navedl jsi mne na dobrou myšlenku-jak to vlastně je s tím, když se bavíme o volnočasovkách u těch starších dětí, které si vybírají “dlouhodobý” kroužek/koníček.
Díky Tobě jsem si vzpomněla na své první kroužky. První byla flétna, a je pravdou, že jsem tam chtěla i nechtěla chodit. Taky jsem prošla “krizí” ohledně toho, že už nechci pokračovat, a tehdy se “nakopnutí” ze strany učitelky i rodičů také vyplatilo- vydržela jsem
A matně si vzpomínám, že má soolužačka hrála na klavír, a tam ten “výcvik a dril” musel probíhat podstatně déle, a tak měla myšlenky na to, že s tím sekne minimálně dvakrát. A také potřebovala znovu namotivovat, aby vydržela.
Čím to je, že člověk občas potřebuje “nakopnout”?(a to i přes skutečnost, že se ani žádný neúspěch neudál).Je to stejně i u dětí?

[Karel_Kotalik]

Verčo, děkuji ti moc za tvou zkušenost.
Myslím si, že to není neúspěchem, který se dostavil, ale spíše dlouhotrvající aktivitou, které dítě sice přišlo na chuť, ale má zároveň zájem zkoušet dál, přeci spolužáci dělají něco, co mě zajímá více, tak proč já musám být upsaný do monotónní aktivity, kterou znám?
Myslím si, že tedy nakopnutí souvisí s dlouhodobostí aktivity a zájmem dítěte (možná dokonce všech lidí) zkoušet nové věci a hledat se.
Zároveň si ale nemyslím, že heldání se je omezeno tímto "povzbuzením" v aktivitě pokračovat.
Jsem si vědom rodičů, které nutí své děti do rádoby "zájmové činnosti" jen pro své potěšení. Když jim se nepovedlo být špičkový gymnasta nebo houslista, jejich dítě to zvládne. A určitě jsem proti takovému tlaku, kdy je dítě omezeno jen na tuto vrcholnou aktivitu.
Pak se ale podívám kolem sebe, na špičkové sportovce, hudebníky a jiné známé tváře a napadá mne myšlenka. Neodsuzujeme tlak na rodičovský smysl dětské aktivity jako jedinci, ale nekvitujeme ho jako soplečnost?

[veronika.fuksova]

Karle, také děkuji za odpověď
Nevím, jestli všichni, kteří své děti podporují, a to za každou cenu, jsou nejvíce ovlivněni tím, co jejich dítě chce dělat a co ho baví, anebo tím, že věří v jeho úspěch a snaží se mu v tom maximálně pomoc. Obecně vzato, připadá mi, že většina z nás je motivovaná na výkon, a určitě se najdou i oblasti, kde by se tato jednostrannost uplatňovat neměla.
všichni profesionálové v nejvyšších stupních úspěšnosti měli určitě dril už od malinka, museli se vzdát spousty dalších věcí, a když získali náležité ocenění po nějakém výborně vydařeném výkonu, vždycky řeknou, že to za to stálo.
A asi je velmi težké najít tu hranici, přes kterou se mám jako rodič vydat. Chce to střízlivý rozum, kdy si musím uvědomit, jestli jsou v možnostech dítěte nějaké rezervy, nebo zdali je opravdu tak houževnaté, že tréninky vydrží a bude milovat to, co dělá, a na druhou stranu, je potřeba věřit a doufat.
Otázkou však je, jaký dopad má na jednotlivce "přehnané doufání v zázrak", kdy se stává, že rodiče pořád doufají a mají ve svých představách ten cíl, a dítě nechají se v něčem nespokojeně "plácat".
To první místo v jakémkoli pomyslném žebříčku je určitě vykoupeno spoustou sil, času, dřiny a odříkání. A také závisí na tom, jaký je ten jednotlivec osobnost. Protože ne každý ten psychický nátlak vydrží. Jaký máš na svou otázku názor ty?

[Karel_Kotalik]

Upřímně, Verčo, nevím.
Vnímám totiž rozpor v oslavě jedinců na špičce a v odporu omezování dítěte.
A take si myslím, že po úspěchu se naše vzpomínky zabarví růžověji a všechnu strast vnímáme jako trochu náročnější činnost, která však stála za to. Ale ne každý tohoto kýženého úspechu dosáhne a každý z nás je jiný.
A tam právě vidím nutnost zachování individuality, a tedy opakované fráze "každý jsme jiný".
Pokud slyším, že námaha za to stála, protože vidíme rozhovory po vítezném kolečku na stadionu nebo povedeném koncertu, vidíme špičku ledovce a ne část pod hladinou. Je tedy snadné se smířit s námahou, protože v ní vidím možnost podobného úspechu (pro většinu nedosažitelného).
Nicméně, nalezení hranice, kdy nutím dítě jako rodič moc, je složité. Právě ta individualita. Proto je asi dobré, abychom si jako rodiče dovolili více než pedagogové, protože své děti známe (snad) nejlépe. Což také znamená, že musíme znát míru, co náš potomek snese. Donucení jít na jeden trénink neberu jako zlo namířené proti dítěti, ale zamíntutí volby dítěte ano. Nastavil jsem docela široké spektrum a proto bych si přál pomoc.
Dokážeme společně nastavit hranici toho, co je pro dobro dítěte přijatelné?
Protože nemám děti, prosím o pomoc ty, kteří děti mají.

[Sarka Svecova]

Ahoj Kájo, Verčo, ostatní diskutující,

vymezení hranic je opravdu velmi těžké, individuální. A jak píšeš Kájo, my rodiče známe své potomky nejlépe a tudíž si můžeme dovolit více/nebo naopak méně, než pedagog.

Ester Ledecká opravdu ze všech dětí nevyroste a potom se skutečně ne tolik úspěšný člověk jednou může poohlédnout zpět a říct si: co jsem z toho dětství měl, nemohl jsem si užít dětství jako moji vrstevníci, samá dřina a k ničemu.
A nebo se to podaří, jako vrchol ledovce vidíme ty medaile, rozhovory, slávu a pak se dá říct - ano, ta dřina a odříkání, stálo to za to. A nebo nestálo a pod tím povrchem již zde v diskuzi zmíněným může být třeba velký strašák v podobě poruch příjmu potravy. Například.

Mám 3 děti. Syn začal s karate a přes florbal skončil u ragby. Každý sport zhruba 3 roky. Dcery začínají s hrou na hudební nástroje (mladší již druhý začátek). Za mě: volnočasové aktivity mají děti těšit, ne stresovat. Takže určité “pošťouchnutí”, namotivování určitě ano, ale velký tlak přes nechuť dítěte určitě ne. Volný čas mj. slouží k odpočinku, rekreaci, tak by měl spíš těšit. Takže budu moc ráda, když dcery budou úspěšné ve hře na hudební nástroje, budu je určitě podporovat, ale pokud to nevyjde a budou běhat venku s kamarády a třeba chytat žáby (jsme na vesnici, opravdu to ještě funguje), budu šťastná, když ony budou šťastné.

Tolik zatím můj názor

[Karel_Kotalik]

Moc děkuju, Šárko, za tento pohled.
Jen si dovolím zareagovat na střídání sportů co 3 roky. Myslím, že by mě to taky potkalo, kdybych nebyl trochu přinucen zůstat. Určitě tedy souhlasím s tím, že volnočasová aktivita má bavit, ne stresovat, ale nebaví nás právě to, v čem jsme dobří?
Myslím si totiž, že vše, co děláme, chce nějaké odříkání, abychom byli potom spokojenější s našimi vlastními výkony.

[Sarka Svecova]

Kájo souhlasím s Tebou, ale fakt nejsem rodič “nutič”, neumím to.. karate začalo být “drsné”, tak jsem byla za ten florbal vlastně ráda, tam jsem se velmi snažila i s pomocí trenérů, kteří syna chválili a motivovali, aby zůstal. Takže odchod z florbalu mě mrzel. Ale v tu dobu již začal sílit vliv tatínka a můj slábnout (rozváděli jsme se), tak proto obrat k rugby.. i to můžou být někdy okolnosti nebo překážky, které brání něčemu smysluplnému z pohledu rodičů nebo z pohledu jednoho rodiče..

[Karel_Kotalik]

Děkuji za upřesnění.
Chápu vlivy ostatních činitelů v životě dítěte. I já jsem tak byl ovlivněn.
Jen mě ten vliv pomohl zůsat ve sportu, v jakém jsem byl.

Ale, zkusím se vrátit k té větší otázce. Mělo by zůstat zachováno to, že smysluplné trávení volného času je pro smysl dítěte, případně trochu rodiny?
Nebo je nutné stavět do popředí i potřeby společnosti?

Myslím si totiž, že dnešní zaměření na individualitu dítěte je dobré pro dobro dětí, ale ne tak dobré pro dobro společnosti. Kdybychom uměli jako společnost nastavit směr, kterým se budeme snažit ubírat, pak bychom se mohli posouvat rychleji. A ano, jsem si velmi dobře vědom toho, že zním jako totalitní manifest z minulých dob.
V tomto spojení mne napadá jedno. Povinná vojenská služba. Stěží volnočasová aktivita, ale něco pro smysl společnosti. Neměla zřejmě dobrou formu, ale nechybí nám nyní něco takového?

[Tomáš Vondrák]

Dobrý den,

Kájo vojenská služba mi určitě nechybí. Bavil jsem se o ní s řadou mužů a někteří jí popisují jako nejlepší dva roky svého života (ženy, víno, zpěv) a jiní zase, že to byla drsná šikana a při jejich vykládání mě až mrazilo. Představa, že vojna udělá z chlapců chlapi je podle mého názoru zcestná. Někdo mi také říkal, že ho to naučilo uklízet ale jinak to bylo 1,5 roku ztraceného života. Šlo zkrátka o to do jakého oddílu nebo (teď nevím jak to nazvat přesně) si byl poslán. Nejsme Izrael a nemáme kolem sebe žádné nepřátele. Riziko ohrožení naší země je nulové. Vojenskou službu nepotřebujeme.

[Karel_Kotalik]

Ahoj Tomáši,
otázku jsem proto myslel jinak - ne vojnu tak, jak byla, ale něco vojně podobného. Prostě něco, co by lidé dělali čistě pro společnost a ne pro sebe. To, že vojna neměla dobrou formu je nejspíše známé široce (založeno na mých znalostech), ani já jsem ji nevnímal nikdy pozitivně. Ale to jen z toho pohledu, že bych nechtěl umět poslouchat autoritu vojensky a střílet mi stačí ze vzduchovky.
Ale právě pro ty, kteří se ve vojně našli, to byl dobrý krok v jejich životě. Nyní nemáme nic tomu odpovídajícího. A nemyslím si, že by taková služba měla sledovat jen aktuální potřebu země.
Myslím si, že kdybychom měli možnost výběru služby, že tím zvýšíme svou angažovanost do společnosti.
Zavrhuješ tedy jakoukoliv službu, nebo jen vojnu, jaká byla?

[Hana Jandová]

Zdravím,
ráda bych se přidala do diskuze. Podle mě by každé dítě mělo trávit čas, jak samo chce. Rodiče by právě svému dítěti měli pomoci a podpořit ho v tom, co ho baví, v čem je dobrý/á. Přeci, když někoho baví nějaká ať už volnočasová aktivita, bývá v ní i velmi dobrý. Uvedu jeden příklad ze svého života: Jedna holčina, která dochází od první třídy do ZUŠ, kde hrála po dobu 4 let na flétnu, nutno dodat, že velmi dobře, ale po 3 letech ji hra přestala bavit, hrála vlastně jen proto, že to její rodiče chtěli. Následně přestala a začala se učit hrát na klavír, na který mimo jiné chodila i její kamarádka. Ale od začátku byla z tohoto kroužku nadšená, po dvou letech ji začalo cvičení doma u klavíru nudit, i přesto, že byla talentovaná a hra jí velmi šla. Nyní hraje již 4. rokem, ale musela změnit přístup, sama si volí, jaké bude hrát skladby, začala hrát i modernější písničky a hra na klavír ji baví mnohem více, než předtím. Samozřejmě je vše o přístupu jejích rodičů, kteří jí museli podpořit, v tom, co ji baví a také o učiteli, který trochu změnil postoj k výuce.
Rozhodně by děti měly mít dostatek prostoru na odpočinek a jakýsi "relax" od jejich povinností. Ale podle mě rozumný rodič nebude naopak dítě přesycovat dítě kroužky a v podstatě ho vozit z jednoho kroužku na druhý, jen aby dítě zaplnilo svůj volný čas po škole. To není dobré pro nikoho, pokud má aktivit přespříliš.

[Hana Jandová]

Ještě bych chtěla zareagovat na vojenskou službu. Rozhodně znám z vyprávění tu horší variantu, kterou uvádí Tomáš, že vojenská služba nebyla rozhodně žádný med. Byly ztracené roky života, zbytečně ztracený čas, který by rozhodně někteří trávili jinak. Pro některé to bylo doslova utrpení, šikana, zákaz vycházek atd... Myslím, že vojenská služba opravdu není potřeba, v takové formě, jakou ji známe. Rozhodně ani k tomu již nejsou prostory pro obnovení vojenské služby, alespoň té, která u nás již nefunguje. A že není k tomu nic odpovídajícího? Co třeba vojenské letiště v Náměšti nad Oslavou? I když je pravda, že v současné době funguje trochu jinak, ale stále tam probíhá ten "dril", který je znám z vojny, cvičení atd..

[veronika.fuksova]

Ahoj všichni!
Myslím si, že společně nastavit hranici “přijatelného” nelze, pakliže jsme se shodli na tom, že každé dítě je jiné. Znamená to tedy, že u každého bude i ta hranice jiná, a u každého bude “namíchané” i složení té smysluplnosti. Někdo bude brát ohled čistě na “poptávku”- tzn. Z tebe, Marečku, jednou bude doktor, a basta, a někdo bude naopak jen lehce korigovat zájmy dítěte, a dá mu volnost. Dle mého názoru by měl být rodič “průvodcem” rozmanitosti světa, a tak je nesmírně důležité ukazovat možnosti a snažit se o nejednotvárné složení jednotlivých aktivit. Čím více budeme schopni ukázat, tím větší výběr a všeobecný přehled můžeme předat dalším generacím. je to ovšem psychicky, fyzicky, časově i finančně velice náročné, a chtěla bych to jednou jako rodič zvládnout. Uvidíme, co ze mě zbyde myslíte si, drazí rodičové, že by to tak mělo být?

[veronika.fuksova]

Karle,
máš na mysli nějaký jednotící prvek.. Jeden by se našel - je jím škola, funguje i jako prostředek socializace. A pro Ty, kteří nejsou školou povinni mě nic jiného kromě těch základních (rodinného prostředí, sousedského, pracovního až po příslušnost k národu) nic dalšího nenapadá. Tam už není jednotná instituce, který by měla za “úkol měřit stejným metrem, nebo udávat jednotný směr”.
Co by to podle Tebe mělo být?

[veronika.fuksova]

...Napadá mě, že máš pravdu v tom, že určitým jednoticim prvkem byla povinna branná výchova - povinnost týkající se pouze mužů. Zajímavé je, že u žen se dlouho automaticky předpokládalo, že bude plnit roli pečovatelky rodinného kruhu, společnost mohla chválit nebo odsuzovat, ale nikdy jsem neslyšela o tom, že by ženy měly mít “povinnou pečovatelskou službu”. (I když v nacistickém Německu musely ženy rodit povinně, jen ty, které “měly míru a požadované barvy, s těmi, kteří byli také tabulkoví”)...Zajímalo by mne, jak moc by bylo naivní si myslet, že jednou něco takového přijde, jakou by to mělo podobu, a co by bylo hlavním cílem... i Čapek psal utopistická dramata a romány, a dnes se ukazuje, že tak daleko od pravdy nebyl...

[Karel_Kotalik]

Hanko, Verčo, jestli mohu, zareaguji tímto na Vás a vojenskou službu. Prosím, neberte mě jako obhájce vojny, protože jsem buřič a vím, že bych jí neměl ani v nejmenším rád. Nešlo také o toliko o možnost socializace, Verčo, ale spíše o sociální plnění "vyššího cíle", tedy něco, co neslouží mě (jako škola), ale opravdu já sloužím společnosti.
Trochu Vám nastíním svou myšlenku, se kterou si již nějakou dobu hraji.
Byla by to povinná služba v délce 3 - 6 měsíců a každý z jedinců by si mohl vybrat z následujících: voják, zdravotník, hasič a sociální pracovník (všechno samozřejmě v genderově neutrálním pojetí). Nemohlo by se jednal o zpevnění morálky s prvky šikany, ale spíše o naučení základních dovedností, které by mohly být použity kdykoliv by bylo potřeba. Máme přeci stále povodně, katastrofy a vojáci nemusí jen střílet nepřátele.
Je to samozřejme myšlenka daleko od praxe a tedy zcela utopistická, ale chic jí nastínit mé pojetí "služby vyššímu cíli".

[veronika.fuksova]

O škole jsem uvažovala primárně jako o jediné instituci, která je pro všechny povinná, a směřuje k vyššímu cíli-kultovované bytosti, která má větší pravděpodobnost, že se do společnosti plnohodnotně začlení a bude jí ku prospěchu. Také Tebou zamýšlený koncept povinné služby by měl pravděpodobně částečně charakter výcviku-probíhala by v něm edukace, člověk by se angažoval v jedné z pomáhajících profesí, a sloužil by společnosti. Nechtěla jsem školu omezit “jen” na prostředek socializace, toliko k ní. Každopádně povinná pomoc v rámci (předpokládám) vstupu do dospělosti by prospěla nejednomu businessmanovi, že?

[veronika.fuksova]

Šárko a Hanko,
líbí se mi Váš přístup k danému tématu. Místo tvrdosti a drilu je pro Vás nejdůležitější, jak je dítě spokojené. Přála bych si to jednou rodickovsky zvládnout. . A hnát celou věc do extrému a dělat taxikáře a otroka by bylo nepříjemné jak pro dítě, které by se cítilo být přetížené (pokud by to tedy nebyl vyloženě hyperaktivní gumový medvídek), a i rodič by se stal hlavně převozníkem, což ne každý vydrží.

[Hana Jandová]

Karle,
tvůj názor je velice zajímavý ohledně vojny, jakou si tak trochu "idealizuješ", nicméně dobrá myšlenka, určitě dej někam "výše" návrh a třeba ti to klapne, ale z tvého pohledu, zvládl by jsi i jenom těch 6 měsíců? Já myslím, že v dnešní době spousta mladých kluků by ani takovou jak ty říkáš "službu vyššímu cíli" nezvládli.
A tak mě napadá, i když nevím, jestli to sem úplně patří, nevím, jak ve městech, ale na vesnici ve spoustě školách funguje každoročně tzv. "OČMU". Nejprve ve škole proběhne poplach, kdy se musí děti naučit evakuovat a poté mají různá stanoviště, kde mají střelbu ze vzduchovky, mají se naučit ošetřit různá zranění, vyřešit situaci požáru, zavolat na příslušné číslo, samozřejmě, čím jsou děti starší, tím mají těžší situace. Co si s sebou mají vzít při povodních atd.

[Hana Jandová]

Pokud ještě můžu a někdo se přidá, zareaguji na to dlouho probírané téma očkování. V dnešní době přeci děti musí být před vstupem do MŠ očkovaní. Neměly by tedy neočkované děti chodit do školky?
Podle mě očkování jsou důležitá, i když děti zatím ještě nemám, určitě bych je očkovat nechala. Samozřejmě můžeme vést dlouhou debatu např. o očkování proti chřipce. To mi přijde jako zbytečné očkování, protože očkování funguje pouze proti určitému typu, ale nakonec stejně děti chřipku dostanou, v takovém případě by ale měl na rodiče zapůsobit rozumný lékař, který by to "nezkušeným" rodičům měl vysvětlit, co je a co už není důležité.

[Hana Jandová]

Veru,
určitě je lepší spokojené dítě. A teď i když nemám vlastní děti, mluvím ze své zkušenosti. Nejlepší je spokojené dítě, než dítě, které dělá něco jen proto, aby byl spokojený rodič. Není potřeba přeci dítě nutit co nějakého kroužku za každou cenu. Samozřejmě že trochu "biče" potřebuje každé, aby si nemysleli, že smysluplně trávit volný čas lze u počítače na sociálních sítích či celé odpoledne před televizí. Ale rozumné dítě si zvolí kroužek samo, který je v nabídce ať už školní družiny, pokud tam dochází nebo při ZUŠ nebo ve městě při DDM. Samozřejmě to říkám pouze z pozice pozorovatele. Jako představa by to bylo moc pěkná, ale myslím, že ne vždy bych se jako rodič zachovala. Co mi přijde ale špatné, že rodiče promítají do svých dětí svoje nesplněné sny a pokud rodič nemohl chodit např. na kroužek hraní na nástroj, nutí své děti, aby tento kroužek navštěvovali. I když na to dítě například nemá talent a nebaví ho, raději by chodilo např. na fotbal.

[Hana Jandová]

Ještě mě napadá do jaké míry mohou být kroužky dobrovolné? Je třeba kroužek v DDM dobrovolný? V čem spočívá dobrovolnost? Jak v DDM, tak i v ZUŠ vyplňují rodiče nějakou přihlášku. Kdežto kroužek v družině je v rámci školní družiny a tam se přihláška vyplňovat nemusí. Může si tedy dítě říci, když se mu zrovna na kroužek nechce, že tam nepůjde, ale další týden může normálně přijít? Za kroužky v DDM rodiče platí peníze, takže pokud tam dítě nechce jít, rodič u řekne, "já jsem to zaplatil/a, takže tam půjdeš". Je toto ještě opravdu dobrovolné trávení volného času?

[veronika.fuksova]

Ahoj Hani,
Ohledně té dobrovolnosti- asi je to “od každého trochu”? Někdo může chodit na kroužek, protože si ho dobrovolně vybral, ale pak už netráví dobrovolně všechny dny na daném kroužku. Někomu se kroužek zaplatí, a dál se o tom nediskutuje. Tady se už dobrovolnost vytrácí. Co si o tom myslíš Ty?

[Hana Jandová]

Veru,
Myslím si, že od toho je právě ta školní družina, která děti nenutí do kroužku za každou cenu, v tom jistě spočívá ta "dobrovolnost". Pokud tedy ráno vstanu a necítím se dobře, přesto jdu do školy, ale už se mi nechce jít třeba na kroužek tancování, vím, že tam nemusím, ale další týden mohu bez problémů přijít. Otázkou je do jaké míry si to dítě dokáže uvědomit, že jednou či dvakrát, na kroužek nemusí, ale kdy toho začne zneužívat a jen tak se někde "poflakovat".
Rozhodně by děti měly chodit na kroužky, které je baví po celý rok a ne jen první nebo druhý týden.

[Hana Jandová]

Zdravím,
ještě jsem zapomněla napsat, co pro mě znamená výraz smysluplné. Toto slovo by mělo mít význam toho, že děláme něco, co nás nějakým způsobem naplňuje či nás baví. Jinými slovy, děláme něco, co má pro nás v našem životě smysl. Otázkou je, zdali to například dvouleté či tříleté děti poznají, že má pro ně nějaký kroužek smysl?

[Hana Jandová]

Ještě bych chtěl zareagovat na Karlův dotaz, jak reagujete na potřeby a přání
svých dětí. Na tuto situaci mohu reagovat pouze z pozorování či mateřské školy z pozice učitele. Mě samotnou nikdy rodiče nenutili do kroužku, který jsem nechtěla ani mé mladší sourozence, vždy je jen trochu nasměrovali, k tomu, co by je mohlo bavit. Ale mohu říct, že většina rodičů, které mají děti ve školce, si přes ně právě plní jejich sny a projektují do svých dětí své vlastní záliby, kterých se jim nepovedlo dosáhnout. Například na kroužku anglického jazyka, kam chodí děti, které tento kroužek vůbec nezajímá, mnohokrát mi řekli, že je angličtina nebaví, ale že maminka či tatínek chtějí, aby na kroužek chodily, třeba jen proto, že je to jazyk, který oni před lety studovat nemohli. Což podle mě pro děti není dobře, i když děti nemám, jsem si jistá, že v takto nízkém věku nebudu děti nutit, do kroužku, který je nebude bavit a nebudou tam chodit rádi. Například na základní škole, pokud děti nevědí, co by je bavilo, je potřeba je trochu "popostrčit" nebo "nasměrovat" do nějakého kroužku, který by je bavil a chodily by něho s oblibou, na to je ale potřeba si s dětmi promluvit každý rodič zná své děti nejlíp a měl by vědět, co jeho dceru či syna zajímá. Rozhodně bych do svých dětí neprojektovala své nesplněné sny.
Máte na to jiný názor?

[Hana Jandová]

Zdravím,
ještě mě napadá myšlenka, kterou psali Karel a Verča. Jak to je u dětí, které si mají vybrat nějaký "dlouhodobější" kroužek?
Já mohu popsat svou zkušenost, kterou jsem prošla během základní školy, kdy jsem chtěla chodit v rámci ZUŠky na flétnu. Protože jsem již předtím učila hrát v mateřské škole, paní učitelka tehdy tvrdila, že mám talent, ať mě určitě rodiče přihlásí, že mě to bude bavit. Bohužel jsem se na flétnu tehdy nedostala, byl veliký zájem u dětí z předchozích let a nové již nepřibírali, řekli nám, že to máme zkusit příští rok. Příští rok, jsem ale na žádný nástroj hrát nechtěla, především z toho důvodu, že jsem měla každý den nějaký kroužek, protože jsem byla jako dítě vcelku ambiciózní, chtěla jsem vše vyzkoušet, chodila jsem na keramiku, dramaticko-hudební kroužek, pracovní činnosti - ruční práce a v neposlední řadě mažoretky, u kterých jsem zůstala až dodnes, sama je lektoruji. Protože mě rodiče nepřinutili do hudebního nástroje, musela jsem si na to přijít sama o několik let později, že to byla škoda, protože vím, že hraní na nástroj by pro mne bylo "smysluplné" a určitě by mě to posunulo jinam, než dnes jsem. Což přesně by takové kroužky měly pro děti být. Později jsem ale naučila hrát na kytaru a několik let později i na klavír.
Starší děti od 1. či 2. třídy si už samostatně mohou rozhodnout na který z kroužků by chtěly docházet a zdali je bude bavit po delší dobu. Pokud je kroužek nebaví, dobrý učitel dokáže dítě namotivovat, aby ještě vydržel/a.
Tedy pokud člověku občas dochází síly a říká si, že už ho to "opravdu" nebaví, je potřeba ho trochu tzv. "nakoponout", aby vytrval. Myslím, že stejné je to i u dětí, taky občas potřebují postrčit, ne vždy musíme s dětmi jednat pomocí cukru, ale občas potřebují i trochu "biče", nemusí to vůbec souviset se špatnou věcí, neúspěchem.